„Moc rád. A pro jistotu taky Ibuprofen.“
Nejistým krokem se přesune do kuchyně, rozvalí se na židli a uvolňuje si kravatu.
„Jaká byla oslava?“ vytahuje kapsli Nespressa. Snaží se soustředit se na nápis na balení: BUENOS AIRES LUNGO spojuje jemně praženou kolumbijskou Arabiku s ugandskou Robustou a přináší tóny cereálií a sladkého popcornu.Argentina, Mongolsko, Kostarika, Bali - všechna ta místa, kam si plánovali, že spolu pojedou, až budou děti větší.
„Pěkná, super to bylo, škoda, že jsi musela odejít dřív,“ usmívá se docela nevinně a trošku samolibě. Musela. Gratulace, tymolínové úsměvy, přitom to určitě všichni okolo vědí.
„Někdo musel dát děti spát,“ odpoví suše a postaví před něj hrnek s kafem. Lžička jemně cinká, jak se jí chvějí ruce, ale on si toho vůbec nevšimne.
Když jim dávala pusu na dobrou noc, viděly, že s ní není něco v pořádku. Chtělo se jí nad nimi brečet... Poslední noc, co usínají v bezpečném a předvídatelném světě. Máma, táta a dvě děti, rodina jako z katalogu. Zítra se probudí a zjistí, že to všechno přestalo existovat. Chtělo se jí brečet i nad sebou, ale sebelítost si nemohla dovolit.
„Mohli jsme si zařídit hlídání. Inaugurace se oslavuje jen jednou za život. Tak já jsem rektor, věřila bys tomu? Nejmladší rektor v republice!“ míchá si fanfarónsky kafe a bryndá přitom na desku dubového stolu. Vypadá jako přerostlé spokojené dítě.
„Já jsem ti vždycky věřila,“ bere hned papírovou utěrku, aby na stole nezůstala skvrna. Věřila, starala se o děti, táhla to finančně, uvolnila mu největší místnost v tomhle bytě po tetě, aby si tam mohl zařídit pracovnu, i když děti škemraly, že chtějí mít pokojíček každé zvlášť. Nikdy ho s ničím neotravovala, praktické záležitosti šly úplně mimo něj. Děti, tatínek píše článek, teď za ním nemůžete, děti, tatínek nepřijde na vaši školní besídku, protože musí na konferenci.
„Pojď si ke mně sednout,“ snaží se ji přitáhnout k sobě, ale ona se odtáhne a zůstane stát opřená zády o kuchyňskou linku.
„A kdo tam zůstal až do konce?“
Cinkne myčka. Blanka se k ní vrhne a začne vyklízet nádobí. Alespoň se na něj nemusí dívat. Nejradši by těmi talíři třískala o zem, ale je to cibulákový Thun po babičce, ten za nic nemůže.
„Ženský z personálního a právního, skoro celej sbor z pajďáku a z fildy, Vašek a Břéťa z rady, vědělas, že Vašek docela obstojně hraje na kytaru? Proč to prosimtě vyklízíš teď? To nech na ráno, ne? Jo, taky všichni moji doktorandi, ale ty to měli tak nějak povinný,“ uchechtne se a prohrábne si vlasy.
„Markétě to slušelo, viď?“ zeptá se jako by nic a konečně se mu podívá přímo do očí. Taková husa, pushupka a o číslo menší narvaná bílá košile rozeplá tak, aby bylo vidět co nejvíc. Dobrý den, kozy ven. Ale očividně to zabírá.
„Markétě? To jsem si ani nevšimnul,“ zapírá, ale zaskočí mu.
„Měla pěknej náramek,“ provrtává ho pohledem, přibíjí ho na tu kuchyňskou židli, je jako entomolog chystající se jedním precizním tahem navždycky přišpendlit běláska.
Když si toho náramku všimla, chvíli si myslela, že to je snad kopie. Těžko by si mohla z doktorandského stipendia pořídit pravého Cartiera. Ale kopie to nebyla, šroubky byly rozmístěné v pravidelných rozestupech a bylo to opravdu bílé zlato, žádné stříbro. Když jí ho pochválila, Markéta se ani nezačervenala.
„Já vím, krásnej, že jo? Dárek k narozeninám.“
Všechno okolo se zpomalilo, kolegové jí něco říkali, ale ona slyšela jen hučení ve své hlavě. Mohla jít domů a předstírat, že o ničem neví. Místo toho s určitou masochistickou odevzdaností zamířila do své kanceláře na účetním oddělení. Najít Markétino datum narozenin a spojit si to s příslušnou částkou, která přesně týden před tím zmizela ze společného účtu, už byla jen taková formalita.
„Víš, že já na tyhle cetky nejsem,“ těká očima po kuchyni, jako by se chtěl něčeho zachytit.
Když ho v Praze zatáhla v Pařížské do Cartiera, tvářil se jako boží umučení.
„Vždyť je to úplně obscénní, takovýhle ceny za náramek se šroubováčkem!“ pohoršoval se. Ale přitom si dělal tajně mentální poznámky. Jeho vědecký mozek všechno registroval a zanalyzoval, že co je obscénní pro manželku, nemusí být obscénní pro milenku.
„Pavle, já vím, že ho má od tebe,“ řekne skoro plačtivě a přikryje si oči rukou, jako by hrála nedobrovolně ve frašce, jejíž scénář se jí hnusí. Malá holka v ní si hrozně přeje, ať to všechno není pravda. Ať to všechno popře, ať klidně lže.
Odtáhne se, dokud zády nenarazí na opěrku židle. Po opileckém zamlženém výrazu už není ani stopy. „Kdo ti to..? Jak ses to…?“ Jistě, jediné, co ho teď zajímá, je, jak se to proláklo. Takže je to tak, jak se obávala, ví to určitě nejmíň půlka univerzity a tohohle zaprděnýho města, jen ona žila v blažené nevědomosti. Všichni ti kolegové, co jí říkali, jak je teď paní rektorová, a přitom ji tajně litovali, nebo se jí smáli.
„Není to jedno?“ mávne rukou. „Jak dlouho to trvá?“ zeptá se pak dikcí vyšetřovatele při výslechu. Podle všech zaručených rad by měla hlavně nepátrat, ale na to už je pozdě.
„Chceš to opravdu vědět, Blanko?“ ptá se a vypadá, že má o ní upřímnou starost. Vypadá pořád jako ten starý Pavel, stejné upřímné klukovské oči a jemně překvapený výraz. Jak si mohla myslet, že ho zná. Nepraktický vědátor, kterého tlačila dopředu ona. Úplně jiný než ostatní chlapi.
„Chci vědět všechno,“ přikývne. Z vyšetřovatele se v mžiku změní na odsouzeného, který právě přijal rozsudek smrti. Jde s hlavou vztyčenou na popraviště iluzí o šťastných manželstvích.
„Tři roky. Prostě se to stalo. Je mi to líto. Zamiloval jsem se. Neplánoval jsem to. Nechtěl jsem ti ublížit. Tobě ani dětem. Pořád tě mám svým způsobem rád. Ale nemiluju tě, promiň!“
Sedí v takzvaném posedu medvěda, jak se to naučil na přípravách na TEDtalks, nohy pevně na zemi, dlaně na stole, jeho řeč těla vyzařuje odhodlání a klidnou rozvahu. Je to naučené, ale funguje to.
Jak dlouho si to nacvičoval? Vždyť to říká jak zaseklá gramofonová deska. Nic mu není líto, jen nechce scény. Chce, aby se mu pokud možno důstojně, nenápadně a co možná nejrychleji odklidila ze života?
„Ještě řekni, že je to silnější než ty!“ vyjede na něj.
Takový klišé! Pan profesor a jeho doktorandka. Obtloustlá manda, co mu visela obdivně na rtech a smála se jeho vtipům bez pointy.
Pavel zhluboka vydechne a opře si bradu do sepjatých rukou, dívá se na ni soucitně: „Blanko, Markéta je těhotná.“ Vybaví se jí Markétina pravá ruka s náramkem a pomerančovým džusem v šampusce, pak i levá ruka položená na břiše.
Blanka se otočí čelem ke kuchyňské lince a začne rytmicky mlátit hlavou do bílé závěsné skříňky Eggersmann ve vysokém lesku a bezúchytkovém provedení, až to v ní řinčí.
„Někdo musel dát děti spát,“ odpoví suše a postaví před něj hrnek s kafem. Lžička jemně cinká, jak se jí chvějí ruce, ale on si toho vůbec nevšimne.
Když jim dávala pusu na dobrou noc, viděly, že s ní není něco v pořádku. Chtělo se jí nad nimi brečet... Poslední noc, co usínají v bezpečném a předvídatelném světě. Máma, táta a dvě děti, rodina jako z katalogu. Zítra se probudí a zjistí, že to všechno přestalo existovat. Chtělo se jí brečet i nad sebou, ale sebelítost si nemohla dovolit.
„Mohli jsme si zařídit hlídání. Inaugurace se oslavuje jen jednou za život. Tak já jsem rektor, věřila bys tomu? Nejmladší rektor v republice!“ míchá si fanfarónsky kafe a bryndá přitom na desku dubového stolu. Vypadá jako přerostlé spokojené dítě.
„Já jsem ti vždycky věřila,“ bere hned papírovou utěrku, aby na stole nezůstala skvrna. Věřila, starala se o děti, táhla to finančně, uvolnila mu největší místnost v tomhle bytě po tetě, aby si tam mohl zařídit pracovnu, i když děti škemraly, že chtějí mít pokojíček každé zvlášť. Nikdy ho s ničím neotravovala, praktické záležitosti šly úplně mimo něj. Děti, tatínek píše článek, teď za ním nemůžete, děti, tatínek nepřijde na vaši školní besídku, protože musí na konferenci.
„Pojď si ke mně sednout,“ snaží se ji přitáhnout k sobě, ale ona se odtáhne a zůstane stát opřená zády o kuchyňskou linku.
„A kdo tam zůstal až do konce?“
Cinkne myčka. Blanka se k ní vrhne a začne vyklízet nádobí. Alespoň se na něj nemusí dívat. Nejradši by těmi talíři třískala o zem, ale je to cibulákový Thun po babičce, ten za nic nemůže.
„Ženský z personálního a právního, skoro celej sbor z pajďáku a z fildy, Vašek a Břéťa z rady, vědělas, že Vašek docela obstojně hraje na kytaru? Proč to prosimtě vyklízíš teď? To nech na ráno, ne? Jo, taky všichni moji doktorandi, ale ty to měli tak nějak povinný,“ uchechtne se a prohrábne si vlasy.
„Markétě to slušelo, viď?“ zeptá se jako by nic a konečně se mu podívá přímo do očí. Taková husa, pushupka a o číslo menší narvaná bílá košile rozeplá tak, aby bylo vidět co nejvíc. Dobrý den, kozy ven. Ale očividně to zabírá.
„Markétě? To jsem si ani nevšimnul,“ zapírá, ale zaskočí mu.
„Měla pěknej náramek,“ provrtává ho pohledem, přibíjí ho na tu kuchyňskou židli, je jako entomolog chystající se jedním precizním tahem navždycky přišpendlit běláska.
Když si toho náramku všimla, chvíli si myslela, že to je snad kopie. Těžko by si mohla z doktorandského stipendia pořídit pravého Cartiera. Ale kopie to nebyla, šroubky byly rozmístěné v pravidelných rozestupech a bylo to opravdu bílé zlato, žádné stříbro. Když jí ho pochválila, Markéta se ani nezačervenala.
„Já vím, krásnej, že jo? Dárek k narozeninám.“
Všechno okolo se zpomalilo, kolegové jí něco říkali, ale ona slyšela jen hučení ve své hlavě. Mohla jít domů a předstírat, že o ničem neví. Místo toho s určitou masochistickou odevzdaností zamířila do své kanceláře na účetním oddělení. Najít Markétino datum narozenin a spojit si to s příslušnou částkou, která přesně týden před tím zmizela ze společného účtu, už byla jen taková formalita.
„Víš, že já na tyhle cetky nejsem,“ těká očima po kuchyni, jako by se chtěl něčeho zachytit.
Když ho v Praze zatáhla v Pařížské do Cartiera, tvářil se jako boží umučení.
„Vždyť je to úplně obscénní, takovýhle ceny za náramek se šroubováčkem!“ pohoršoval se. Ale přitom si dělal tajně mentální poznámky. Jeho vědecký mozek všechno registroval a zanalyzoval, že co je obscénní pro manželku, nemusí být obscénní pro milenku.
„Pavle, já vím, že ho má od tebe,“ řekne skoro plačtivě a přikryje si oči rukou, jako by hrála nedobrovolně ve frašce, jejíž scénář se jí hnusí. Malá holka v ní si hrozně přeje, ať to všechno není pravda. Ať to všechno popře, ať klidně lže.
Odtáhne se, dokud zády nenarazí na opěrku židle. Po opileckém zamlženém výrazu už není ani stopy. „Kdo ti to..? Jak ses to…?“ Jistě, jediné, co ho teď zajímá, je, jak se to proláklo. Takže je to tak, jak se obávala, ví to určitě nejmíň půlka univerzity a tohohle zaprděnýho města, jen ona žila v blažené nevědomosti. Všichni ti kolegové, co jí říkali, jak je teď paní rektorová, a přitom ji tajně litovali, nebo se jí smáli.
„Není to jedno?“ mávne rukou. „Jak dlouho to trvá?“ zeptá se pak dikcí vyšetřovatele při výslechu. Podle všech zaručených rad by měla hlavně nepátrat, ale na to už je pozdě.
„Chceš to opravdu vědět, Blanko?“ ptá se a vypadá, že má o ní upřímnou starost. Vypadá pořád jako ten starý Pavel, stejné upřímné klukovské oči a jemně překvapený výraz. Jak si mohla myslet, že ho zná. Nepraktický vědátor, kterého tlačila dopředu ona. Úplně jiný než ostatní chlapi.
„Chci vědět všechno,“ přikývne. Z vyšetřovatele se v mžiku změní na odsouzeného, který právě přijal rozsudek smrti. Jde s hlavou vztyčenou na popraviště iluzí o šťastných manželstvích.
„Tři roky. Prostě se to stalo. Je mi to líto. Zamiloval jsem se. Neplánoval jsem to. Nechtěl jsem ti ublížit. Tobě ani dětem. Pořád tě mám svým způsobem rád. Ale nemiluju tě, promiň!“
Sedí v takzvaném posedu medvěda, jak se to naučil na přípravách na TEDtalks, nohy pevně na zemi, dlaně na stole, jeho řeč těla vyzařuje odhodlání a klidnou rozvahu. Je to naučené, ale funguje to.
Jak dlouho si to nacvičoval? Vždyť to říká jak zaseklá gramofonová deska. Nic mu není líto, jen nechce scény. Chce, aby se mu pokud možno důstojně, nenápadně a co možná nejrychleji odklidila ze života?
„Ještě řekni, že je to silnější než ty!“ vyjede na něj.
Takový klišé! Pan profesor a jeho doktorandka. Obtloustlá manda, co mu visela obdivně na rtech a smála se jeho vtipům bez pointy.
Pavel zhluboka vydechne a opře si bradu do sepjatých rukou, dívá se na ni soucitně: „Blanko, Markéta je těhotná.“ Vybaví se jí Markétina pravá ruka s náramkem a pomerančovým džusem v šampusce, pak i levá ruka položená na břiše.
Blanka se otočí čelem ke kuchyňské lince a začne rytmicky mlátit hlavou do bílé závěsné skříňky Eggersmann ve vysokém lesku a bezúchytkovém provedení, až to v ní řinčí.
Zadání:
Napište o hádce dvou lidí. Jeden je zamilovaný a druhý ne, nebo jeden chce něco, co ten druhý nechce. Cokoli, ale ať to mezi nimi pěkně jiskří!
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti. Nakonec poskládejte ty tři verze dohromady podle toho, co se vám z jednotlivých variant nejvíc líbí.
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti. Nakonec poskládejte ty tři verze dohromady podle toho, co se vám z jednotlivých variant nejvíc líbí.
Verze 2 jen s uvozovacími větami:
„Chceš kafe?“ zeptá se předstíraně klidným tónem.
„Moc rád. A pro jistotu taky Ibuprofen,“ nejistým krokem se přesune do kuchyně, rozvalí se na židli a uvolňuje si kravatu.
„Jaká byla oslava?“ vytahuje kapsli Nespressa. Snaží se soustředit se na nápis na balení: BUENOS AIRES LUNGO spojuje jemně praženou kolumbijskou Arabiku s ugandskou Robustou a přináší tóny cereálií a sladkého popcornu.
„Pěkná, super to bylo, škoda, že jsi musela odejít dřív,“ usmívá se docela nevinně a trošku samolibě.
„Někdo musel dát děti spát,“ odpoví suše a postaví před něj hrnek s kafem. Lžička jemně cinká, jak se jí chvějí ruce, ale on si toho vůbec nevšimne.
„Mohli jsme si zařídit hlídání. Inaugurace se oslavuje jen jednou za život. Tak já jsem rektor, věřila bys tomu? Nejmladší rektor v republice!“ míchá si fanfarónsky kafe a bryndá přitom na desku dubového stolu. Vypadá jako přerostlé spokojené dítě.
„Já jsem ti vždycky věřila,“ bere hned papírovou utěrku, aby na stole nezůstala skvrna.
„Pojď si ke mně sednout,“ snaží se jí přitáhnout k sobě, ale ona se odtáhne a zůstane stát opřená zády o kuchyňskou linku.
„A kdo tam zůstal až do konce?“
„Chceš kafe?“ zeptá se předstíraně klidným tónem.
„Moc rád. A pro jistotu taky Ibuprofen,“ nejistým krokem se přesune do kuchyně, rozvalí se na židli a uvolňuje si kravatu.
„Jaká byla oslava?“ vytahuje kapsli Nespressa. Snaží se soustředit se na nápis na balení: BUENOS AIRES LUNGO spojuje jemně praženou kolumbijskou Arabiku s ugandskou Robustou a přináší tóny cereálií a sladkého popcornu.
„Pěkná, super to bylo, škoda, že jsi musela odejít dřív,“ usmívá se docela nevinně a trošku samolibě.
„Někdo musel dát děti spát,“ odpoví suše a postaví před něj hrnek s kafem. Lžička jemně cinká, jak se jí chvějí ruce, ale on si toho vůbec nevšimne.
„Mohli jsme si zařídit hlídání. Inaugurace se oslavuje jen jednou za život. Tak já jsem rektor, věřila bys tomu? Nejmladší rektor v republice!“ míchá si fanfarónsky kafe a bryndá přitom na desku dubového stolu. Vypadá jako přerostlé spokojené dítě.
„Já jsem ti vždycky věřila,“ bere hned papírovou utěrku, aby na stole nezůstala skvrna.
„Pojď si ke mně sednout,“ snaží se jí přitáhnout k sobě, ale ona se odtáhne a zůstane stát opřená zády o kuchyňskou linku.
„A kdo tam zůstal až do konce?“
Cinkne myčka. Blanka se k ní vrhne a začne vyklízet nádobí, alespoň se na něj nemusí dívat.
„Ženský z personálního a právního, skoro celej sbor z pajďáku a z fildy, Vašek a Břéťa z rady, vědělas, že Vašek docela obstojně hraje na kytaru? Proč to prosimtě vyklízíš teď? To nech na ráno, ne? Jo, taky všichni moji doktorandi, ale ty to měli tak nějak povinný,“ uchechtne se a prohrábne si vlasy.
„Markétě to slušelo, viď?“ zeptá se jakoby nic a podívá se mu přímo do očí.
„Markétě? To jsem si ani nevšimnul,“ zapírá, ale zaskočí mu.
„Měla pěknej náramek,“ provrtává ho pohledem, přibíjí ho na tu kuchyňskou židli, je jako entomolog chystající se jedním precizním tahem navždycky přišpendlit běláska.
„Víš, že já na tyhle cetky nejsem,“ těká očima po kuchyni, jako by se chtěl něčeho zachytit.
„Pavle, já vím, že ho má od tebe,“ řekne skoro plačtivě a přikryje si oči rukou, jako by hrála nedobrovolně ve frašce, jejíž scénář se jí hnusí.
Odtáhne se, dokud zády nenarazí na opěrku židle. Po opileckém zamlženém výrazu už není ani stopy. „Kdo ti to..? Jak ses to…?“
„Není to jedno?“ mávne rukou. „Jak dlouho to trvá?“ zeptá se pak dikcí vyšetřovatele při výslechu.
„Chceš to opravdu vědět, Blanko?“ ptá se a vypadá, že má o ní upřímnou starost.
„Chci vědět všechno,“ přikývne. Z vyšetřovatele se v mžiku změní na odsouzeného, který právě přijal rozsudek smrti.
„Tři roky. Prostě se to stalo. Je mi to líto. Zamiloval jsem se. Neplánoval jsem to. Nechtěl jsem ti ublížit. Tobě ani dětem. Pořád tě mám svým způsobem rád. Ale nemiluju tě, promiň!“ sedí v takzvaném posedu medvěda, jak se to naučil na přípravách na TEDtalks, nohy pevně na zemi, dlaně na stole, jeho řeč těla vyzařuje odhodlání a klidnou rozvahu. Je to naučené, ale funguje to.
„Ještě řekni, že je to silnější než ty!“ vyjede na něj.
Pavel zhluboka vydechne a opře si bradu do sepjatých rukou, dívá se na ni soucitně: „Blanko, Markéta je těhotná.“
Blanka se otočí čelem ke kuchyňské lince a začne rytmicky mlátit hlavou do bílé závěsné skříňky Eggersmann ve vysokém lesku a bezúchytkovém provedení, až to v ní řinčí.
Verze 1 jen jako dialog s podtextem:
„Chceš kafe?“
„Moc rád. A pro jistotu taky Ibuprofen.“
„Jaká byla oslava?“
„Pěkná, super to bylo, škoda, že jsi musela odejít dřív.“
„Někdo musel dát děti spát.“
„Mohli jsme si zařídit hlídání. Inaugurace se oslavuje jen jednou za život. Tak já jsem rektor, věřila bys tomu? Nejmladší rektor v republice!“
„Já jsem ti vždycky věřila.“
„Pojď si ke mně sednout.“
„A kdo tam zůstal až do konce?“
„Ženský z personálního a právního, skoro celej sbor z pajďáku a z fildy, Vašek a Břéťa z rady, vědělas, že Vašek docela obstojně hraje na kytaru? Proč to prosimtě vyklízíš teď? To nech na ráno, ne? Jo, taky všichni moji doktorandi, ale ty to měli tak nějak povinný.“
„Markétě to slušelo, viď?“
„Markétě? To jsem si ani nevšimnul.“
„Měla pěknej náramek.“
„Víš, že já na tyhle cetky nejsem.“.
„Pavle, já vím, že ho má od tebe.“
„Kdo ti to..? Jak ses to…?“
„Není to jedno? Jak dlouho to trvá?“
„Chceš to opravdu vědět, Blanko?“
„Chci vědět všechno.“
„Tři roky. Prostě se to stalo. Je mi to líto. Zamiloval jsem se. Neplánoval jsem to. Nechtěl jsem ti ublížit. Tobě ani dětem. Pořád tě mám svým způsobem rád. Ale nemiluju tě, promiň!“
„Ještě řekni, že je to silnější než ty!“
„Blanko, Markéta je těhotná.“
„Ženský z personálního a právního, skoro celej sbor z pajďáku a z fildy, Vašek a Břéťa z rady, vědělas, že Vašek docela obstojně hraje na kytaru? Proč to prosimtě vyklízíš teď? To nech na ráno, ne? Jo, taky všichni moji doktorandi, ale ty to měli tak nějak povinný,“ uchechtne se a prohrábne si vlasy.
„Markétě to slušelo, viď?“ zeptá se jakoby nic a podívá se mu přímo do očí.
„Markétě? To jsem si ani nevšimnul,“ zapírá, ale zaskočí mu.
„Měla pěknej náramek,“ provrtává ho pohledem, přibíjí ho na tu kuchyňskou židli, je jako entomolog chystající se jedním precizním tahem navždycky přišpendlit běláska.
„Víš, že já na tyhle cetky nejsem,“ těká očima po kuchyni, jako by se chtěl něčeho zachytit.
„Pavle, já vím, že ho má od tebe,“ řekne skoro plačtivě a přikryje si oči rukou, jako by hrála nedobrovolně ve frašce, jejíž scénář se jí hnusí.
Odtáhne se, dokud zády nenarazí na opěrku židle. Po opileckém zamlženém výrazu už není ani stopy. „Kdo ti to..? Jak ses to…?“
„Není to jedno?“ mávne rukou. „Jak dlouho to trvá?“ zeptá se pak dikcí vyšetřovatele při výslechu.
„Chceš to opravdu vědět, Blanko?“ ptá se a vypadá, že má o ní upřímnou starost.
„Chci vědět všechno,“ přikývne. Z vyšetřovatele se v mžiku změní na odsouzeného, který právě přijal rozsudek smrti.
„Tři roky. Prostě se to stalo. Je mi to líto. Zamiloval jsem se. Neplánoval jsem to. Nechtěl jsem ti ublížit. Tobě ani dětem. Pořád tě mám svým způsobem rád. Ale nemiluju tě, promiň!“ sedí v takzvaném posedu medvěda, jak se to naučil na přípravách na TEDtalks, nohy pevně na zemi, dlaně na stole, jeho řeč těla vyzařuje odhodlání a klidnou rozvahu. Je to naučené, ale funguje to.
„Ještě řekni, že je to silnější než ty!“ vyjede na něj.
Pavel zhluboka vydechne a opře si bradu do sepjatých rukou, dívá se na ni soucitně: „Blanko, Markéta je těhotná.“
Blanka se otočí čelem ke kuchyňské lince a začne rytmicky mlátit hlavou do bílé závěsné skříňky Eggersmann ve vysokém lesku a bezúchytkovém provedení, až to v ní řinčí.
Verze 1 jen jako dialog s podtextem:
„Chceš kafe?“
„Moc rád. A pro jistotu taky Ibuprofen.“
„Jaká byla oslava?“
„Pěkná, super to bylo, škoda, že jsi musela odejít dřív.“
„Někdo musel dát děti spát.“
„Mohli jsme si zařídit hlídání. Inaugurace se oslavuje jen jednou za život. Tak já jsem rektor, věřila bys tomu? Nejmladší rektor v republice!“
„Já jsem ti vždycky věřila.“
„Pojď si ke mně sednout.“
„A kdo tam zůstal až do konce?“
„Ženský z personálního a právního, skoro celej sbor z pajďáku a z fildy, Vašek a Břéťa z rady, vědělas, že Vašek docela obstojně hraje na kytaru? Proč to prosimtě vyklízíš teď? To nech na ráno, ne? Jo, taky všichni moji doktorandi, ale ty to měli tak nějak povinný.“
„Markétě to slušelo, viď?“
„Markétě? To jsem si ani nevšimnul.“
„Měla pěknej náramek.“
„Víš, že já na tyhle cetky nejsem.“.
„Pavle, já vím, že ho má od tebe.“
„Kdo ti to..? Jak ses to…?“
„Není to jedno? Jak dlouho to trvá?“
„Chceš to opravdu vědět, Blanko?“
„Chci vědět všechno.“
„Tři roky. Prostě se to stalo. Je mi to líto. Zamiloval jsem se. Neplánoval jsem to. Nechtěl jsem ti ublížit. Tobě ani dětem. Pořád tě mám svým způsobem rád. Ale nemiluju tě, promiň!“
„Ještě řekni, že je to silnější než ty!“
„Blanko, Markéta je těhotná.“
