Racek ve vlaku - napsal Marek Greger

Když mi bylo chvíli přes dvacet, bydlel jsem v Praze. Týden co týden jsem tam dojížděl z Budějovic, stejně jako jedné, horkem prohřáté letní neděle. Seděl jsem sám v přeplněném kupé a horký vzduch jsem ředil pootevřeným oknem, které jsem zafixoval ušmudlaným závěsem Českých drah.
Bylo to v čase, kdy jsem hledal svou duši. Samozřejmě jsem ji tam někde uvnitř svého těla cítil, ale celkově jsem netušil, kde se moje svatá trojice duch, tělo a mysl nacházejí. Přišlo mi, že je po rozchodové explozi nitra všude kolem a já moc toužil po tom ji někde ukotvit.
Začal jsem hledat cestu v duchovní literatuře. Hledal jsem cestičky kudy se vydat a čemu se naopak vyvarovat. Četl jsem budhistické knihy, které mě dovedly k tomu nechovat se jako vůl a pak tu byla jedna, co mě povznášela a doslova mi dala křídla.
Nesla název Johnathan Livingston Racek a napsal ji Richard Bach, a i když byla knihou duchovní, o budhismu v ní tentokrát nebylo ani slovo. Ničemu to ale nevadilo. Knížka byla o lásce, ostatně, která není. Mimo ní se ale nad všemi stránkami vznášelo nadpřirozeno.
V jedné části se psalo o nějakém pírku, které ukazovalo cestu, tu správnou. Šlo o zhmotnění mysli. Tedy nějakého předmětu, který se měl po přání z ničeho nic objevit přímo přede mnou. V hlavě to celé znělo jako z pohádky a z obsahu knížky najednou vyplynul pracovní úkol, ve kterém stálo, že si mám právě teď představit vlastní pírko.
Dobře, řekl jsem si a výzvu přijal. I když při cestě vlakem, kdy jsme uháněli, abychom snížili naše v celku dramaticky typické zpoždění, jsem si mohl přát v podstatě cokoliv, ale ve vlaku potkáte spíš bacily, a ne zrovna ty od Standy Neckáře, nebo kousek rohlíku pod sedačkou, ale ptačí peříčko!? Přesto jsem to zkusil. 

Zavřel jsem knihu, pak oči a v představě si začal modelovat docela malinké bílé pírko, které by se mi mělo zhmotnit jako důkaz toho, že si ve svém životě můžu přát cokoliv a ono se to splní. 

V hlavě jsem měl slušně zhasnuto, a tak se bílé pírko v představě vznášelo ve velkém kontrastu mé potemnělé mysli. 

Vydržel jsem asi dvě minuty a pak mě to z podstaty mé povahy přestalo bavit. Otevřel jsem oči a začal se okamžitě rozhlížet, kde ho uvidím. Nejdřív jsem hledal nějaký velký husí brk, přeci jen jsem se soustředil, sice krátce, ale intenzivně. 

Nic. 

Ani husí brk z husy, kterou tu třeba ještě brzy ráno vezla babička k nedělnímu obědu. Zmenšil jsem své naděje a začal hledat peří z o něco menšího ptáčka. 

Taky nic. 

Upadal jsem do letargie a následně začal hledat v podstatě cokoliv o rozměru okřídlené mouchy a říkal si, že když najdu třeba jen bílý knoflík, uznám si to jako dobrý pokus. Konec konců jsem sobě jediným rozhodčím.
Když jsem prolezl celé kupé a nakonec otevřel dveře, jestli se neválí někde na chodbě před někým cizím, nenacházel jsem stále nic.
„Kašlu na to! Co jsem si jako myslel!? Jsem fakt naivní!“ honilo se mi direktivně hlavou. Sedl jsem si zpátky na místo, z trucu zavřel knížku a na svůj vlastní protest přestal číst. Naštvaně jsem hleděl do krajiny a pokládal si otázku, proč zrovna já nemůžu být vyvolený.
K tomu všemu mi ještě začala být zima, a tak jsem vytáhl závěs, kterým jsem fixoval díru v okně pro čerstvý vzduch. Okno se okamžitě zaklaplo a hnusný závěs se znovu hrdě vyvěsil do temného kouta teď ještě temnějšího kupé.
A v tom vidím, jak se mi přímo před očima snáší alabastrově bílé peříčko a pomalu se houpe ve vzduchu jako ve vlnách, až padne demonstrativně k zemi přímo přede mě.

Marek publikuje své blogy na stránkách DOBRÁ KONDICE v rubrice Karlův svět.