Seděl jsem v autobuse a pozoroval padající sníh. V tom si ke mně přisednul vysoký pán. Až po pár minutách poslouchání písniček a čumění do blba jsem si všimnul, jak zvláštně byl můj spolucestující oblečený. Černá kombinéza co se táhla po celým těle, dobře, na tohle počasí přijatelné. Ale co ten dlouhej plášť až k botám, nemluvě o té bizarní kovové černé masce co měl na hlavě. Naháněl mi hrůzu, protože mu vůbec nešlo vidět do obličeje. Z masky se neustále ozývaly funivé zvuky, bylo to, jako když má někdo příznaky astmatu nebo chronickou rýmu a snaží se lapat po každičkém dechu. “Proč si tu masku nesundá, roušky už se přece v hromadné dopravě nenosí?” pomyslel jsem si.
Po několika zastávkách autobus přijel na konečnou a já mohl konečně vystoupit. Teda to jsem si aspoň myslel. Pán seděl na vedlejší sedačce dál a i po několika proseb se stále nepohnul a já se tak nemohl dostat skrz. Neustále mi opakoval důležitost temné strany, dobytí jakési galaxie a že je můj otec. Představte si, ten šílenec a můj otec. Jasně.
Po té najednou z pásku vytáhl válcovitý předmět. Po zmáčknutí spouštěče se vysunul červeně svítící paprsek, který připomínal prostou protáhlou zářivku. Po tom, co mi zářivkou začal vyhrožovat se slovy: “Vaše nedůvěra se mi nelíbí” jsem si řekl, že si přece jenom vezmu v práci volno.
