„Co chcete?“
„No, mně praskla voda.“
„Vy máte termín?“
„Ne, já jsem ve 32. týdnu.“
„No, a nepočůrala jste se?“
„Já myslím, že ne. Vytéká to samovolně…“
„Tak se posaďte, až na vás přijde řada.“ A tak čekám – půl hodiny, hodinu, už to ani nevnímám…
„Ostrýtová!“
„Ukažte mi prádlo.“
Svlékám se a podávám sestře svoje kalhoty. „I ty spodní,“ houkne na mě.
Lékař mě vyšetřuje. „No, zatím se neotevíráte. Ale voda asi odešla. Sestři, co zkouška?“
Sestra lije na moje oblečení nějakou tekutinu. Okamžitě se vše zbarví domodra. Úplně mokré prádlo mi vrací zpět.
„No, je to plodová voda, maminko. Ale teď ještě rodit nemůžete. To je brzo. Ještě potřebujeme miminko ´dopéct´!“
„Běžte na lůžkové, my jim zavoláme, že jste k příjmu.“
Vůbec jí nevadí, že mám oblečení celé mokré a nemám se do čeho obléct. Čekárna plná lidí. Opět se obalím, tentokrát kabátem, abych nešla s holou zadnicí přes půl nemocnice. „Bože, co s námi bude Andrejko?,“ ptá se mě můj vnitřní hlas.
„Copak já vím? Copak já vůbec něco vím?“
Odpoledne přichází máma s tátou a taky Aleš. Hurá, alespoň jim řeknu, co mi mají ještě přinést. Jenže to už nebudu vědět. Druhý den, když mi nesou věci, tak už o sobě nevím. Blouzním v horečkách. Pořád se mi vybavují slova sestřičky: „To miminko se musí ještě ´dopéct´, maminko.“
Jakoby v dálce slyším svoji mámu, která se tam dohaduje se sestrou, pak asi i s doktorem. Něco ve smyslu: „To nemyslíte vážně? Vždyť má horečku! Víte o tom vůbec?“
Najednou je cvrkot. Infuzi do žíly, za „chvíli“ mi už není tak zle. Ale ozvy asi nejsou takové, jaké by měly být, a tak provokačku a na sál… je něco před půlnocí, 12. ledna 1991.
Ráno se probouzím. Jsem na nemocničním pokoji s dalšími sedmi ženami. Pokouším se zorientovat v situaci. Jsem zmatená.
„No, vy jste nám dala paní Ostrýtová!“ plísní mě sestřička.
„Sestřičko, jak to, že nemám na ruce číslo? Ostatní mají číslo a já ho nemám…“
„No, to já vám nemůžu říct. Buďte ráda, že žijete. Zavolám vám paní doktorku.“ a rychle jakoby zbaběle odchází. Možná se mi to ale jen zdá.
Čekám. Půl hodiny. Hodinu, dvě… mezitím mou hlavu atakuje nálet černých můr … „Umřelo mi dítě? Kde je? Proč nemám číslo? Kde je ta doktorka? Bože!
Tečou mi slzy. Choulím se do klubíčka, přikrývám si i hlavu peřinou. Nikdo nemusí vidět moji bolest. Nechci nikomu nic vysvětlovat. Nechci s nikým mluvit. Chci se jen dozvědět, co se vlastně stalo!
Všem ostatním přivážejí miminka na kojení. Mně nic. Jsem tu jediná bez dítěte. Divná. Dívají se na mě soucitně. Možná něco vědí?!? Slzy nejde zastavit. Jsem tu tak sama… Celá šešitá. Ani nevím, jestli telefon na vydesinfikované vykachlíkované chodbě vůbec je. Stejně nesmím vstávat z postele.
„Paní Ostrýtová,“ začíná doktorka komisně, „včera jste nám dala zabrat,“ Říká to, jakobych za to mohla, jakobych si tu situaci takhle naplánovala a jen jim o tom zapomněla dát vědět. „Máte dceru. Má 2,4 kg. Museli jsme ji odvézt do Thomayerovy nemocnice. Byla přidušená. Dali jsme jí hned antibiotika. My tady nemáme inkubátory, a tak ji vezla rychlá na nedonošence do Krče. Chcete ještě něco?“
„Mohu za ní? Můžete mě k ní přeložit?“
„No, to se musíte dát napřed do kupy vy sama. Takhle byste jí tam nebyla nic platná. Stejně je podle mých zpráv na JIPu.“
„A můžu jí tam dodávat mléko? Třeba pozná, že je ode mě?“
„No, paní Ostrýtová. To samozřejmě miminko pozná, jestli je to mléko od matky nebo ne. Ale vy žádné nemáte. Tvorba mléka se spouští sacím reflexem dítěte. To nevíte?“ odmlčí se.
Pak se v ní přeci jen asi něco pohne. „No, můžete to zkoušet. Masírujte si prsa a zkoušejte odstřikovat. Řeknu sestře, ať vám nosí lahvičku.“
Je to jediná moje záchrana. Potřebuju, aby Andrejka věděla, že tu jsem, že tu jsem pro ni. Že jsem její máma.
Po týdnu, kdy se „dávám do kupy“, mě propouští. Jedeme do Krče.
Sedíme v přijímací místnosti a donesou mi malou „vánočku“. Je něžná. Krásná. Vyžehlená. Světloučké vlásky. Vážný výraz. Zavřená očička. Ztělesněná nevinnost světa…
„Andrejko! Strašně jsem se na tebe těšila. Moc mě mrzí, že jsi tu musela být sama. Promiň mi to, holčičko moje. Už Tě nedám. Už jsem u tebe. Už se nemusíš ničeho bát. Tolik tě mám ráda, holčičko moje,“ … a něžně se jí dotýkám rty a políbím ji na tvářičku, na ouško, na pusinku… opatrně a rozechvěle ji hladím. Vnímám, jak vzácná chvíle tohle je. První seznámení… „Já jsem Tvoje maminka, Andrejko.“
