 |
| Ilustrace: Zuzana Smolová |
Máma (M) nevěřícně: „Cože? Je ti sedmnáct. A vlastně, počkej, kdo je Patrik? Já myslela, že chodíš s Romanem? Sylvo, Sylvo (káravě).“
S váhavě: „No víš, mami. Já chvíli chodila vlastně tak trochu s oběma. A pak se rozešla s Romanem. Nebavil mě.“
M nechápavě: „Nebavil? Vypadala jsi spokojeně. Čím tě nudil?“
S odsekne: „To je teď jedno. Podívej se na ty dvě čárky, ty jsou důležitější.“
M povzdechne: „Jo, to bych řekla. Kolik tedy tomu slavnýmu Patrikovi je?“
S vyhrkne: „Za pár tejdnů mu bude osmnáct, chodí se mnou do třídy. Jeho táta má to velký fitko v centru. Možná si ho pamatuješ, měli dřív zahrádku vedle babičky. “ (S začíná plakat)
M chlácholivě: „Sylvi, hlavně nebul. Ty mi teda dáváš. Pojď sem, to bude dobrý. Musíme vymyslet, jak to říct tátovi. A babičce. Znáš jí. Hlavně, aby jí z toho netrefilo.“
S s úlevou: „Mami, jsi skvělá. Měla jsem strach.“
M ironicky: „To víš, že bych tě nejradši zastřelila, jenže co bych si tím pomohla. Musím si dát panáka. Já budu ve čtyřiceti babička. No, potěš PánBůh.“
S šokovaně: „Čau tati, dneska jsi tady nějak brzo.“
Táta (T) překvapeně: „Co to tu vyvádíte? V šest večer štamprdle na stole, dcera ubulená. Holky moje, co se děje?
S se zakoktá: „No víš tati, mamka by ti chce něco říct.“
M utrousí: „Ty jsi dobrá. Tak jo. Ivoši, sedni si. Jedl jsi?“
T rádoby laškovně dodá: „Ženy, nezamlouvejte to, ven s tím. Vy mně napínáte.“
M razantně: „Sylva je těhotná.“
T vyjekne: „Aha. Do prdele, to jsem nečekal.“
M se snaží situaci zachraňovat: „To my taky ne, viď Sylvi. Znáš Votrubovi, co mají fitko na náměstí? Tak s jejich mladým. Patrik se jmenuje.“
T bručí: „Počkej, musím to chvíli rozdejchat. Na ostatní informace nemám kapacitu. Podej mi tu flašku.“
M tichým, byť nekompromisním hlasem: „Sylvi, sedni si. Co ti na to Patrik řekl?“
S vzdychá: „Mami, vždyť jsi to slyšela. Že to nechce, že jsem se asi zbláznila. Proč prej jsem si nedávala pozor.“
T křičí: „Oni asi chyběli na hodině přírodopisu.“
M zakročí: „Počkej Ivoši, nerozčiluj se. Jsou v tom rovnejma nohama oba dva. Sylvi, už to ví taky jeho rodiče? Nebo, jak jste se domluvili?
S se chce brečet: „Nijak. Nebere mi ani telefon a dneska nebyl ve škole.“
T bouchne do stolu: „Srab jeden. Do prdele, to nevíte, k čemu jsou kondomy?“
S udiveně: „Tati, já beru prášky.“
T nevěřícně: „Cože? Ona bere prášky? Jak to, že mi to nikdo neřekl?“
M zavrčí: „Protože se přijdeš domů akorát najíst a vyspat. Jak se ti máme vejít do tvýho nabitýho programu?“
T nechápavě: „Tohle je ale dost podstatný. Kdy jste se mi s tím mínily pochlubit?“
M hádavě: „Nevím, až otevřeš mozkový okýnko na provozní věci a budeš schopnej vnímat i normální rodinej život. Tvojí dceři je sedmnáct a prášky bere už dva roky. Má kluka. Několikátýho, abys věděl. Vede dost pestrej společenskej život.“
T jí skáče do řeči: „Skvělý a tady je důsledek. Co to je za prášky, když nefungujou? Ukaž mi je, podám stížnost na výrobce. Proč jsi jí všechno pořádně nevysvětlila?“
S vstupuje do rozhovoru: „Hejhola, já jsem tady taky, o mně se tu jedná. Zase se hádáte. Tati, prostě jsem jednou zapomněla. Měla jsem s Páťou spicha a nevzala si ho. Přestaň na mamku nasazovat.“
M jí děkuje: „Sylvi, jsi hodná. Zlatíčko moje.“
T naštvaně: „Jo, to je pro vás typický, obě dvě proti mně. Co s tím hodláte dělat? Necháš si to vzít? Jsi teprve ve druháku, v září letíš na ten výměnnej pobyt.“
S vyjekne: „Nevím tati, nevím. Proto jsem šla za vámi. Poradit se, svěřit se vám s tím. A ne, že místo toho budu poslouchat vaše věčný hádky.“
M jí utěšuje: „Neplač Sylvinko, na potrat nepůjdeš. Nějak se zařídíme. Já odejdu z práce, abych mohla hlídat, ty dostuduješ, dál se uvidí.“
T se plácne do stehen: „Neuvidí, neuvidí, nezvládám to.“
Do rozhovoru vstupuje babička
Babička (B) rozverně: „Rodinko, co tu tak hulákáte? Byla jsem se ženskejma na kafi. Mám několik drbů, chcete je slyšet? Pamatujete si Votrubovy, co měli vedle nás zahrádku? Už mají skoro dospělýho kluka, to to letí. Sylvinko, toho by sis mohla pamatovat. A on prej čeká dítě s nějakou sedmnáctkou. Chudák stará paní Votrubová z toho skončila na pohotovosti. To víš, nám starým lidem se musí špatný zprávy dávkovat po troškách.“
T napjatě: „Mami, a jak se o tom ženský dozvěděly?“
B váhavě: „Ivošku, nevim. Ale šíří se to městem, prej je z toho Votruba celej hotovej.“
S vstoupí nečekaně do rozhovoru: „Rodičové, musím na záchod.“
M káravě: „Sylvi, zase s telefonem?“
S se snaží svým příštím činem maminku potěšit: „Zkusím zase zavolat Patrikovi.“
B nadšeně zvolá: „Jo, tak se ten kluk jmenuje. Patrik!“
S volá Patrikovi, ten telefon zvedá, S šeptá: „Páťo, vyrukovala jsem s tím doma. Nějak se nám to celý zvrtlo. Proč jsi mi nebral telefon? Měli jsme si přece sdělovat pocity a průběh situace.“
P překotně: „Čau Sylvi, nebyl čas. Mám zaracha a ráno jsem dokonce zvracel. Táta se chová jak šílenej. Dokážeš si představit, jak jim budeme oznamovat, že je to vlastně jenom jako, protože si to celý vymyslela profesorka na občanku?“
S váhavě: „Taky nad tím přemýšlím. Naši na sebe právě vyřvávaj všechny osobní křivdy a babi už ten drb roznáší po celým městě. Co s tím?“
P nešťastně: „Nevím, na to nás profesorka nepřipravila. Možná jsme to nechali zajít zbytečně daleko.“
S zvyšuje hlas: „Daleko? Jo, to máš pravdu. Bylo to jak lavina.“
P se lekne: „Psst, táta nejspíš poslouchá za dveřma.“
Je slyšet rozražení dveří.
P píská: „Jau. Tati, tati, já ti to vysvětlím. Měli jsme jen na občanku vymyslet téma do projektu Extrémní situace v klasické české rodině. Jak rodiče reagují na vyhrocenou situaci, jestli je na ně spoleh‘ a tak. Fakt, můžeš si to ověřit. Mám Sylvu na telefonu.“
S udiveně: „Dobrý večer pane Votrubo, ano, je to tak, máme si to zapisovat a v závěru zhodnotit, jestli se za nás dokáže rodina postavit. Co bychom my sami zlepšili a do budoucna si z toho chtěli vzít příklad. A naopak. Vážně, věřte mi, s Patrikem nic nemám.“
P pípne: „Ale já bych Sylvi rád.“
S na poznámku nereaguje: „Je to jenom hra, test, nic to neznamená, prostě úkol. Dostali jsme za to s Patrikem jedničku. Těhotenství v raném věku prý bude zajímavá studie.“
T nechápavě volá: „Sylvo, o jaký studii mluvíš, je to slyšet až do obejváku.“
S prosebně: „Pane Votrubo, počkejte, musím za našima, taky už se ptají.“
M na Sylvu vyhrkne: „Hmm.“
S nešťastným tónem: „Vysvětlím vám to, měla to být ze začátku legrace, jen takový úkol na občanku. Sehnala jsem si dokonce i test v lékárně a nakreslila tam dvě čárky. Dobrý, co? Měli jsme to promyšlený do detailu. Netušili jsme, že vás to takhle vezme. Páťova babička je na tom prý špatně.“
B zmateně: „Já tomu nerozumím. Vy ho znáte? Zlobíte se na Sylvinku? Dyť nic neudělala. Zase jsem něco prokecla? Já se z vás zblázním. Pořád se hádáte a odnesu to já. Jdu pryč. Dokážete mi zkazit každou radost.“
M nešťastně: „Mně asi vážně trefí. Babi, to nebylo nic proti vám. Ivoši, nemůžeš to jít svý mamince laskavě vysvětlit?“
T odevzdaně: „Kašlu na to. Odcházím. Stejně jsem ti to chtěl říct. Potřebuju být nějakou dobu sám se sebou. Pronajal jsem si byt v paneláku. Už na to tady nemám.“
S prosebně hlesne: „Tati, byla to vážně jenom hra.“
S vyhrkne: „Za pár tejdnů mu bude osmnáct, chodí se mnou do třídy. Jeho táta má to velký fitko v centru. Možná si ho pamatuješ, měli dřív zahrádku vedle babičky. “ (S začíná plakat)
M chlácholivě: „Sylvi, hlavně nebul. Ty mi teda dáváš. Pojď sem, to bude dobrý. Musíme vymyslet, jak to říct tátovi. A babičce. Znáš jí. Hlavně, aby jí z toho netrefilo.“
S s úlevou: „Mami, jsi skvělá. Měla jsem strach.“
M ironicky: „To víš, že bych tě nejradši zastřelila, jenže co bych si tím pomohla. Musím si dát panáka. Já budu ve čtyřiceti babička. No, potěš PánBůh.“
S šokovaně: „Čau tati, dneska jsi tady nějak brzo.“
Táta (T) překvapeně: „Co to tu vyvádíte? V šest večer štamprdle na stole, dcera ubulená. Holky moje, co se děje?
S se zakoktá: „No víš tati, mamka by ti chce něco říct.“
M utrousí: „Ty jsi dobrá. Tak jo. Ivoši, sedni si. Jedl jsi?“
T rádoby laškovně dodá: „Ženy, nezamlouvejte to, ven s tím. Vy mně napínáte.“
M razantně: „Sylva je těhotná.“
T vyjekne: „Aha. Do prdele, to jsem nečekal.“
M se snaží situaci zachraňovat: „To my taky ne, viď Sylvi. Znáš Votrubovi, co mají fitko na náměstí? Tak s jejich mladým. Patrik se jmenuje.“
T bručí: „Počkej, musím to chvíli rozdejchat. Na ostatní informace nemám kapacitu. Podej mi tu flašku.“
M tichým, byť nekompromisním hlasem: „Sylvi, sedni si. Co ti na to Patrik řekl?“
S vzdychá: „Mami, vždyť jsi to slyšela. Že to nechce, že jsem se asi zbláznila. Proč prej jsem si nedávala pozor.“
T křičí: „Oni asi chyběli na hodině přírodopisu.“
M zakročí: „Počkej Ivoši, nerozčiluj se. Jsou v tom rovnejma nohama oba dva. Sylvi, už to ví taky jeho rodiče? Nebo, jak jste se domluvili?
S se chce brečet: „Nijak. Nebere mi ani telefon a dneska nebyl ve škole.“
T bouchne do stolu: „Srab jeden. Do prdele, to nevíte, k čemu jsou kondomy?“
S udiveně: „Tati, já beru prášky.“
T nevěřícně: „Cože? Ona bere prášky? Jak to, že mi to nikdo neřekl?“
M zavrčí: „Protože se přijdeš domů akorát najíst a vyspat. Jak se ti máme vejít do tvýho nabitýho programu?“
T nechápavě: „Tohle je ale dost podstatný. Kdy jste se mi s tím mínily pochlubit?“
M hádavě: „Nevím, až otevřeš mozkový okýnko na provozní věci a budeš schopnej vnímat i normální rodinej život. Tvojí dceři je sedmnáct a prášky bere už dva roky. Má kluka. Několikátýho, abys věděl. Vede dost pestrej společenskej život.“
T jí skáče do řeči: „Skvělý a tady je důsledek. Co to je za prášky, když nefungujou? Ukaž mi je, podám stížnost na výrobce. Proč jsi jí všechno pořádně nevysvětlila?“
S vstupuje do rozhovoru: „Hejhola, já jsem tady taky, o mně se tu jedná. Zase se hádáte. Tati, prostě jsem jednou zapomněla. Měla jsem s Páťou spicha a nevzala si ho. Přestaň na mamku nasazovat.“
M jí děkuje: „Sylvi, jsi hodná. Zlatíčko moje.“
T naštvaně: „Jo, to je pro vás typický, obě dvě proti mně. Co s tím hodláte dělat? Necháš si to vzít? Jsi teprve ve druháku, v září letíš na ten výměnnej pobyt.“
S vyjekne: „Nevím tati, nevím. Proto jsem šla za vámi. Poradit se, svěřit se vám s tím. A ne, že místo toho budu poslouchat vaše věčný hádky.“
M jí utěšuje: „Neplač Sylvinko, na potrat nepůjdeš. Nějak se zařídíme. Já odejdu z práce, abych mohla hlídat, ty dostuduješ, dál se uvidí.“
T se plácne do stehen: „Neuvidí, neuvidí, nezvládám to.“
Do rozhovoru vstupuje babička
Babička (B) rozverně: „Rodinko, co tu tak hulákáte? Byla jsem se ženskejma na kafi. Mám několik drbů, chcete je slyšet? Pamatujete si Votrubovy, co měli vedle nás zahrádku? Už mají skoro dospělýho kluka, to to letí. Sylvinko, toho by sis mohla pamatovat. A on prej čeká dítě s nějakou sedmnáctkou. Chudák stará paní Votrubová z toho skončila na pohotovosti. To víš, nám starým lidem se musí špatný zprávy dávkovat po troškách.“
T napjatě: „Mami, a jak se o tom ženský dozvěděly?“
B váhavě: „Ivošku, nevim. Ale šíří se to městem, prej je z toho Votruba celej hotovej.“
S vstoupí nečekaně do rozhovoru: „Rodičové, musím na záchod.“
M káravě: „Sylvi, zase s telefonem?“
S se snaží svým příštím činem maminku potěšit: „Zkusím zase zavolat Patrikovi.“
B nadšeně zvolá: „Jo, tak se ten kluk jmenuje. Patrik!“
S volá Patrikovi, ten telefon zvedá, S šeptá: „Páťo, vyrukovala jsem s tím doma. Nějak se nám to celý zvrtlo. Proč jsi mi nebral telefon? Měli jsme si přece sdělovat pocity a průběh situace.“
P překotně: „Čau Sylvi, nebyl čas. Mám zaracha a ráno jsem dokonce zvracel. Táta se chová jak šílenej. Dokážeš si představit, jak jim budeme oznamovat, že je to vlastně jenom jako, protože si to celý vymyslela profesorka na občanku?“
S váhavě: „Taky nad tím přemýšlím. Naši na sebe právě vyřvávaj všechny osobní křivdy a babi už ten drb roznáší po celým městě. Co s tím?“
P nešťastně: „Nevím, na to nás profesorka nepřipravila. Možná jsme to nechali zajít zbytečně daleko.“
S zvyšuje hlas: „Daleko? Jo, to máš pravdu. Bylo to jak lavina.“
P se lekne: „Psst, táta nejspíš poslouchá za dveřma.“
Je slyšet rozražení dveří.
P píská: „Jau. Tati, tati, já ti to vysvětlím. Měli jsme jen na občanku vymyslet téma do projektu Extrémní situace v klasické české rodině. Jak rodiče reagují na vyhrocenou situaci, jestli je na ně spoleh‘ a tak. Fakt, můžeš si to ověřit. Mám Sylvu na telefonu.“
S udiveně: „Dobrý večer pane Votrubo, ano, je to tak, máme si to zapisovat a v závěru zhodnotit, jestli se za nás dokáže rodina postavit. Co bychom my sami zlepšili a do budoucna si z toho chtěli vzít příklad. A naopak. Vážně, věřte mi, s Patrikem nic nemám.“
P pípne: „Ale já bych Sylvi rád.“
S na poznámku nereaguje: „Je to jenom hra, test, nic to neznamená, prostě úkol. Dostali jsme za to s Patrikem jedničku. Těhotenství v raném věku prý bude zajímavá studie.“
T nechápavě volá: „Sylvo, o jaký studii mluvíš, je to slyšet až do obejváku.“
S prosebně: „Pane Votrubo, počkejte, musím za našima, taky už se ptají.“
M na Sylvu vyhrkne: „Hmm.“
S nešťastným tónem: „Vysvětlím vám to, měla to být ze začátku legrace, jen takový úkol na občanku. Sehnala jsem si dokonce i test v lékárně a nakreslila tam dvě čárky. Dobrý, co? Měli jsme to promyšlený do detailu. Netušili jsme, že vás to takhle vezme. Páťova babička je na tom prý špatně.“
B zmateně: „Já tomu nerozumím. Vy ho znáte? Zlobíte se na Sylvinku? Dyť nic neudělala. Zase jsem něco prokecla? Já se z vás zblázním. Pořád se hádáte a odnesu to já. Jdu pryč. Dokážete mi zkazit každou radost.“
M nešťastně: „Mně asi vážně trefí. Babi, to nebylo nic proti vám. Ivoši, nemůžeš to jít svý mamince laskavě vysvětlit?“
T odevzdaně: „Kašlu na to. Odcházím. Stejně jsem ti to chtěl říct. Potřebuju být nějakou dobu sám se sebou. Pronajal jsem si byt v paneláku. Už na to tady nemám.“
S prosebně hlesne: „Tati, byla to vážně jenom hra.“
