Kain chtěl něco říct, ale stvořitel ho zastavil: „Mlč a poslouchej, jaký osud jsem ti za tvůj ohavný čin určil. Teď tě uspím, odešlu někam na zem tam, najdeš tři nemocné lidi, uzdravíš je a můžeš se vrátit. Uzdravovat můžeš jen ty.“
Bůh vytáhl, jakýsi předmět na kožených šňůrkách přistoupil k hříšníkovi a přivázal mu ho na krk.
„Když tento předmět přiložíš nemocnému na postižené místo, během chvíle se uzdraví.“
„Kam mě pošleš, Bože?“
„To nebudu vědět ani já, takže až se probudíš, všechno ostatní bude na tobě. Budeš poznávat svět a lidi sebe. Až si budeš myslet, že jsi připraven splnit úkol, který ti teď uložím, můžeš se sem vrátit.“
Bůh k němu přistoupil, natáhl ruku: „Aby tě nenapadlo se z toho úkolu nějak vyvléct sebevraždou, nebo že se dáš zabít, dám ti na čelo znamení, které tě ochrání.“
Kain ucítil teplo a mírnou bolest na čele.
„A teď tě pošlu na zem.“
Ozvala se velká rána a Kain se ocitl na okraji louky v blízkosti cesty, po které se mohl vydat nahoru nebo dolů. Rozhodl se jít z kopce.
Po pár kilometrech chůze mezi lesy a loukami narazil na vesnici asi o padesáti domech. Když klepal u třetího a nikdo mu neotvíral, zastavil se v místní hospodě.
„Co si dáte?“
„Pivo,“ odpověděl Kain.
„Holba, Šerák, Radegast,“ začal hostinský podle svého zvyku.
„To je jedno,“ dostalo se mu strohé odpovědi.
„Hned to bude.“
Když hostinský odcházel od stolu splnit objednávku, zarazil se v půlce cesty, když uslyšel slova: „Bolí vás záda, že?“
Hostinský se pomalu otočil.
„Jak to víte?“
„Loudáte se po lokále jako šnek a ještě nahrbený.“
„Dvacet let jsem neměl dovolenou, tak se nedivte.“
„Počkejte, pomůžu vám.“
Hostinskému se na tváři objevil smutný úsměv: „Jediné, co mi může pomoct, je operace. Té se bojím, mám nějaké prášky, ale ty moc nepomáhají, jen na pár hodin pak se bolest vrátí.“
„Prášky, co to je?“
Hostinský se odšoural, někam do zadní části hospody. Za chvíli se vrátil s krabičkou léků v ruce a podal je Kainovi. Kain po chvílí vstal, odložil krabičku na stůl a přistoupil k hostinskému.
„Posaďte, se.“
Výčepní se na svého hosta dlouho a nevěřícně koukal, ale nakonec došel k židli, kterou mu podivný host postavil doprostřed místnosti, a posadil se na ni.
„Když tento předmět přiložíš nemocnému na postižené místo, během chvíle se uzdraví.“
„Kam mě pošleš, Bože?“
„To nebudu vědět ani já, takže až se probudíš, všechno ostatní bude na tobě. Budeš poznávat svět a lidi sebe. Až si budeš myslet, že jsi připraven splnit úkol, který ti teď uložím, můžeš se sem vrátit.“
Bůh k němu přistoupil, natáhl ruku: „Aby tě nenapadlo se z toho úkolu nějak vyvléct sebevraždou, nebo že se dáš zabít, dám ti na čelo znamení, které tě ochrání.“
Kain ucítil teplo a mírnou bolest na čele.
„A teď tě pošlu na zem.“
Ozvala se velká rána a Kain se ocitl na okraji louky v blízkosti cesty, po které se mohl vydat nahoru nebo dolů. Rozhodl se jít z kopce.
Po pár kilometrech chůze mezi lesy a loukami narazil na vesnici asi o padesáti domech. Když klepal u třetího a nikdo mu neotvíral, zastavil se v místní hospodě.
„Co si dáte?“
„Pivo,“ odpověděl Kain.
„Holba, Šerák, Radegast,“ začal hostinský podle svého zvyku.
„To je jedno,“ dostalo se mu strohé odpovědi.
„Hned to bude.“
Když hostinský odcházel od stolu splnit objednávku, zarazil se v půlce cesty, když uslyšel slova: „Bolí vás záda, že?“
Hostinský se pomalu otočil.
„Jak to víte?“
„Loudáte se po lokále jako šnek a ještě nahrbený.“
„Dvacet let jsem neměl dovolenou, tak se nedivte.“
„Počkejte, pomůžu vám.“
Hostinskému se na tváři objevil smutný úsměv: „Jediné, co mi může pomoct, je operace. Té se bojím, mám nějaké prášky, ale ty moc nepomáhají, jen na pár hodin pak se bolest vrátí.“
„Prášky, co to je?“
Hostinský se odšoural, někam do zadní části hospody. Za chvíli se vrátil s krabičkou léků v ruce a podal je Kainovi. Kain po chvílí vstal, odložil krabičku na stůl a přistoupil k hostinskému.
„Posaďte, se.“
Výčepní se na svého hosta dlouho a nevěřícně koukal, ale nakonec došel k židli, kterou mu podivný host postavil doprostřed místnosti, a posadil se na ni.
„Natáhněte bolavou nohu a vytáhněte si nohavici.“
Kain přiložil pacientovi medailon na nohu.
„Cítíte něco?“
„Příjemné teplo.“
Kain po chvíli medailon sundal.
„Zkuste se projít.“
Hospodský opatrně slezl a pomalu našlapoval. Za chvíli už běhal po place jako splašený srnec. Když procházel kolem Kainova stolu, zašeptal: „Počkej do zavíračky, dáme ještě řeč.“
Kain přikývl.
Když se hospoda vyprázdnila a den se překlopil v noc, oba dva už si tykali.
„Kdo jsi a co tu děláš, nikdy jsem, tě tu ještě neviděl.“
„Jmenuji se Kain. Tam u nás jsem zabil svého bratra a náš nejvyšší mě poslal sem s tím, že mám najít tři nemocné lidi, uzdravit je pak se budu moct vrátit zpět.
„Co to máš na čele?“
„JSEM VRAH TOTO, JE MOJE POKÁNÍ.“
„Číst umím, ale proč to tam máš?“
„Vlastně jako pojistku proti tomu, aby mě tady dole někdo nezabil... zkrátka taková ochrana, abych tady mohl bez obav splnit úkol.“
„Hmm dobrá, hele, mohl bys pro mě ještě něco udělat.?“
Kain přiložil pacientovi medailon na nohu.
„Cítíte něco?“
„Příjemné teplo.“
Kain po chvíli medailon sundal.
„Zkuste se projít.“
Hospodský opatrně slezl a pomalu našlapoval. Za chvíli už běhal po place jako splašený srnec. Když procházel kolem Kainova stolu, zašeptal: „Počkej do zavíračky, dáme ještě řeč.“
Kain přikývl.
Když se hospoda vyprázdnila a den se překlopil v noc, oba dva už si tykali.
„Kdo jsi a co tu děláš, nikdy jsem, tě tu ještě neviděl.“
„Jmenuji se Kain. Tam u nás jsem zabil svého bratra a náš nejvyšší mě poslal sem s tím, že mám najít tři nemocné lidi, uzdravit je pak se budu moct vrátit zpět.
„Co to máš na čele?“
„JSEM VRAH TOTO, JE MOJE POKÁNÍ.“
„Číst umím, ale proč to tam máš?“
„Vlastně jako pojistku proti tomu, aby mě tady dole někdo nezabil... zkrátka taková ochrana, abych tady mohl bez obav splnit úkol.“
„Hmm dobrá, hele, mohl bys pro mě ještě něco udělat.?“
„No, pokud to bude v mých silách, tak proč ne...“
„Každé ráno ke mě chodí starší dáma. Pokaždé, když si objednává, musím dost řvát. Už mě to nebaví, je nahluchlá. Pomůžeš jí a mě vlastně taky.“
Kain se usmál: „Domluveno. Kdy mám přijít?“ zeptal se Kain a chtěl se zvednout.
„Kam bys chodil? Nahoře mám pár pokojů žádný luxus, ale pokud nejsi náročný, na přespání to stačí.“
„To se hodí díky.“
Druhý den před devátou hostinský zaklepal na dveře Kainova pokoje a hned vstoupil.
„Už je tady.“
„Hned jsem tam.“
„Dobrý den, babičko!!!“ zavolal Kain, bez dalších řečí přistoupil ke stařence a přiložil jí medailon k uchu.
„Slyšíte mě babi?“
„Ano, velmi dobře, mládenče.“
„Každé ráno ke mě chodí starší dáma. Pokaždé, když si objednává, musím dost řvát. Už mě to nebaví, je nahluchlá. Pomůžeš jí a mě vlastně taky.“
Kain se usmál: „Domluveno. Kdy mám přijít?“ zeptal se Kain a chtěl se zvednout.
„Kam bys chodil? Nahoře mám pár pokojů žádný luxus, ale pokud nejsi náročný, na přespání to stačí.“
„To se hodí díky.“
Druhý den před devátou hostinský zaklepal na dveře Kainova pokoje a hned vstoupil.
„Už je tady.“
„Hned jsem tam.“
„Dobrý den, babičko!!!“ zavolal Kain, bez dalších řečí přistoupil ke stařence a přiložil jí medailon k uchu.
„Slyšíte mě babi?“
„Ano, velmi dobře, mládenče.“
„Díky,“ šeptl šenkýř.
„Co mu tam šeptáš?“
„Nic, madam... Co si dáte?“
„Kafe s rumem.“
„Ano, madam, píšu si: jedno kafe plus jeden Rumcajs,“ zasmál se. „Už letím, madam, hned to bude madam.“
„Mládenče, nevíš, proč mi ten kolohnát říká madam skoro za každým slovem?“
Kain se usmál, pokrčil rameny a odešel na bar.
„Nic, madam... Co si dáte?“
„Kafe s rumem.“
„Ano, madam, píšu si: jedno kafe plus jeden Rumcajs,“ zasmál se. „Už letím, madam, hned to bude madam.“
„Mládenče, nevíš, proč mi ten kolohnát říká madam skoro za každým slovem?“
Kain se usmál, pokrčil rameny a odešel na bar.
Nevíš ještě o někom, komu bych mohl pomoct?“
Hostinský chvíli přemýšlel, pak se rozzářil: „Vydrž, za patnáct minut jsem zpět.“
Po patnácti minutách se ve dveřích objevila dvojce lidí, o níž se Kain dozvěděl, že to je matka se synem, který má obrnu a je mu šest let.
„Tak se na to podíváme.“
„Ahoj, jak se máš?
Chlapec neřekl ani slovo, tak mu Kain přiložil léčivý předmět na čelo, pak na nohy.
„Zkus se postavit,“ vyzval ho.
Chlapec vstal, malinko zavrávoral. Matka přiskočila, chvíli ho podpírala a za pár hodin chodili tak, jako by v životě na vozíku neseděl.
Když to Kain zjistil, nezdržoval se. Rozloučil se s hostinským i ostatními a běžel do nejbližšího kostela. Sedl si do zadní lavice a začal se modlit. Po chvíli se po celém kostele rozlilo oslnivé bílé světlo. Kain se postavil doprostřed kužele a zmizel jak pára i se světlem.
Hostinský chvíli přemýšlel, pak se rozzářil: „Vydrž, za patnáct minut jsem zpět.“
Po patnácti minutách se ve dveřích objevila dvojce lidí, o níž se Kain dozvěděl, že to je matka se synem, který má obrnu a je mu šest let.
„Tak se na to podíváme.“
„Ahoj, jak se máš?
Chlapec neřekl ani slovo, tak mu Kain přiložil léčivý předmět na čelo, pak na nohy.
„Zkus se postavit,“ vyzval ho.
Chlapec vstal, malinko zavrávoral. Matka přiskočila, chvíli ho podpírala a za pár hodin chodili tak, jako by v životě na vozíku neseděl.
Když to Kain zjistil, nezdržoval se. Rozloučil se s hostinským i ostatními a běžel do nejbližšího kostela. Sedl si do zadní lavice a začal se modlit. Po chvíli se po celém kostele rozlilo oslnivé bílé světlo. Kain se postavil doprostřed kužele a zmizel jak pára i se světlem.
Nová verze povídky o Kainovi.
