Dvě ženy v restauraci - napsala Jana Venzlů a Petra Petrlíková

Cvičení: dialog pokračuje... Vytvořte delší a podrobnější dialog z odposlechnuté věty od vedlejšího stolu z restaurace: 

Jedna žena říká druhé: "Tak co jsi mu řekla?" a druhá žena odpoví: "Řekla jsem mu ne." 
Jaký bude další řádek? 

Pokuste ze dvou vět vytěžit co nejvíce. 

Rozveďte dialog, oživte postavy a vyprávějte příběh.


VESMÍR V NÁS

 
„Tak co jsi mu řekla?“
„Řekla jsem mu ne.“
„To si děláš prdel? Vždyť tě požádal o ruku! Ty si ho fakt nechceš vzít?“ Eva se rychle rozhlédla po číšníkovi a mávla na něj. U stolku bylo ticho, číšník přistoupil: „Ještě nějaké přání?“ 

„Ano, dejte nám ještě dvakrát tu Balantainku,“ podívala se na svou kamarádku, která prázdným pohledem těkala po restauraci a vyhrkla: „Dejte nám sem raději celou flašku.“ 

To zastavilo i prázdný pohled Michaely a vytřeštila na svou kamarádku oči, ale nedokázala odporovat. Číšník nenápadně zvednul obočí, ještě chvíli postával u stolku dvou slečen, ale nic nového se k objednávce nedozvěděl, tak odešel.
Eva zapíchla oči do Michaely a zopakovala svou otázku: „Ty si ho fakt nechceš vzít? To jsi teda hustá!“
„Já nevím, on to na mě tak vyhrknul a já nevěděla co odpovědět. Co když ho nemiluju tak, jak bych měla? Co když by to byla chyba?“ odpověděla Michaela rezignovaně

Eva se na ni pronikavě podívala: „Neříkej mi, že pořád myslíš na Pepu, po tom, co ti všechno udělal!“
Ticho. 

Michaela klouzala pohledem po stolcích a židlích a pozorovala jak pod sluncem pronikajícím dovnitř se skoro neviditelný prach původně usazený na nábytku vznáší ve vzduchu a v pruhu světla dopadajícího oknem poletuje. 

(Vypadá to jako mléčná dráha, se všemi těmi dalekými hvězdami, pomyslela si) a trochu pro Evu nepochopitelně odpověděla: „Někdy mám pocit, že ty naše starosti jsou tak malicherné a naše rozhodnutí nejsou důležité.“ 

To už zvedlo Evu ze židle: „Do prdele, přestaň s tím filozofováním a prober se. Je to důležité, pro tebe, pro něj.“ 

„Ty ses snad už úplně zbláznila“.

Petra Petrlíková



DIALOG POKRAČUJE

„Tak co jsi mu řekla?“
„Řekla jsem mu ne.“
„Kecáš.“
„Nekecám. Fakt už se na to cítím. Včera jsem to před zrcadlem zvládla říct i nahlas.“
„No, tak super. Zkus si to teď ještě natrénovat na mě.“
„Fajn. Tak se zatvař jako kretén a začni.“
„Bibi, co děláš dneska večer? Nechceš se stavit?“
„Ne.“
„Hmm, dobře ty!“
„Dík!“
„Musím už letět. Držím pěsti a zítra napiš, jak to dopadlo!“
Jana Venzlů