Nikdy jsem si nehrála s panenkama, co vypadají jako miminka. Spíš mi naháněly strach. Teď by se asi slušelo říct jako každá holka, která chce dokázat, jaká je správňačka a žádná slepice, že jsem si nejradši hrála s klukama a lezla po stromech. Ale není to tak. Starší bratr mě ke svým indiánských hrám pouštěl jen nerad. Většinou jsem se nechala hned schválně zajmout nepřátelskými Komanči, aby mě museli moji věrní Apačové vysvobodit. Po stromech jsem taky nelezla, protože jsem neměla žádnou sílu v rukou. S panenkama jsem si hrála ráda, ale s těma načančanýma, co se daly česat a oblékat. Když jsem dostala k sedmým narozeninám od babičky panenku miminko, vztekle a nevděčně jsem se rozbrečela, že už jsem přece na mimina velká. Nejlepší by byla Barbie, tu jsem ale neměla. Místo ní jsem si vymručela Steffi, německou levnější kopii. Steffi mohla na rozdíl od Barbie vyvracet ruce v lokti do úplně nepřirozených poloh a vlasy na hlavě měla nalepené jen v jedné řadě, což, jak později zjistil můj bratr, z nich dělalo ideální materiál pro pankáčské číro.
Jak se děti vyrábějí, jsem se dozvěděla poměrně záhy. Na horskou školu v druhé třídě s námi jel dědeček jednoho ze spolužáků, lékař v důchodu. Aktivnější děti se venku koulovaly, jezdily na bobech a kluci strkali holkám sníh za svetr. My simulanti, co jsme předstírali různé formy zdravotních obtíží od zácpy, neurčitého bolení v krku (Já nevím, ale cítím tam takový jakoby knedlík, paní učitelko...) až po záchvat stýskavosti po tatínkovi a mamince, cokoliv, jen abychom se mohli vyhnout venkovním sportovním aktivitám, jsme vesele baštili chleby s máslem a strouhaným sýrem určené pro naše sportovnější kamarády, pili přeslazený čaj po litrech a poslouchali historky ze studia medicíny a jadrné lekce v sexuální výchově od dědečka Kováře.
„Už vím, jak se šuká!“ oznámila jsem hrdě překvapeným rodičům po návratu domů.
Zde ovšem moje sexuální osvěta na dlouhou dobu skončila. Na gymnáziu se profesor biologie omezil na promítnutí zastaralého osvětového videa a oznámil nám, že až jednou budeme chtít mít děti, je jedenáctý den cyklu na početí tutovka. Zapamatovala jsem si to. Ale jinak jsem měla v hlavě závažnější otázky. Napsala jsem esej, vyhrála s ní soutěž pořádanou Nadací na podporu demokracie a za odměnu dostala hnusně fialový walkman. Psala jsem, že muži potřebují války, aby se ukázalo, kdo je dobrý a kdo špatný, kdo je zbabělec a kdo hrdina. A že ženy války nepotřebují, protože mají děti a to je naplňuje a dává jim smysl života. To všechno jsem demonstrovala na případech z literatury od Alberta Moraviy až po Hermanna Hesse. Odborná porota mě sice ocenila, ale zároveň vyjádřila podezření, že mi s prací pomáhal můj profesor. Nemohli být víc vedle, protože jsme se s panem profesorem nesnášeli a do soutěže jsem se přihlásila za jeho zády. V jednom ale pravdu měli, vůbec jsem tenkrát netušila, o čem píšu.
O prázdninách po maturitě jsem se vracela z Karpat a přestupovala v Bratislavě, kde jsem měla tři hodiny čas. Koupila jsem si švestkový jogurt a čokoládovou tyčinku Tribit, na kterou jsem zrovna viděla reklamu. Přes starý dům v bývalé židovské čtvrti byla vyvěšená velká plachta, na ní kráska s ulízanými krátkými lesklými havraními vlasy ve stejně lesklé černé podprsence, která se zakusovala do trojbarevné tyčinky. Ta reklama se mi kdovíproč líbila, možná pro ty krátké vlasy, protože moje jemné vlasy nikdy nedorostly dál než pod uši, a možná pro ten drsný výraz krásky, protože i já jsem byla drsná, byla jsem v Karpatech sama a přenocovala jsem ve zřícenině čachtického hradu, kde se krutá Alžběta koupala v panenské krvi. To jsem věděla z románu Joža Nižnánského, který byl schovaný v knihovně rodičů až úplně nahoře, aby se k němu malé děti nedostaly, ale právě proto jsem pak, když jsem byla nemocná sama doma, balancovala na dvou židlích postavených na psacím stole, abych na něj dosáhla. Tyčinku jsem si tedy koupila, dokonce ve velikosti XXL, což je co říct, protože jsem tenkrát obsedantně řešila svou postavu a všechno, co bylo od XS nahoru, ve mně vzbuzovalo paniku. Spořádala jsem jogurt i tyčinku, lehla si v parku na trávu a koukala do mraků. Přemýšlela jsem o tom, že podle všech poznatků vědy a chytrých doktorů bych měla mít nejvyšší čas na početí dítěte a od teď už to se mnou z hlediska reprodukce půjde jenom z kopce.
Když mi bylo dvacet čtyři, myslela jsem na to, že moje máma v mém věku už měla mě a mého o šest let staršího bráchu. Všude jsem četla o tom, jak jsou dnešní mladé ženy nezodpovědné a odkládají mateřství, protože chtějí nejdřív studovat, cestovat a dělat kariéru. Děti jsem tak nějak vágně chtěla. Ale nejdřív jsem chtěla studovat, cestovat a dělat kariéru. Máma měla taky sen. Zdálo se jí, že jsme na chalupě, že jsem těhotná a že mě táta veze do nemocnice. „Říkala jsem ti, že třicet let je na druhý dítě tak akorát.“ „A jak vypadal můj manžel? Byl v tom snu přece otec toho dítěte?“ „Nevím, tak trochu jako Španěl.“ Hodně jsem si ten sen představovala, měla jsem v něm volné květované těhotenské šaty, byl letní večer, seděla jsem na lavičce na zápraží a za ruku držela svého urostlého jižanského muže.
Příští léto jsem jela do Francie. Na jih. Byla jsem chudá studentka, a tak jsem se kodrcala dvacet pět hodin autobusem. A potkala jsem ho. Vypadal tak trochu jako Španěl. Usmála jsem se na něj. Cikády cvrkaly jako o život. Normálně jsem se na cizí lidi nesmála. Asi jsem byla moc unavená po cestě a možná to byla nově nabytá lehkomyslnost. Těsně před odjezdem jsem si totiž odbarvila vlasy na blond. Najednou už jsem nebyla ta, co se jí pořád někdo ptá, proč je tak smutná. Byla jsem ta, na kterou se všichni smějou. A tak se klidně může usmát taky. Každá správná lovestory potřebuje komplikace, žárlivé oficiální partnery, velkou vzdálenost, nepřející rodiny a tajné konspirační schůzky. Na jednom rande v Paříži – kde jinde se taky tajně romanticky scházet – jsem mu řekla: „Alespoň budu mít o čem vykládat vnoučatům.“
Zde ovšem moje sexuální osvěta na dlouhou dobu skončila. Na gymnáziu se profesor biologie omezil na promítnutí zastaralého osvětového videa a oznámil nám, že až jednou budeme chtít mít děti, je jedenáctý den cyklu na početí tutovka. Zapamatovala jsem si to. Ale jinak jsem měla v hlavě závažnější otázky. Napsala jsem esej, vyhrála s ní soutěž pořádanou Nadací na podporu demokracie a za odměnu dostala hnusně fialový walkman. Psala jsem, že muži potřebují války, aby se ukázalo, kdo je dobrý a kdo špatný, kdo je zbabělec a kdo hrdina. A že ženy války nepotřebují, protože mají děti a to je naplňuje a dává jim smysl života. To všechno jsem demonstrovala na případech z literatury od Alberta Moraviy až po Hermanna Hesse. Odborná porota mě sice ocenila, ale zároveň vyjádřila podezření, že mi s prací pomáhal můj profesor. Nemohli být víc vedle, protože jsme se s panem profesorem nesnášeli a do soutěže jsem se přihlásila za jeho zády. V jednom ale pravdu měli, vůbec jsem tenkrát netušila, o čem píšu.
O prázdninách po maturitě jsem se vracela z Karpat a přestupovala v Bratislavě, kde jsem měla tři hodiny čas. Koupila jsem si švestkový jogurt a čokoládovou tyčinku Tribit, na kterou jsem zrovna viděla reklamu. Přes starý dům v bývalé židovské čtvrti byla vyvěšená velká plachta, na ní kráska s ulízanými krátkými lesklými havraními vlasy ve stejně lesklé černé podprsence, která se zakusovala do trojbarevné tyčinky. Ta reklama se mi kdovíproč líbila, možná pro ty krátké vlasy, protože moje jemné vlasy nikdy nedorostly dál než pod uši, a možná pro ten drsný výraz krásky, protože i já jsem byla drsná, byla jsem v Karpatech sama a přenocovala jsem ve zřícenině čachtického hradu, kde se krutá Alžběta koupala v panenské krvi. To jsem věděla z románu Joža Nižnánského, který byl schovaný v knihovně rodičů až úplně nahoře, aby se k němu malé děti nedostaly, ale právě proto jsem pak, když jsem byla nemocná sama doma, balancovala na dvou židlích postavených na psacím stole, abych na něj dosáhla. Tyčinku jsem si tedy koupila, dokonce ve velikosti XXL, což je co říct, protože jsem tenkrát obsedantně řešila svou postavu a všechno, co bylo od XS nahoru, ve mně vzbuzovalo paniku. Spořádala jsem jogurt i tyčinku, lehla si v parku na trávu a koukala do mraků. Přemýšlela jsem o tom, že podle všech poznatků vědy a chytrých doktorů bych měla mít nejvyšší čas na početí dítěte a od teď už to se mnou z hlediska reprodukce půjde jenom z kopce.
Když mi bylo dvacet čtyři, myslela jsem na to, že moje máma v mém věku už měla mě a mého o šest let staršího bráchu. Všude jsem četla o tom, jak jsou dnešní mladé ženy nezodpovědné a odkládají mateřství, protože chtějí nejdřív studovat, cestovat a dělat kariéru. Děti jsem tak nějak vágně chtěla. Ale nejdřív jsem chtěla studovat, cestovat a dělat kariéru. Máma měla taky sen. Zdálo se jí, že jsme na chalupě, že jsem těhotná a že mě táta veze do nemocnice. „Říkala jsem ti, že třicet let je na druhý dítě tak akorát.“ „A jak vypadal můj manžel? Byl v tom snu přece otec toho dítěte?“ „Nevím, tak trochu jako Španěl.“ Hodně jsem si ten sen představovala, měla jsem v něm volné květované těhotenské šaty, byl letní večer, seděla jsem na lavičce na zápraží a za ruku držela svého urostlého jižanského muže.
Příští léto jsem jela do Francie. Na jih. Byla jsem chudá studentka, a tak jsem se kodrcala dvacet pět hodin autobusem. A potkala jsem ho. Vypadal tak trochu jako Španěl. Usmála jsem se na něj. Cikády cvrkaly jako o život. Normálně jsem se na cizí lidi nesmála. Asi jsem byla moc unavená po cestě a možná to byla nově nabytá lehkomyslnost. Těsně před odjezdem jsem si totiž odbarvila vlasy na blond. Najednou už jsem nebyla ta, co se jí pořád někdo ptá, proč je tak smutná. Byla jsem ta, na kterou se všichni smějou. A tak se klidně může usmát taky. Každá správná lovestory potřebuje komplikace, žárlivé oficiální partnery, velkou vzdálenost, nepřející rodiny a tajné konspirační schůzky. Na jednom rande v Paříži – kde jinde se taky tajně romanticky scházet – jsem mu řekla: „Alespoň budu mít o čem vykládat vnoučatům.“
„Jak ses tajně scházela s dědečkem?“ odpověděl. Pouliční muzikanti u Notre Dame zpívali „Que sera sera“ a já jsem věděla, že všechno je tak, jak má být.
Poté, co mladá dvojice překoná všechny nástrahy zlého světa, slušelo by se to ukončit svatbou a dvěma kudrnáči do roka. Nástrahy překonány. I svatba by byla. Dokonce dvakrát, jedna světská a jedna církevní. Děti jsou v plánu tak asi za pět let. Za rok jsou pořád v plánu tak asi za pět let, za dva roky to samé. Mytických pět let se posouvá směrem do vzdálené a nikdy nepřicházející budoucnosti. Příbuzní se strachují. Na zahradě u chalupy vyrostou prolézačky a skluzavka jako němá výčitka.
Noví kolegové v práci se při prvním smalltalku ptají, jestli už mám děti.
Poté, co mladá dvojice překoná všechny nástrahy zlého světa, slušelo by se to ukončit svatbou a dvěma kudrnáči do roka. Nástrahy překonány. I svatba by byla. Dokonce dvakrát, jedna světská a jedna církevní. Děti jsou v plánu tak asi za pět let. Za rok jsou pořád v plánu tak asi za pět let, za dva roky to samé. Mytických pět let se posouvá směrem do vzdálené a nikdy nepřicházející budoucnosti. Příbuzní se strachují. Na zahradě u chalupy vyrostou prolézačky a skluzavka jako němá výčitka.
Noví kolegové v práci se při prvním smalltalku ptají, jestli už mám děti.
„Ne“ je zaskočí. Jedna kolegyně mě na chvilku nechá pohlídat její roční holčičku. Chce si jenom skočit do kantýny koupit kafe. Holčička se vesele plazí po plovoucí podlaze kanceláře a nevšímá si ani mě, ani své maminky. Jak ale za maminkou zaklapnou dveře, rozbrečí se. Slzy jí nestékají po tváři, ale tryskají přímo nahoru z pronikavě modrých očí jako z fontánky zoufalství. Holčička se plazí ke dveřím a sápe se po klice. Nevím, jak ji chytit, utěšit, zvednout. Bojím se jí dotknout. Sednu si alespoň na zem zády ke dveřím, aby nikdo nemohl otevřít a praštit jí. Opakuji jí, že maminka přijde. Nevnímá mě. Z nosu jí teče nudle. Konečně se vrací její maminka. Pohladí ji a zoufalé vodotrysky okamžitě vyschnou. Maminka spokojeně pije své kafe, holčička se zase nezúčastněně plazí po podlaze. Jen já se až do večera nemůžu zbavit toho pohledu na vyvěrající bezedný strach, že se třeba maminka už nevrátí, že ji tu nechala s tou cizí paní, že už svět nikdy nebude v pořádku.
Je mi nějak šoufl. Udělám si test. Deset minut nervózně čekám. Jedna čárka. Tak nic. Asi za půl hodiny manžel něco vyhazuje.
Je mi nějak šoufl. Udělám si test. Deset minut nervózně čekám. Jedna čárka. Tak nic. Asi za půl hodiny manžel něco vyhazuje.
„Hele,“ vytahuje test mezitím ušpiněný od lógru a dalších neurčitých mazlavých věcí z temných zákoutí našeho bezedného koše, „není to druhá čárka?“
Je tam, úplně slaboučká.
Příbalový leták říká, že to není jednoznačný výsledek a je třeba provádět další testy. Manžel jde do lékárny a přinese nový test. Situace se opakuje. Zuřivě googluju. Dostávám se do temných zákoutí internetu, kde skutečně existují legendární manžové, mňamky a mimískové. Smajlíky poskakují po všech řádcích, nosí sluneční brýle a ukazují vítězná véčka. Rozdíly mezi tvrdým a měkkým i, holdem a holt a standardem a standartou se pozvolna smazávají, až si sama nejsem jistá, jak se co vlastně píše. Druhá čárka slabá je jasnou známkou mimoděložního těhotenství.
Můj gynekolog má první volný termín až v září. Přecházím na serióznější servery, které se tváří, že mi mohou nahradit návštěvu u lékaře. Příznaky mimoděložního těhotenství lze obtížně rozpoznat zejména proto, že se ve své podstatě shodují s příznaky normálního zdravého těhotenství. Mám je všechny, nejvíc ze všeho zimnici. Pro srovnání se koukám ještě na anglické servery. Druhá čárka slabá s největší pravděpodobností znamená, že jste prostě těhotná. Nevěřím, že by to mohlo být tak jednoduché.
„Ty seš v tom,“ řekne mi máma, jen co vylezu z letadla, „máš strašný kruhy pod očima, to já jsem měla taky, když jsem tě čekala. Uvidíš, že to bude holka.“
„Ty seš v tom,“ řekne mi máma, jen co vylezu z letadla, „máš strašný kruhy pod očima, to já jsem měla taky, když jsem tě čekala. Uvidíš, že to bude holka.“
„Mami, jaká budu máma?“ ptám se nejistě. „Jaká bys byla? Normální.“
