„Lotos,“ pohlédl Siddhártha na jedno z mnoha jezírek posetých barevnými květy, „má ale kořeny v bahně.“
„Nezačínej zase“, povzdechla si jeho žena. „Podívej na ty krásné šátky pro miminko. Přivezli je dnes ráno.“
Jako by ji nevnímal, uvažoval dál: „Prorůstá vodní hladinou a rozkvétá na slunci. Je toto správná cesta i pro nás? Takto dosáhneme..“
„Ještě bych si přála ty vzácné masti z podhůří. Myslíš, že by nám je stihli přivést včas? Cítím, že už to nebude dlouho trvat.“
„Toužíš stále po dalších a dalších věcech, ale přinášejí ti radost?“
„Ano,“ odsekla Jasódhara. Otékaly jí kotníky, nemohla se hýbat a každou chvíli potřebovala čůrat. Byla ráda, že je obklopena přepychem a neměla chuť filozofovat se svým mužem tak jako dřív.
Siddhártha byl ale natolik zasažen nedávným setkáním se světem mimo palác, že se nedal odradit.
„Myslíš, že ti tvoji špinavci, ti věštci a čarodějové ti dají odpověď na tvé otázky?“
„Jsou to poutníci. Zřekli se svého postavení a majetku a hledají cestu k vysvobození.“
„Tím, že nepozřou ani sousto? Tím, že se živí výkaly mladých telat?“
„Nevím. Pokud to nezkusím, tak to nezjistím.“
Jasódhara pochopila, co se jí muž snaží říct. „Máš povinnosti vůči rodině a naší republice. Tvůj otec tě stejně nenechá odejít.“
„Podmínkou byl potomek,“ zašeptal Siddhártha, políbil svoji ženu a odešel.
