Najednou vidím v dáli mladíka. Prochází se, až nakonec zastaví u mě. Jeho tvář jsem tu viděla už několikrát. Jsem jeho oblíbené místo, kde může v klidu přemýšlet. Ze začátku si mě prohlíží, je tu se mnou a já s ním. Nemusí mít strach, že bych měla špatnou náladu nebo že bych neměla chuť ho vidět. Jsem tu naprosto pro všechny, pro zklamané lidi, co hledají pochopení, pro veselé páry, i pro alkoholiky, co se trmácí bez cílů. Někdy jsem smutná a někdy veselá. Lidé nechápou, že vnímám stejné pocity jako oni. Myslím, že mladý pán nachází pocit porozumění, jen mi nemá, jak pomoct.
Dívám se na stromy na kopci jak se vztyčují a dávají tím najevo svou povýšenost. Tak moc jim závidím výšku. Mohou se rozhlédnout do celého světa a vidět ten nejkrásnější pohled vůbec, který já spatřit nemůžu. I když si postupně uvědomuju, že jiný strom se pro mě obětoval, abych mohla žít, tak jim vlastně nemám co závidět. Ještě nedávno jsem byla jejich součástí.
Žiju tu jako samotář. Chtěla bych poznat svou lásku Pana lavičáka, ale jsem všem ostatním tak vzdálená. Každičký den za dnem dělám naprosto stejné věci. Stojím a čekám, jestli někdo přijde a osvobodí mě. Chtěla bych utéct pryč. Někam do světa, kde nemusím o ničem přemýšlet, kde neexistují žádná pravidla a kde budu volná jako pták. Kdo mi v tomhle pomůže? Toužím po své rodině, po matčině objetí, důvěře a bezpečí, které jsem nikdy nepoznala a které mi natolik schází. Chci poznat ten pocit, že nejsem na vše sama.
Jsem tak stará. Začínám si pomalu uvědomovat, že nic není věčné. Snažím se věčnost překonat, ale nenacházím síly. Mám strach, že i můj život se náhle utne. A potom? Potom už není nic.
Začne foukat silný vítr a já měla divný pocit, že zítra už tu nebudu. Má smrt je už na dosah ruky a nelze s tím nic udělat. Tady můj život končí, na tom nejkrásnějším místě. Pokládám se do nejhlubšího spánku a hlavou mi vrtá to jediné - za kým bude chodit mladý pán.
