„Dobrý den..“ Paní za přepážkou je starší, příjemná a vypadá zkušeně. Vlastně je docela milá a částečně boří moje zažité představy o úřednicích. Kontrolujeme a doplňujeme žádost, pak otisk palce .. a pak přichází na řadu fotka.
„Dívejte se sem, do objektivu. Natočte se víc doleva, trošku nahoru, vysuňte bradu… Klik“.
„Tak, hotovo.“ paní chviličku zamyšleně kouká do monitoru a pak říká:
„No, já myslím, že to stačí, chcete se podívat?“
„Ano prosím“.
Otáčí ke mně monitor poměrně obřích rozměrů.. a tam – černobílá cizí tvář, v nadživotní velikosti, vlasy a vousy trčící na všechny strany. To přece nemůžu být já??
Žádám, jestli by to tedy raději nešlo ještě jednou.. Přičísnu vlasy, uhladím vousy..
Procedura se opakuje… bohužel ale i s tím finále. Stejně cizí tvář, stejně odstrašující vzhled. Tak jo, necháme to tak. V duchu si říkám, že vlastně pas skoro nikde neukazuju, takže žádná velká ostuda..
Poslední krok – paní posílá žádost. Elektronicky, jak jinak dnes. A přichází zádrhel..
„Nejde mi to poslat?? Víte, oni tam mají dvě databáze, a do té jedné to dostanu, ale do té druhé to nejde. Zkusím to ještě jednou..“ paní je ochota sama. U úředníků nezvyklé, a tím více milé.
Zatímco provádí druhý, a pak ještě třetí pokus, snaží se mi to vysvětlit a snad se tím i jaksi omlouvá.. „Víte, on se ten systém teď nedávno měnil.. Tak možná proto to nejde.“
Ani třetí pokus nedopadá dobře. „Víte, ono se to tváří, jako byste měl pas vystavený. Nenechával jste si ho už třeba dělat?“
Tak to mě namíchla, nejsem blbec, tohle bych si tedy rozhodně pamatoval.. Tu proceduru.. a hlavně tu fotku. Příšernou.
Kdesi vzadu v hlavě se mi vynoří taková vzdálená vzpomínka.. na cosi podobného.. Ale to byla určitě ta občanka, co jsem si měnil před půl rokem nebo tak nějak. Kdepak pas. „Tak to určitě ne, to bych si pamatoval“, odpovídám mírně už rozmrzen, že si dovolila o mně takhle zapochybovat.
Paní vzdychne. „Tak mi to tu nechejte, já tam zkusím zavolat a domluvit se. Ale taky je možné, že si někdo nechal udělat pas na vaše jméno..“. Tak to už hrozilo hodně velkou nepříjemností, to by tak ještě chybělo! V duchu si představuju, jak nějaký terorista běhá po světě s mým jménem v pasu. Ostatně četl jsem spoustu knížek, kde se tohle děje běžně.. falešné pasy, cizí jména.. A taky měnili ten systém.. Takže kdo ví, co všechno je tam možné..
Loučím se a paní mi podává lístek s číslem telefonu. „Zavolejte si zítra, snad něco zjistím“. Zbytek dne a večer trávím částečně tím, že tuhle historku říkám každému prakticky na potkání. Hrůza ty úřady dneska, a ty systémy?? Kde kdo si může nechat vystavit pas na moje jméno. Prostě strašný.
Je zítra. Volám hned po ránu .. a opravdu .. něco zjistila.
„Tak pane, vy jste si zažádal o pas před měsícem, a já ho tady mám už čtrnáct dní v šuplíku hotový. Jen čekám, kdy si pro něj přijdete.“
A protože žádost o nový pas už byla podána a zaplacena, a protože to jde, mám teď pasy dva.
