„Prosím tě, jaké kobylky? Myslíš koně?“
„Ne koně. Kobylky. Malé zelené kobylky.“
„Tak, miláčku, čemu se divíš. Čteš Zelené obzory, a pokud si pamatuju, tak tam Procházka píše nejen o koních, ale i dojnicích. Jo a pár volů se tam najde taky.“
„Nedělám si srandu. Podívej!“
„Ty, kráso, fakt. Hele, tady se ti pasou tři, ne čtyři a tady pět, šest, celé stádo pakobylek. To jsem nevěděl, že po vylíhnutí jsou zelené.“
„To je mně jedno, jestli jsi to věděl nebo nevěděl! V naší ložnici, a už vůbec ne v našich postelích a knížkách, nemají co dělat. Podívej, ve své knížce je máš taky! A tady, mám je na peřině, na polštáři, Honzo v posteli je jich nejmíň stovka! To není možný. V tom já přece nebudu spát“ A ty taky ne. A ve vlasech! Já je mám i ve vlasech. Já se zblázním! Pochytej je!“
„Jano, to je hodně koní na odchyt, mini laso ani kumšt na to nemám.“
„Kde se tu vzaly? To vylezly z toho tvého blbého terárka, že jo? Já jsem hned říkala, že to k ničemu dobrému nepovede. To je dílo těch potvor z Pardubic, že?!“
„Asi jo, ale nechápu, jak se dostali ven. Já jsem věděl, že samičky se s tím nijak nepáraly a nakladly stovky vajíček. Taková hovínka, menší než půlka zápalkové hlavičky. Ani jsem si nevšiml, že už se klubou.“
„Takže, abychom měli jasno, teď nám to tisícihlavé stádo migruje z terária do celého bytu, je to tak, že?“
„Asi.“
„Co hledají v našich postelích, co? To ti tvůj kamarád neřekl, že se budou_rozlejzat po kvartýře? Ne? Žádné instrukce, žádné pokyny, nic? Jediné žrádlo, které spásají, je to, co mají v terárku, ale ony ne, ony, svině jedny malé, budou spásat moje nervy? Moje nervy! Zlikviduj je. Okamžitě!!“
„Na to zapomeň! Nic se likvidovat nebude! Luboš přijede za týden. Nejdřív mě podaruje a já mu řeknu co? Že jsem tu vzácnost z Madagaskaru pozabíjel?“
„To ti kamarádíček neřekl, co dělat, když se rozmnoží? Přemýšlej rychle. Buď ty zelené svině, nebo já!“
--------------------------------------
Zadání:
Napište o hádce dvou lidí. Jeden je zamilovaný a druhý ne, nebo jeden chce něco, co ten druhý nechce. Cokoli, ale ať to mezi nimi pěkně jiskří!
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
VERZE 2
„Honzo, taky máš v knížce kobylky?“
„Prosím tě, jaké kobylky? Myslíš koně?“
„Ne koně. Kobylky. Malé zelené kobylky.“
„Tak, miláčku, čemu se divíš. Čteš Zelené obzory, a pokud si pamatuju, tak tam Procházka píše nejen o koních, ale i dojnicích. Jo a pár volů se tam najde taky.“
„Nedělám si srandu. Podívej!“
„Ty, kráso, fakt. Hele, tady se ti pasou tři, ne čtyři a tady pět, šest, celé stádo pakobylek. To jsem nevěděl, že po vylíhnutí jsou zelené.“
Hmyzí armáda podnikla skutečně masívní invazi. Teď, když Jana rozsvítila k lampičkám i centrální lustr, ukázala se zelená pohroma v plné síle.
„To je mně jedno, jestli jsi to věděl nebo nevěděl! V naší ložnici, a už vůbec ne v našich postelích a knížkách, nemají co dělat. Podívej, ve své knížce je máš taky! A tady, mám je na peřině, na polštáři, Honzo v posteli je jich nejmíň stovka! To není možný. V tom já přece nebudu spát“ A ty taky ne. A ve vlasech! Já je mám i ve vlasech. Já se zblázním! Pochytej je!“
„Jano, to je hodně koní na odchyt, mini laso ani kumšt na to nemám.“
„Kde se tu vzaly? To vylezly z toho tvého blbého terárka, že jo? Já jsem hned říkala, že to k ničemu dobrému nepovede. To je dílo těch potvor z Pardubic, že?!“
„Asi jo, ale nechápu, jak se dostali ven. Já jsem věděl, že samičky se s tím nijak nepáraly a nakladly stovky vajíček. Taková hovínka, menší než půlka zápalkové hlavičky. Ani jsem si nevšiml, že už se klubou.“
„Takže, abychom měli jasno, teď nám to tisícihlavé stádo migruje z terária do celého bytu, je to tak, že?“
„Asi.“
„Co hledají v našich postelích, co? To ti tvůj kamarád neřekl, že se budou rozlejzat po kvartýře? Ne? Žádné instrukce, žádné pokyny, nic? Jediné žrádlo, které spásají, je to, co mají v terárku, ale ony ne, ony, svině jedny malé, budou spásat moje nervy? Moje nervy! Zlikviduj je. Okamžitě!!“
„Na to zapomeň! Nic se likvidovat nebude! Luboš přijede za týden. Nejdřív mě podaruje a já mu řeknu co? Že jsem tu vzácnost z Madagaskaru pozabíjel?“
„To ti kamarádíček neřekl, co dělat, když se rozmnoží? Přemýšlej rychle. Buď ty zelené svině, nebo já!“
----------------------------------------
VERZE 3
Standardní panelové sídliště. V jeho centru panelák a v jeho osmém patře byt číslo 36. Rodina Hrubých jej zabydluje šest let. Láskyplně, bez hádek. Až do teď.
„Honzo, taky máš v knížce kobylky?“
„Prosím tě, jaké kobylky? Myslíš koně?“
„Ne koně. Kobylky. Malé zelené kobylky.“
Honza, začtený zrovna do napínavé detektivky, se přinutil nereagovat podrážděně.
„Tak, miláčku, čemu se divíš. Čteš Zelené obzory, a pokud si pamatuju, tak tam Procházka píše nejen o koních, ale i dojnicích. Jo a pár volů se tam najde taky.“
„Nedělám si srandu. Podívej!“
„Ty, kráso, fakt. Hele, tady se ti pasou tři, ne čtyři a tady pět, šest, celé stádo pakobylek. To jsem nevěděl, že po vylíhnutí jsou zelené.“
Hmyzí armáda podnikla skutečně masívní invazi. Teď, když Jana rozsvítila k lampičkám i centrální lustr, ukázala se zelená pohroma v plné síle.
„To je mně jedno, jestli jsi to věděl nebo nevěděl! V naší ložnici, a už vůbec ne v našich postelích a knížkách, nemají co dělat. Podívej, ve své knížce je máš taky! A tady, mám je na peřině, na polštáři, Honzo v posteli je jich nejmíň stovka! To není možný. V tom já přece nebudu spát“ A ty taky ne. A ve vlasech! Já je mám i ve vlasech. Já se zblázním! Pochytej je!“ Jana začíná pomalu propadat hysterii a to, jak Honza ví, nevěstí nic dobrého.
„Jano, to je hodně koní na odchyt, mini laso ani kumšt na to nemám.“
„Kde se tu vzaly? To vylezly z toho tvého blbého terárka, že jo? Já jsem hned říkala, že to k ničemu dobrému nepovede. To je dílo těch potvor z Pardubic, že?!“
„Asi jo, ale nechápu, jak se dostali ven. Já jsem věděl, že samičky se s tím nijak nepáraly a nakladly stovky vajíček. Taková hovínka, menší než půlka zápalkové hlavičky. Ani jsem si nevšiml, že už se klubou.“
Jana ovšem právě teď na úvahy a postřehy tohoto druhu není absolutně zvědavá.
„Takže, abychom měli jasno, teď nám to tisícihlavé stádo migruje z terária do celého bytu, je to tak, že?“
„Asi.“
„Co hledají v našich postelích, co? To ti tvůj kamarád neřekl, že se budou rozlejzat po kvartýře? Ne? Žádné instrukce, žádné pokyny, nic? Jediné žrádlo, které spásají, je to, co mají v terárku, ale ony ne, ony, svině jedny malé, budou spásat moje nervy? Moje nervy! Zlikviduj je. Okamžitě!!“
„Na to zapomeň! Nic se likvidovat nebude! Luboš přijede za týden. Nejdřív mě podaruje a já mu řeknu co? Že jsem tu vzácnost z Madagaskaru pozabíjel?“
„To ti kamarádíček neřekl, co dělat, když se rozmnoží? Přemýšlej rychle. Buď ty zelené svině, nebo já!“
Tohle dilema je pro Honzu jako Damoklův meč. Těžko poradit, co v sobotu v jedenáct večer udělat, aby meč nedopadl. Kdo poradí?!
Standardní panelové sídliště. V jeho centru panelák a v jeho osmém patře byt číslo 36. Rodina Hrubých jej zabydluje šest let. Láskyplně, bez hádek. Až do teď.
„Honzo, taky máš v knížce kobylky?“
„Prosím tě, jaké kobylky? Myslíš koně?“
„Ne koně. Kobylky. Malé zelené kobylky.“
Honza, začtený zrovna do napínavé detektivky, se přinutil nereagovat podrážděně.
„Tak, miláčku, čemu se divíš. Čteš Zelené obzory, a pokud si pamatuju, tak tam Procházka píše nejen o koních, ale i dojnicích. Jo a pár volů se tam najde taky.“
„Nedělám si srandu. Podívej!“
„Ty, kráso, fakt. Hele, tady se ti pasou tři, ne čtyři a tady pět, šest, celé stádo pakobylek. To jsem nevěděl, že po vylíhnutí jsou zelené.“
Hmyzí armáda podnikla skutečně masívní invazi. Teď, když Jana rozsvítila k lampičkám i centrální lustr, ukázala se zelená pohroma v plné síle.
„To je mně jedno, jestli jsi to věděl nebo nevěděl! V naší ložnici, a už vůbec ne v našich postelích a knížkách, nemají co dělat. Podívej, ve své knížce je máš taky! A tady, mám je na peřině, na polštáři, Honzo v posteli je jich nejmíň stovka! To není možný. V tom já přece nebudu spát“ A ty taky ne. A ve vlasech! Já je mám i ve vlasech. Já se zblázním! Pochytej je!“ Jana začíná pomalu propadat hysterii a to, jak Honza ví, nevěstí nic dobrého.
„Jano, to je hodně koní na odchyt, mini laso ani kumšt na to nemám.“
„Kde se tu vzaly? To vylezly z toho tvého blbého terárka, že jo? Já jsem hned říkala, že to k ničemu dobrému nepovede. To je dílo těch potvor z Pardubic, že?!“
„Asi jo, ale nechápu, jak se dostali ven. Já jsem věděl, že samičky se s tím nijak nepáraly a nakladly stovky vajíček. Taková hovínka, menší než půlka zápalkové hlavičky. Ani jsem si nevšiml, že už se klubou.“
Jana ovšem právě teď na úvahy a postřehy tohoto druhu není absolutně zvědavá.
„Takže, abychom měli jasno, teď nám to tisícihlavé stádo migruje z terária do celého bytu, je to tak, že?“
„Asi.“
„Co hledají v našich postelích, co? To ti tvůj kamarád neřekl, že se budou rozlejzat po kvartýře? Ne? Žádné instrukce, žádné pokyny, nic? Jediné žrádlo, které spásají, je to, co mají v terárku, ale ony ne, ony, svině jedny malé, budou spásat moje nervy? Moje nervy! Zlikviduj je. Okamžitě!!“
„Na to zapomeň! Nic se likvidovat nebude! Luboš přijede za týden. Nejdřív mě podaruje a já mu řeknu co? Že jsem tu vzácnost z Madagaskaru pozabíjel?“
„To ti kamarádíček neřekl, co dělat, když se rozmnoží? Přemýšlej rychle. Buď ty zelené svině, nebo já!“
Tohle dilema je pro Honzu jako Damoklův meč. Těžko poradit, co v sobotu v jedenáct večer udělat, aby meč nedopadl. Kdo poradí?!
