Pomoc! Jde si pro mne.
Proč mě nenechají být v klidu, zpráchnivět v zapomnění, sežrat moly. Budu zase muset někde cajdat, hopsat, natřásat se jako nafintěná milostslečinka, předstírat radost, nadšení. Oblíkne si mě zas nějaký zasloužilý alkoholik, ze kterého táhne chlast široko daleko.
A to světlo! Bolí, píchá. Už dávno jsem zapomněl, co to je den, slunce, jas, záře reflektorů, potlesk davů. A nestýská se mi.
Ach, kde je má milostivá tma? Moje starožitná almara, můj bezpečný přístav?
