„Sedni si, mami.“ Vzduch v nemocničním pokoji je cítit dezinfekcí a beznadějí.
„Vy jste takovej hodnej, pane. Kdopak vy jste?“
„Já jsem přece Marek.“
„Marek? Já mám syna Marka, je to muzikant, hraje na saxofon.“
„To jsem já, mami!“ Máma poděšeně zamrká a podívá se na mě skoro nepřátelsky. Je jako rozbitý počítač. Všechny soubory tam pořád jsou, ale funkce vyhledávání přestala fungovat. Táta leží na posteli, bledě zelený andělíček se rozvírá a odhaluje jeho vyhublé tělo.
Vypadá jako malé dítě.
Vzpomenu si, jak mi bylo osm let, chytnul jsem na koupáku křeč do nohy a začal se topit. Táta skočil do vody, udělal pár temp motýlka a rázem byl u mě. Držel jsem se jeho mohutných chlupatých zad a cítil teplo a nakyslou vůni jeho zátylku, byl jsem v bezpečí. Teď dva týdny nejí a skoro ani nepije. Doktoři nevědí, jestli je to kvůli ozařování, nebo už to vdal. Možná se opravdu rozhodl nežít, ale v jeho očích vidím jen děs. Máma se přibelhá k tátově posteli, pohladí ho po tváři a řekne klidně a jasně: „Stando, to bude dobrý, už jdi spát. Potkáme se na druhé straně.“ Je to na chvíli zase moje stará máma. Nemůžu se nadechnout, vyběhnu na chodbu. Procházející sestřička se na mě podívá a pak sklopí hlavu a zrychlí krok. Vracím se do pokoje, máma už zase sedí na křesle a bezmyšlenkovitě otrhává lístky oranžové gerbery ve váze. „Vy brečíte? Á, já jsem to slyšela, někdo dnes umřel. Někdo důležitej. Prej to byla rakovina. Vy jste ho znal, pane?“
Veselé
„Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“ pokřikují mamilové v dresech zdůrazňujících pivní břichy, když do kopce na svých vytuněných horských kolech předjíždějí mého dědu. Dědovo kolo nemá přehazovačku. Z kopce však hobbycyklisté nevěří svým očím, protože děda kolem nich na své plečce prosviští závratnou rychlostí, kterou jejich tachometříky přišroubované k řídítkům nestihnou zaznamenat. Dědovo kolo totiž nemá ani brzdy. Dole pod kopcem děda naučeným pohybem seskočí z neřiditelného kola a plavně zahučí do pangejtu. Lidé, co neví, že můj děda byl celý život elektrikář, si myslí, že je umělec, nejspíš malíř. Děda má ostře řezané rysy, výrazný nos a čupřinu zvlněných šedivých vlasů nad čelem. Nosí manšestráky, sedmdesátkové semišové sáčko a červený baret. Bohémskou image doplňuje růžový baťoh s E. T. mimozemšťanem na jedno rameno, který jsem už chtěla vyhodit, ale dědovi se náramně hodí na přepravu lahváčů zakoupených v místní jednotě. „Sakra!“ zamotala se mu nohavice do řetězu kola. Čím víc děda poskakuje na jedné noze a snaží se vyprostit, tím víc se béžová látka zasekává. Musí se svléknout do slipů a dojít domů bez kalhot. Je sice chladné březnové ráno, ale je už jen kousek od chalupy. A navíc, kdo by tu teď šel. „Jéé! Pozdrav Pánbůh!“ Ze zatáčky se vyřítí žačky tercie A biskupského gymnázia, které tu jsou na tematickém školním výletě „Po stopách Boženy Němcové“.
Hnusné
Ona za to může, donutila ho k tomu. Teď si tu leží rozcapená, nehybná. Jak chroptěla, jak se bránila, jak se snažila chránit si rukama obličej. Neměla ho ponižovat. Že moc pije, že málo vydělává, že tohle a že tamto. A teď to má. S Mirkou to bylo lehčí a rychlejší, seděla nahoře v patře na gauči se sluchátkama na uších, nic netušila. Chytil ji zezadu a bodal, už ho tolik nepřekvapilo, když nůž projel masem a zarazil se o žebra. Nebo to byla páteř? Masařka se usadí v kaluži krve a sosá. Něco by měl udělat. Vyjde na zahradu, natrhá kopretiny, zvonky a ještě nějaký plevel a přikryje jimi mrtvá těla. Je dusno. Chvěje se vzduch, nebo vidí rozmazaně?. Nalije si rum do ulepené sklenice a vypije ji na jedno loknutí. Slyší, jak po železňáku projede vlak, panťák z Pardubic. Je pět odpoledne, za chvíli se vrátí z dramaťáku. Tak ho to mrzí, Liduška je nejmladší a jeho nejmilejší. Jen ta jediná mu rozuměla a byla na něj hodná. Ale teď už to musí dokončit. Podruhé se napije rumu, tentokrát přímo z láhve. Nůž čeká na umakartovém stole. Vrzne branka. „Mami, tati, Mirko, kde jste všichni? Jsem doma.“
Krásné
Neděle ráno. Já jdu z jógy. Dveře do kostela Svatého Alberta jsou pootevřené. Slunce prostupuje barevnou vitráží a modrými a zlatými pruhy osvětluje věřící. Zvuk varhan a vůně kadidla. Ovečka v červených šatech rozpřahuje ruce, dlaně směrem k nebi. I já jsem před chvílí takhle otočila dlaně vzhůru a poslouchala zpěvy v sanskrtu. Místo kadidla cítila vonné tyčinky a svůj pot smíchaný se sprchovým gelem Melograno. Na chvíli vypnula kolovrátek ve své hlavě. Měla jsem mít oči zavřené, ale lehla si pod střešní okno a koukala do mraků. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že se dá v oblacích skákat jako na trampolíně a zároveň se ta oblaka dají jíst a chutnají jako kokosová cukrová vata. To byla moje představa nebe. V pekárně naproti kostelu koupím švestkový koláč, moje malá dcera z něj bude mít radost. Před naším domem kvetou sakury a bílé baculaté děti ze sousoší v parčíku jsou navždy zachycené v radostném výskoku. Nikdy nedopadnou na zem. Nevěřím v Boha a meditovat neumím. A přeci…
Veselé
„Chceš-li poznat, co je dřina, kup si kolo Ukrajina!“ pokřikují mamilové v dresech zdůrazňujících pivní břichy, když do kopce na svých vytuněných horských kolech předjíždějí mého dědu. Dědovo kolo nemá přehazovačku. Z kopce však hobbycyklisté nevěří svým očím, protože děda kolem nich na své plečce prosviští závratnou rychlostí, kterou jejich tachometříky přišroubované k řídítkům nestihnou zaznamenat. Dědovo kolo totiž nemá ani brzdy. Dole pod kopcem děda naučeným pohybem seskočí z neřiditelného kola a plavně zahučí do pangejtu. Lidé, co neví, že můj děda byl celý život elektrikář, si myslí, že je umělec, nejspíš malíř. Děda má ostře řezané rysy, výrazný nos a čupřinu zvlněných šedivých vlasů nad čelem. Nosí manšestráky, sedmdesátkové semišové sáčko a červený baret. Bohémskou image doplňuje růžový baťoh s E. T. mimozemšťanem na jedno rameno, který jsem už chtěla vyhodit, ale dědovi se náramně hodí na přepravu lahváčů zakoupených v místní jednotě. „Sakra!“ zamotala se mu nohavice do řetězu kola. Čím víc děda poskakuje na jedné noze a snaží se vyprostit, tím víc se béžová látka zasekává. Musí se svléknout do slipů a dojít domů bez kalhot. Je sice chladné březnové ráno, ale je už jen kousek od chalupy. A navíc, kdo by tu teď šel. „Jéé! Pozdrav Pánbůh!“ Ze zatáčky se vyřítí žačky tercie A biskupského gymnázia, které tu jsou na tematickém školním výletě „Po stopách Boženy Němcové“.
Hnusné
Ona za to může, donutila ho k tomu. Teď si tu leží rozcapená, nehybná. Jak chroptěla, jak se bránila, jak se snažila chránit si rukama obličej. Neměla ho ponižovat. Že moc pije, že málo vydělává, že tohle a že tamto. A teď to má. S Mirkou to bylo lehčí a rychlejší, seděla nahoře v patře na gauči se sluchátkama na uších, nic netušila. Chytil ji zezadu a bodal, už ho tolik nepřekvapilo, když nůž projel masem a zarazil se o žebra. Nebo to byla páteř? Masařka se usadí v kaluži krve a sosá. Něco by měl udělat. Vyjde na zahradu, natrhá kopretiny, zvonky a ještě nějaký plevel a přikryje jimi mrtvá těla. Je dusno. Chvěje se vzduch, nebo vidí rozmazaně?. Nalije si rum do ulepené sklenice a vypije ji na jedno loknutí. Slyší, jak po železňáku projede vlak, panťák z Pardubic. Je pět odpoledne, za chvíli se vrátí z dramaťáku. Tak ho to mrzí, Liduška je nejmladší a jeho nejmilejší. Jen ta jediná mu rozuměla a byla na něj hodná. Ale teď už to musí dokončit. Podruhé se napije rumu, tentokrát přímo z láhve. Nůž čeká na umakartovém stole. Vrzne branka. „Mami, tati, Mirko, kde jste všichni? Jsem doma.“
Krásné
Neděle ráno. Já jdu z jógy. Dveře do kostela Svatého Alberta jsou pootevřené. Slunce prostupuje barevnou vitráží a modrými a zlatými pruhy osvětluje věřící. Zvuk varhan a vůně kadidla. Ovečka v červených šatech rozpřahuje ruce, dlaně směrem k nebi. I já jsem před chvílí takhle otočila dlaně vzhůru a poslouchala zpěvy v sanskrtu. Místo kadidla cítila vonné tyčinky a svůj pot smíchaný se sprchovým gelem Melograno. Na chvíli vypnula kolovrátek ve své hlavě. Měla jsem mít oči zavřené, ale lehla si pod střešní okno a koukala do mraků. Když jsem byla malá, představovala jsem si, že se dá v oblacích skákat jako na trampolíně a zároveň se ta oblaka dají jíst a chutnají jako kokosová cukrová vata. To byla moje představa nebe. V pekárně naproti kostelu koupím švestkový koláč, moje malá dcera z něj bude mít radost. Před naším domem kvetou sakury a bílé baculaté děti ze sousoší v parčíku jsou navždy zachycené v radostném výskoku. Nikdy nedopadnou na zem. Nevěřím v Boha a meditovat neumím. A přeci…
Úkol:
Napište pár řádek, kde vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé - učíme se literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebuješ pěkně hnusného hrdinu...)
