Holčička a kvítek u plotu
Jů, ty jsi ale zvláštní květinka! Tebe tu jistě zasadila nějaká víla, máš květ úplně jak křídla Zvonilky. Utrhnu tě pro Aničku, ona má ráda fialovou. Jak jsi malinká, jako bys byla celá z papíru. Jen je škoda, že vůbec nevoníš. Moje babička má plnou zahradu voňavých růží a zná snad všechny kytky na světě. Už to mám, ukážu tě babičce…“
Veronika Štětková Jů, ty jsi ale zvláštní květinka! Tebe tu jistě zasadila nějaká víla, máš květ úplně jak křídla Zvonilky. Utrhnu tě pro Aničku, ona má ráda fialovou. Jak jsi malinká, jako bys byla celá z papíru. Jen je škoda, že vůbec nevoníš. Moje babička má plnou zahradu voňavých růží a zná snad všechny kytky na světě. Už to mám, ukážu tě babičce…“
Vizitka
V přeplněném vlaku plném uprchlíků stojí muž s květinou v květináči.
Potřebuji se k němu dostat a cítit ve vlaku plném potu vůni květiny. Proderu se blíž a začnu se nadechovat. Vůně, nic moc. Nakloním se, abych si mohla obsah květináče lépe prohlédnout.
Bílý květ na dlouhém šlahounu. Nezajímavý a nevýrazný. Není z exotického skleníku.
Zkoumám rostlinku tak podrobně, až mi nezbyde nic jiného, než navázat rozhovor s majitelem květináče: „Dobrý den. Vezete pro manželku?"
Vrací mi udivený pohled: „To je přece moje vizitka – ředkvička obecná."
Mirka Adamcová
Květ ředkvičky
Jé, ta zelená rostlina na mě špulí pusu. Špulí ji jako ten klaun včera v cirkusu. Jenže klaun ji měl červenou a ona je bílá.
,,Mami, mami,“ volá malý Petřík, ,,ta tráva mi chce dát pusinku.“
„Petříku to není tráva. Někdo zapomněl v zahrádce ředkvičku a ona mu vykvetla, to si na ni teď pochutnají zvířátka. My si dáme doma ředkvičku, tu co ještě nevykvetla, na krajíc chleba s máslem a pochutnáme si.“
Ředkvička je dobrá s květem i bez květu.
Jana Bednářová
Jana Bednářová
Rozkvetlá ředkvička
Tady máma říkala, že nemám chodit, tady má tulipány. Ale tamhle, tam má zeleninu. To by asi šlo. Je to růžový, ale růže to není. Růže znám, ty nosí táta mámě, když něco slaví. Očuchám to, nevoní to. Jdu blíž. A sakra! Uklouzne mi noha, na koleni flek od bláta. Nemá mi máma pořád dávat růžovou, na tom jsou fleky hned vidět. Chci maskáčový kalhoty jako Franta! Klečím v hlíně, už je to jedno. Tak růže to nebude. Co je ještě růžovýho? Orchidej? Ne, ta je jenom ve filmech. Kvítky to má takový malinký, to by ve váze asi zas tak pěkně nevypadalo. Ale pro mě dobrý! Utrhnu si jeden kvítek a myslím na Frantu. Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád…
Tady máma říkala, že nemám chodit, tady má tulipány. Ale tamhle, tam má zeleninu. To by asi šlo. Je to růžový, ale růže to není. Růže znám, ty nosí táta mámě, když něco slaví. Očuchám to, nevoní to. Jdu blíž. A sakra! Uklouzne mi noha, na koleni flek od bláta. Nemá mi máma pořád dávat růžovou, na tom jsou fleky hned vidět. Chci maskáčový kalhoty jako Franta! Klečím v hlíně, už je to jedno. Tak růže to nebude. Co je ještě růžovýho? Orchidej? Ne, ta je jenom ve filmech. Kvítky to má takový malinký, to by ve váze asi zas tak pěkně nevypadalo. Ale pro mě dobrý! Utrhnu si jeden kvítek a myslím na Frantu. Má mě rád, nemá mě rád, má mě rád, nemá mě rád…
Hana Hermanová
Původní verze:
V přeplněném vlaku plném uprchlíků stojí muž s květinou v květináči. Deru se k němu dostat a potřebuji cítit ve vlaku plném potu, vůni květiny. Proderu se blíž. Jsem tu a začnu se nadechovat. Dýchám. Vůně, nic moc. A tak se přiblížím ještě blíže, abych obsah květináče mohla lépe prohlédnout. Bílý květ na dlouhém šlahounu. Nezajímavý a nevýrazný. Není z exotického skleníku. Zkoumám jí asi tak podrobně, že mi nezbyde nic jiného, než navázat rozhovor s majitelem květináče: „Dobrý den. Vezete pro manželku?" Vrací mi udivený pohled. „To je přece moje vizitka – ředkvička obecná. "
V přeplněném vlaku plném uprchlíků stojí muž s květinou v květináči. Deru se k němu dostat a potřebuji cítit ve vlaku plném potu, vůni květiny. Proderu se blíž. Jsem tu a začnu se nadechovat. Dýchám. Vůně, nic moc. A tak se přiblížím ještě blíže, abych obsah květináče mohla lépe prohlédnout. Bílý květ na dlouhém šlahounu. Nezajímavý a nevýrazný. Není z exotického skleníku. Zkoumám jí asi tak podrobně, že mi nezbyde nic jiného, než navázat rozhovor s majitelem květináče: „Dobrý den. Vezete pro manželku?" Vrací mi udivený pohled. „To je přece moje vizitka – ředkvička obecná. "
