„Přidáš si ještě trochu, Ferdo?“
„Jo, babi, máš to dobrý.“
„To už se vážně nedá poslouchat. Kam se ten svět řítí? Copak já. Já už mám svý odžitý, ale vás mladejch je mi líto.“
„Co to zas do tebe vjelo, babi? Neříkali tohle náhodou už rodiče svým dětem snad od pravěku?“
„Říkali, neříkali, ale teď je to pravda. Copak to nesleduješ?“
„Jako co nesleduju? Pokrok nezastavíš, babi. Jenom někteří to zkrátka nepoberou.“ ¨
„Nech toho! Stará možná jsem, ale úplně blbá a slepá ještě ne...“
„Babí, no tak. Já vím! Máš to pořád v hlavě srovnaný líp, než některý mý kámoši. Jenže proč si pořád bereš na všechno jen ty černý brejle. Svět byl vždycky nějakej. Dobrej i špatnej. Tak to ber z tý lepší stránky.“
„Lepší, lepší... čemu říkáš lepší? Copak je to normální, aby bylo najednou já nevim kolik pohlaví? Co je svět světem, tak tady byli jen chlapi a ženský. I v přírodě to máš. Jen samci a samice. Přece kdyby pánbůh chtěl, tak by děti nosil třeba čáp a pohlaví by bejt žádný nemuselo. Aspoň by se teď s tím tak neblbnulo“
„Víš, že seš docela vtipná? Jenže je to babi asi složitější, a to že my dva to neumíme pochopit neznamená, že to neexistuje. Dřív taky lidi nevěděli spoustu věcí, a dneska nám to přijde úplně normální. Prostě to tak ber. Jednou i tohle bude normální.“
„Jo, asi jako ta tvoje máma. Co jsem to vychovala, když tě dokázala nechat tátovi ochlastovi a starý bábě na krku a zdrhnout. A kdyby ještě aspoň s nějakým pořádným frajerem. Ale se ženskou?“
„A jakej by v tom asi byl rozdíl, co? Prostě nás nechala. A víš co, necháme toho i my. Co bylo bylo, život jde dál.“
Bar. Tlumená hudba. Hlasy hostů. „Pane vrchní, ještě jednu rundu.“ Cinkot sklenek.
„Čau, Ferdo! Že ty dneska slavíš narozeniny? Padesátku? Teda, pokud mě paměť nemýlí! A sám? Mohl jsi mi aspoň zavolat, neřáde!“
„Margito?! Kdo tě sem do tohohle ponurýho baru přifoukal? Tebe bych tu fakt nečekal. Mám takový období, kdy mě nějak všichni lezou na nervy. Třeba ale dneska udělám výjimku a napiju se s tebou. Jsi ještě fakt docela kočka. Postava dobrá, ale co to máš proboha s tím ksichtem?“
„Nesměj se. Prodělala jsem krizi identity. Musela jsem si ujasnit, jak to mám se svými pohlavími. Procházela jsem si docela peklem, víš? Cítím se teď už ale zase víc jako binární osoba. Ale asi ani nevíš, co to je...“
„Hele, Margito, fakt tě rád vidím, i s tím tvým zmalováním, ale jestli chceš prudit, tak si hoď zpátečku... Víš, v poslední době i nejlepší kámoši mi čím dál víc lezou na nervy. Buď jen pořád chatujou a sdílej nebo dokola řešej stále ty samý kraviny, jako třeba kolik hajzlů musí být, aby se zajistila rovnost genderů, transgenderů, agenderů, a co já vím jakých dalších blbogenderů.“
„No tak, Ferdásku! Tohle přece nejseš ty! Takhle hrubě jsi nikdy nemluvil. Vždycky jsem tě měla za docela chytrýho citlivýho kluka. Tak toho nech.“
„A čeho jako nechat? Že se chci s lidma bavit o úplně normálních věcech a že mě už nebaví poslouchat, čím se kdo zrovna cejtí bejt, jaký má touhy, a kam půjde příště za svý práva demonstrovat? Hlavně vy, ženský, nebo co jako zrovna reprezentujete, jste v tomhle směru hrozně agresivní. A ty, Margito, jsi byla, nebo možná pořád seš, jedna z nich.“
„Ferdo... Víš, proč jsem tady? Protože jsem tušila, že tě právě tady najdu. Víš, co mě na tobě vždycky docela fascinovalo? To, že jsi pořád zůstal svůj, a že jsi se nebál jít s tím svým až trapně na odiv stavěným chlapstvím proti všem. Asi jsi ještě nikdy žádnej problém s tím svým - promiň mi ten výraz - pinďourem neměl, viď?“
„Nebuď sprostá, a nehraj to na mě, jo. Já si ještě dobře pamatuju, jak ti ten můj pinďour byl kdysi docela dobrej. Ale víš co, nechejme těch keců. Jestli chceš se mnou slavit, tak si něco objednej. Jen mi ale nevnucuj ty svoje přiblblý psychologické rozbory.“
„Beru. Tak všechno nejlepší... a víš... kdybys chtěl... jako fakt, kdybys opravdu chtěl... mohli bychom pak zajít ke mně. Víš, sice teď cítím, že jsem fakt asi spíš binární, ale nějak si tím stále úplně jistá nejsem. Pořád tak nějak mezi těmi gendery kolísám... Potřebuju si to ještě ujasnit. A ty jsi na to docela vhodný kandidát.“
Hluk ulice. Troubení aut. Zaskřípání brzd.
„Nazdárek kámo, nechceš se svézt? Vidím, že ti to ujelo. Pěšky to nestihneš, ani kdybys utíkal. A myslím, že by bylo pro tebe nebylo teď vůbec dobrý, abys vedoucí osobu provokoval...“
„Jdi do háje. Jakej já jsem tvůj kamarád? Byl jsi fakt dřív skvělej, ale teďka a ni nevím, jak tě mám oslovovat. Co jsi vlastně teď zač? Jakej jsi vlastně teď gender? Nemáš takhle náhodou i ty nějakou tu nehynoucí zásluhu, že se atmosféra kolem mě dá v poslední době krájet?“
„Ferdo, tys byl a pořád jseš hodně divnej. Možná si to neuvědomuješ, ale o to je tvoje největší chyba. Hele, chtělo jsem ti jen říct, že už hodně osob, a nejen tu, která je pověřená vedením, u nás v úřadě sereš!“
„Jo, tak ty teď jsi TO. No tak jo! Je to tvoje věc. Já už ale mám všeho po krk, rozumíš? Všichni si trhněte. Já se na rozdíl od mnohých z vás za svýho pinďoura nikdy nestyděl a nestydím. Jsem prostě furt stejnej.“
„Chtělo jsem ti jen pomoc. Varovat tě. Proč proboha jdeš pořád tahle zarytě hlavou proti zdi? Jen si rozbiješ a nic nezměníš. Skončíš blbě, a ostatním to bude úplně fuk. Sám si za to může, řeknou.“
„Co jako mám podle tebe dělat? To si ho mám nechat ufiknout, jako jsi to asi udělal ty? Ani náhodou, to si raděj tu hlavu rozflákám na kaši.“
„Jsi fakt úplný vůl. Dneska se to řeší pilulkami. Žádný operace. Uvidíš, budeš se cítit svobodně. A mezi náma, jestli ti jde jen o ten sex, tak ten si můžeš potom začít užívat na spoustu jinejch způsobů. Mohlo bych ti o tom vyprávět. A kdybys chtěl, tak...
„Nech si ty kecy, dělá si mi zle.“
„Jo jo, komu není rady... Stejně bych se ale s tebou vsadilo, že už určitě pořádně nevíš, s kým zrovna pícháš. Jestli ještě vůbec s někým pícháš...! Mně to ale může bejt fuk. Tak co, nechceš se přece jen svézt?“
„Jeďte si vy, velevážené TO třeba do prdele. Nemám zájem.“
Ticho. Ostrý zvuk telefonu. Zvuk odhazované přikrývky.
„Kterej idiot? To nevíš, zmetku, že slušný lidi touhle dobou ještě spí? To nemáš hodinky?“
„Ferdo. To jsem já. Margita. Promiň mi to, prosím, ale víš ... ale víš... když já.... už nemůžu. Nemám nikoho, komu bych to řekla... ale nezlob se, prosím. Já to zavěsím. “
„Kurňa, Margito, co to znamená? Vždyť je skoro ještě noc. Stalo se ti něco? A přestaň laskavě bulet.“
„Ferdo... Ferdo... ty jedinej... já fakt nevím . Jsem na dně... Jsem v tom... a možná dokonce s tebou!“
„Počkej, počkej. Jak je to dlouho? Raděj na mě nic nezkoušej.“
„Nezkouším, vážně, věř mi to. Jen to všechno potřebuju někomu říct... Já ti nevolám kvůli alimentům. Žádný ani nechci. Já... já... víš... si to dítě chtěla nechat, ať už je jeho táta kdokoli. Tak jsem se těšila. Jenže dneska mi na vyšetření na klinice doktor řekl, že musím sníst nějakou pilulku, aby se jako tomu plodu, jo, plodu řekl, nevyvinuly ty vnější pohlavní znaky,.. Víš, aby... aby, až se to narodí, to nebyl ani kluk ani holka... Už to prý není nutné. Děti se už stejně dělaj hlavně v laboratořích. Utekla jsem a chodila ulicemi. Všechno se ve mně nějak zhroutilo. Roste to ve mně. Moje dítě. Žádnej bezpohlavní plod. Víš!!! Chápeš to, rozumíš mi? Asi ne. Ale to nevadí. Promiň Ferdo, ale jenom jsem to musela někomu říct.“
„Si děláš srandu? Co to je za nesmysl? A teď nezavěšuj, prosím tě. Musím to taky vstřebat!““
„Nechci se tě dotknout. Abys věděl, pro mě jsi na jednu stranu báječnej chlap, a snad taky kamarád. Jenomže, promiń, ty jsi ale byl a pořád jsi v něčem hrozně jednoduchej! Ne, nechci tě urazit, jen konstatuju. Ale ty to asi taky víš, že jo? Jsi prostě v některých věcech naivní trouba, pyšnej na to, že je jenom chlap se vší tou samčí výbavou.. Všechno ostatní kolem tě nezajímalo. Víš, ale většina nás je mnohem složitějších. Nacházeli jsme v sobě spoustu věcí, které se potlačovaly a hledali jsme se. Svobodně. A to na tom bylo to krásný... Jenomže...“
„No tak teda, o co ti jde? Jo, asi máš pravdu, jsem jen obyčejnej trouba, kterej si to jen užíval a nic jiného ho nezajímalo. Taky na to doplácím. Možná mě i z práce vyhodí... Ale to teď nechci řešit, to je zase mojě věc. No, Margito, uklidni se. Aspoň tentuj prcek nebude muset nic potlačovat a bude se moct klidně hledat, ne?“
„Ale já to už nechcíííí. Já chci kluka. Nebo holčičku. Nebo raděj nic. Ferdo, dík, žes mě aspoň vyslechl. Tak jen ti ještě chci říct, že to dítě prostě nebude. Rozumíš. Nebude!“
Kancelář. Zaklepání a zvuk otevíraných dveří.
„Máš jít okamžitě k osobě pověřené řízením !“
„Vážené stvoření pověřené přenos informací od vedení k výkonným bytostem, jistě byste mi nic bližšího neprozradilo, ale asi mám nějakej pořádnej průser, že? Stačí mi kývnout... No dobrá, chválím! Poskytováním důvěrných informací pověřeno nejste.“
Opět zaklepání. Otevření dveří. Kroky. Vrzání židle.
„ „Posaďte se, prosím, Ferdo! Můžu vám tak říkat? Známe se dlouho. Jste pořád chlap, že? Na firmu totiž přišlo oznámení, že jste se ještě dobrovolně nevzdal svého mužství, ač jste k tomu byl příslušnými úřady opakovaně vyzván. Mimochodem, v naší firmě jste už jediný. Můžete mi to nějak logicky vysvětlit?“
„To nemohu. Sám ani nevím proč jsem ještě nenašel dostatečnou odvahu se rozhodnout. Ale... ano... určitě... chápu ... a aby vy jste dobře chápali mne. Bylo mi padesát. Zvykl jsem si, a starším lidem všechno dýl trvá... Samozřejmě! Souhlasím se vším. Mají naprostou pravdu. Moje chyba. Potřebuju ale trochu času. Určitě však nechci být ostudou jejich, teda naší, firmy.“
„Dobrá, dávám vám tedy ještě poslední šanci. To, člověče, netoužíte po tom zbavit se potíží s pouhou jednostrannou sexualitou? Mohlo bych vyprávět ze zkušenosti, jaký rozlet mi nově nabytá svoboda poskytuje. Tak očekávám, že se co nejdříve dobrovolně, slyšíte, dobrovolně, rozhodnete. Jinak musíte počítat s důsledky.“
Vítr ve větvích. Cvrlikání ptáků. Občas projede kdesi v dálce tichou ulicí auto.
„Ferdo, co ty tady...? Vlastně jo, já zapomněla, máš tu někde pochovanou babičku, viď. To už je let, co jsme se neviděli! Ty už jsi prý zaměstnaný jinde: Vyhodili tě, viď. Já...“
„Margito! Vážně, jsi to ty! No to jsem rád. Vypadáš zase normálně, jako kdysi. Jako ženská. Náhodou jsem ale z úřadu odešel sám.“
„Tlačili na tebe, viď. Slyšela jsem o tom dost. Tak co, nakonec tě zmákli, že ?“
„Měla jsi pravdu. Byl a jsem pořád vůl. Nezměnil jsem to, nezměnil jsem se. A tak dojíždím, a a výplatu mám víc než o půlku menší. Ale aspoň mám klid. Margit, já už ti byl úplně paranoidní. Pořád jsem se jen bál a bál.. Tam, kde teď jsem, to vcelku naštěstí nikoho nezajímá.“
„Ferdo! Ty chlape! To znamená, že ty ho ještě pořád máš?“
„No, nekoukej tak. Mám!“
„No to je skvělé. A víš... já ji mám taky!“ A co jako s tím...?“
„Víš, už je nás jenom pár. Ženskejch. Bohužel. Chlapi to nevydrželi. Když si dáš bacha a nevezemeš sebou nic, čím by tě mohli vystopovat, žádnou navigaci, tak zaleť do hor. Nesviť, jen koukej, až uvidíš ohýnek. Tam se dá přistát.“
Hořící oheň, změť radostných ženských hlasů. Houkání sovy.
„Holký, holký... on tady fakt přistál. Honem, pojďte. Opravdovskej mužskej...“
„Jé, ty jsi ten Ferda? Pojď ke mně! Budeš první. Jsem tu nejhezčí a nejmladší.
„Nejsi drzá, je nás tady víc... budeme losovat!“
„Počkejte, netlačte se, na každou se dostane! Je to přece chlap.“
„Nechte ho!“ (velitelský ženský hlas)
„Margito, jsem rád, že jsi taky tady. Asi bych se měl hodně bát. Možná tohle bude můj poslední sex v životě. Ale víš... docela se na to těším. Radši umřít s ním, než žít bez něj!“
„Říkali, neříkali, ale teď je to pravda. Copak to nesleduješ?“
„Jako co nesleduju? Pokrok nezastavíš, babi. Jenom někteří to zkrátka nepoberou.“ ¨
„Nech toho! Stará možná jsem, ale úplně blbá a slepá ještě ne...“
„Babí, no tak. Já vím! Máš to pořád v hlavě srovnaný líp, než některý mý kámoši. Jenže proč si pořád bereš na všechno jen ty černý brejle. Svět byl vždycky nějakej. Dobrej i špatnej. Tak to ber z tý lepší stránky.“
„Lepší, lepší... čemu říkáš lepší? Copak je to normální, aby bylo najednou já nevim kolik pohlaví? Co je svět světem, tak tady byli jen chlapi a ženský. I v přírodě to máš. Jen samci a samice. Přece kdyby pánbůh chtěl, tak by děti nosil třeba čáp a pohlaví by bejt žádný nemuselo. Aspoň by se teď s tím tak neblbnulo“
„Víš, že seš docela vtipná? Jenže je to babi asi složitější, a to že my dva to neumíme pochopit neznamená, že to neexistuje. Dřív taky lidi nevěděli spoustu věcí, a dneska nám to přijde úplně normální. Prostě to tak ber. Jednou i tohle bude normální.“
„Jo, asi jako ta tvoje máma. Co jsem to vychovala, když tě dokázala nechat tátovi ochlastovi a starý bábě na krku a zdrhnout. A kdyby ještě aspoň s nějakým pořádným frajerem. Ale se ženskou?“
„A jakej by v tom asi byl rozdíl, co? Prostě nás nechala. A víš co, necháme toho i my. Co bylo bylo, život jde dál.“
Bar. Tlumená hudba. Hlasy hostů. „Pane vrchní, ještě jednu rundu.“ Cinkot sklenek.
„Čau, Ferdo! Že ty dneska slavíš narozeniny? Padesátku? Teda, pokud mě paměť nemýlí! A sám? Mohl jsi mi aspoň zavolat, neřáde!“
„Margito?! Kdo tě sem do tohohle ponurýho baru přifoukal? Tebe bych tu fakt nečekal. Mám takový období, kdy mě nějak všichni lezou na nervy. Třeba ale dneska udělám výjimku a napiju se s tebou. Jsi ještě fakt docela kočka. Postava dobrá, ale co to máš proboha s tím ksichtem?“
„Nesměj se. Prodělala jsem krizi identity. Musela jsem si ujasnit, jak to mám se svými pohlavími. Procházela jsem si docela peklem, víš? Cítím se teď už ale zase víc jako binární osoba. Ale asi ani nevíš, co to je...“
„Hele, Margito, fakt tě rád vidím, i s tím tvým zmalováním, ale jestli chceš prudit, tak si hoď zpátečku... Víš, v poslední době i nejlepší kámoši mi čím dál víc lezou na nervy. Buď jen pořád chatujou a sdílej nebo dokola řešej stále ty samý kraviny, jako třeba kolik hajzlů musí být, aby se zajistila rovnost genderů, transgenderů, agenderů, a co já vím jakých dalších blbogenderů.“
„No tak, Ferdásku! Tohle přece nejseš ty! Takhle hrubě jsi nikdy nemluvil. Vždycky jsem tě měla za docela chytrýho citlivýho kluka. Tak toho nech.“
„A čeho jako nechat? Že se chci s lidma bavit o úplně normálních věcech a že mě už nebaví poslouchat, čím se kdo zrovna cejtí bejt, jaký má touhy, a kam půjde příště za svý práva demonstrovat? Hlavně vy, ženský, nebo co jako zrovna reprezentujete, jste v tomhle směru hrozně agresivní. A ty, Margito, jsi byla, nebo možná pořád seš, jedna z nich.“
„Ferdo... Víš, proč jsem tady? Protože jsem tušila, že tě právě tady najdu. Víš, co mě na tobě vždycky docela fascinovalo? To, že jsi pořád zůstal svůj, a že jsi se nebál jít s tím svým až trapně na odiv stavěným chlapstvím proti všem. Asi jsi ještě nikdy žádnej problém s tím svým - promiň mi ten výraz - pinďourem neměl, viď?“
„Nebuď sprostá, a nehraj to na mě, jo. Já si ještě dobře pamatuju, jak ti ten můj pinďour byl kdysi docela dobrej. Ale víš co, nechejme těch keců. Jestli chceš se mnou slavit, tak si něco objednej. Jen mi ale nevnucuj ty svoje přiblblý psychologické rozbory.“
„Beru. Tak všechno nejlepší... a víš... kdybys chtěl... jako fakt, kdybys opravdu chtěl... mohli bychom pak zajít ke mně. Víš, sice teď cítím, že jsem fakt asi spíš binární, ale nějak si tím stále úplně jistá nejsem. Pořád tak nějak mezi těmi gendery kolísám... Potřebuju si to ještě ujasnit. A ty jsi na to docela vhodný kandidát.“
Hluk ulice. Troubení aut. Zaskřípání brzd.
„Nazdárek kámo, nechceš se svézt? Vidím, že ti to ujelo. Pěšky to nestihneš, ani kdybys utíkal. A myslím, že by bylo pro tebe nebylo teď vůbec dobrý, abys vedoucí osobu provokoval...“
„Jdi do háje. Jakej já jsem tvůj kamarád? Byl jsi fakt dřív skvělej, ale teďka a ni nevím, jak tě mám oslovovat. Co jsi vlastně teď zač? Jakej jsi vlastně teď gender? Nemáš takhle náhodou i ty nějakou tu nehynoucí zásluhu, že se atmosféra kolem mě dá v poslední době krájet?“
„Ferdo, tys byl a pořád jseš hodně divnej. Možná si to neuvědomuješ, ale o to je tvoje největší chyba. Hele, chtělo jsem ti jen říct, že už hodně osob, a nejen tu, která je pověřená vedením, u nás v úřadě sereš!“
„Jo, tak ty teď jsi TO. No tak jo! Je to tvoje věc. Já už ale mám všeho po krk, rozumíš? Všichni si trhněte. Já se na rozdíl od mnohých z vás za svýho pinďoura nikdy nestyděl a nestydím. Jsem prostě furt stejnej.“
„Chtělo jsem ti jen pomoc. Varovat tě. Proč proboha jdeš pořád tahle zarytě hlavou proti zdi? Jen si rozbiješ a nic nezměníš. Skončíš blbě, a ostatním to bude úplně fuk. Sám si za to může, řeknou.“
„Co jako mám podle tebe dělat? To si ho mám nechat ufiknout, jako jsi to asi udělal ty? Ani náhodou, to si raděj tu hlavu rozflákám na kaši.“
„Jsi fakt úplný vůl. Dneska se to řeší pilulkami. Žádný operace. Uvidíš, budeš se cítit svobodně. A mezi náma, jestli ti jde jen o ten sex, tak ten si můžeš potom začít užívat na spoustu jinejch způsobů. Mohlo bych ti o tom vyprávět. A kdybys chtěl, tak...
„Nech si ty kecy, dělá si mi zle.“
„Jo jo, komu není rady... Stejně bych se ale s tebou vsadilo, že už určitě pořádně nevíš, s kým zrovna pícháš. Jestli ještě vůbec s někým pícháš...! Mně to ale může bejt fuk. Tak co, nechceš se přece jen svézt?“
„Jeďte si vy, velevážené TO třeba do prdele. Nemám zájem.“
Ticho. Ostrý zvuk telefonu. Zvuk odhazované přikrývky.
„Kterej idiot? To nevíš, zmetku, že slušný lidi touhle dobou ještě spí? To nemáš hodinky?“
„Ferdo. To jsem já. Margita. Promiň mi to, prosím, ale víš ... ale víš... když já.... už nemůžu. Nemám nikoho, komu bych to řekla... ale nezlob se, prosím. Já to zavěsím. “
„Kurňa, Margito, co to znamená? Vždyť je skoro ještě noc. Stalo se ti něco? A přestaň laskavě bulet.“
„Ferdo... Ferdo... ty jedinej... já fakt nevím . Jsem na dně... Jsem v tom... a možná dokonce s tebou!“
„Počkej, počkej. Jak je to dlouho? Raděj na mě nic nezkoušej.“
„Nezkouším, vážně, věř mi to. Jen to všechno potřebuju někomu říct... Já ti nevolám kvůli alimentům. Žádný ani nechci. Já... já... víš... si to dítě chtěla nechat, ať už je jeho táta kdokoli. Tak jsem se těšila. Jenže dneska mi na vyšetření na klinice doktor řekl, že musím sníst nějakou pilulku, aby se jako tomu plodu, jo, plodu řekl, nevyvinuly ty vnější pohlavní znaky,.. Víš, aby... aby, až se to narodí, to nebyl ani kluk ani holka... Už to prý není nutné. Děti se už stejně dělaj hlavně v laboratořích. Utekla jsem a chodila ulicemi. Všechno se ve mně nějak zhroutilo. Roste to ve mně. Moje dítě. Žádnej bezpohlavní plod. Víš!!! Chápeš to, rozumíš mi? Asi ne. Ale to nevadí. Promiň Ferdo, ale jenom jsem to musela někomu říct.“
„Si děláš srandu? Co to je za nesmysl? A teď nezavěšuj, prosím tě. Musím to taky vstřebat!““
„Nechci se tě dotknout. Abys věděl, pro mě jsi na jednu stranu báječnej chlap, a snad taky kamarád. Jenomže, promiń, ty jsi ale byl a pořád jsi v něčem hrozně jednoduchej! Ne, nechci tě urazit, jen konstatuju. Ale ty to asi taky víš, že jo? Jsi prostě v některých věcech naivní trouba, pyšnej na to, že je jenom chlap se vší tou samčí výbavou.. Všechno ostatní kolem tě nezajímalo. Víš, ale většina nás je mnohem složitějších. Nacházeli jsme v sobě spoustu věcí, které se potlačovaly a hledali jsme se. Svobodně. A to na tom bylo to krásný... Jenomže...“
„No tak teda, o co ti jde? Jo, asi máš pravdu, jsem jen obyčejnej trouba, kterej si to jen užíval a nic jiného ho nezajímalo. Taky na to doplácím. Možná mě i z práce vyhodí... Ale to teď nechci řešit, to je zase mojě věc. No, Margito, uklidni se. Aspoň tentuj prcek nebude muset nic potlačovat a bude se moct klidně hledat, ne?“
„Ale já to už nechcíííí. Já chci kluka. Nebo holčičku. Nebo raděj nic. Ferdo, dík, žes mě aspoň vyslechl. Tak jen ti ještě chci říct, že to dítě prostě nebude. Rozumíš. Nebude!“
Kancelář. Zaklepání a zvuk otevíraných dveří.
„Máš jít okamžitě k osobě pověřené řízením !“
„Vážené stvoření pověřené přenos informací od vedení k výkonným bytostem, jistě byste mi nic bližšího neprozradilo, ale asi mám nějakej pořádnej průser, že? Stačí mi kývnout... No dobrá, chválím! Poskytováním důvěrných informací pověřeno nejste.“
Opět zaklepání. Otevření dveří. Kroky. Vrzání židle.
„ „Posaďte se, prosím, Ferdo! Můžu vám tak říkat? Známe se dlouho. Jste pořád chlap, že? Na firmu totiž přišlo oznámení, že jste se ještě dobrovolně nevzdal svého mužství, ač jste k tomu byl příslušnými úřady opakovaně vyzván. Mimochodem, v naší firmě jste už jediný. Můžete mi to nějak logicky vysvětlit?“
„To nemohu. Sám ani nevím proč jsem ještě nenašel dostatečnou odvahu se rozhodnout. Ale... ano... určitě... chápu ... a aby vy jste dobře chápali mne. Bylo mi padesát. Zvykl jsem si, a starším lidem všechno dýl trvá... Samozřejmě! Souhlasím se vším. Mají naprostou pravdu. Moje chyba. Potřebuju ale trochu času. Určitě však nechci být ostudou jejich, teda naší, firmy.“
„Dobrá, dávám vám tedy ještě poslední šanci. To, člověče, netoužíte po tom zbavit se potíží s pouhou jednostrannou sexualitou? Mohlo bych vyprávět ze zkušenosti, jaký rozlet mi nově nabytá svoboda poskytuje. Tak očekávám, že se co nejdříve dobrovolně, slyšíte, dobrovolně, rozhodnete. Jinak musíte počítat s důsledky.“
Vítr ve větvích. Cvrlikání ptáků. Občas projede kdesi v dálce tichou ulicí auto.
„Ferdo, co ty tady...? Vlastně jo, já zapomněla, máš tu někde pochovanou babičku, viď. To už je let, co jsme se neviděli! Ty už jsi prý zaměstnaný jinde: Vyhodili tě, viď. Já...“
„Margito! Vážně, jsi to ty! No to jsem rád. Vypadáš zase normálně, jako kdysi. Jako ženská. Náhodou jsem ale z úřadu odešel sám.“
„Tlačili na tebe, viď. Slyšela jsem o tom dost. Tak co, nakonec tě zmákli, že ?“
„Měla jsi pravdu. Byl a jsem pořád vůl. Nezměnil jsem to, nezměnil jsem se. A tak dojíždím, a a výplatu mám víc než o půlku menší. Ale aspoň mám klid. Margit, já už ti byl úplně paranoidní. Pořád jsem se jen bál a bál.. Tam, kde teď jsem, to vcelku naštěstí nikoho nezajímá.“
„Ferdo! Ty chlape! To znamená, že ty ho ještě pořád máš?“
„No, nekoukej tak. Mám!“
„No to je skvělé. A víš... já ji mám taky!“ A co jako s tím...?“
„Víš, už je nás jenom pár. Ženskejch. Bohužel. Chlapi to nevydrželi. Když si dáš bacha a nevezemeš sebou nic, čím by tě mohli vystopovat, žádnou navigaci, tak zaleť do hor. Nesviť, jen koukej, až uvidíš ohýnek. Tam se dá přistát.“
Hořící oheň, změť radostných ženských hlasů. Houkání sovy.
„Holký, holký... on tady fakt přistál. Honem, pojďte. Opravdovskej mužskej...“
„Jé, ty jsi ten Ferda? Pojď ke mně! Budeš první. Jsem tu nejhezčí a nejmladší.
„Nejsi drzá, je nás tady víc... budeme losovat!“
„Počkejte, netlačte se, na každou se dostane! Je to přece chlap.“
„Nechte ho!“ (velitelský ženský hlas)
„Margito, jsem rád, že jsi taky tady. Asi bych se měl hodně bát. Možná tohle bude můj poslední sex v životě. Ale víš... docela se na to těším. Radši umřít s ním, než žít bez něj!“
