Literární esence - napsala Adéla Podrazká

Terasa
(krásné)
Kávu jsem si udělala tentokrát perfektně. Vyvážený podíl zrnek, cukru, vody a mléka. Někdo považuje za hřích znesvěcovat kafe těmito přídavky, ale to je mi jedno. Já to mám ráda.
Prošla jsem s hrnkem skrz zadní dveře a sedla si na prosluněnou terasu. Židle byla zahřátá a stůl zaplněný hračkami a pomůckami, které si tam odložil můj malý brácha. 

Rád si vždy hraje v této části zahrady. Zahlédla jsem ho vzadu jak vytahuje mičudu že křoví. Ve snaze dohodit ji co nejdál ji málem ztratil za plotem, ale tím se nenechá zastavit. On je vždy energický a plný odhodlání ke sportu. Jsme úplné protiklady. Já radši relaxuju s kávou a skicákem, v klidu a tichu. Ale Když bráška poprosí o jednu hru bumbrlíka, nemohu říct ne. Mého bratra mám přece jen nejradši nadevše.
Adéla Podrazká 

Úkol: 

Napište pár řádek, kde vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé - učíme se literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebuješ pěkně hnusného hrdinu...) 

Městská džungle
(hnusné)
Na kraji tohoto města není vůbec hezky. Tam, kde by měla být příroda nebo alespoň zaoraná pole rostoucí kukuřice, je místo toho skládka. Tráva i keře jsou suché a hnědé, jen sem tam vykoukne pár listů, poskvrněných jakousi stromovou nemocí. Všude jsou rozházené kopečky hlíny, suti a především odpadků. Plasty, starý nábytek, konzervy, flašky od piva, střepy, všechno.
Chodím kolem toho denně, mám nutkání ten binec ukliditit, ale i kdybych mohla, sama bych to nezvládla ani za týden. Potkala jsem straku, mrtvou na zemi s hlavou obmotanou sáčkem. Kupodivu vídám mnoho zvířat v této části městské divočiny. Mrtvé i živé. Na první pohled nevypadají, že by je jejich prostředí zajímalo, ale já vím, že jsou zhnusení stejně jako já.
Adéla Podrazká 

Sama

(smutné)

Byla jsem úplně sama. Seděla jsem na nízké větvi stromu, obklopená mýtinou a vonící trávou. Pozorovala jedle a smrky, jak se jejich jehličky míhaly ve větru.
Cítila jsem se prázdně, určitě jsem tak i vypadala, ale přitom se mi v mysli odehrávala bouře.V hlavě se mi neustále přehrával ten samý rozhovor dokola a dokola.
,,Karel tě chce pryč z domu," řekla mamka, v očích měla slzy.
,,Jak jako pryč z domu? Proč mi to neřekne sám?!" křikla jsem rozzuřeně.
,,Já nevím, promiň mi to, promiň," sténala mamka, jakoby snad zrovna ztratila svou dceru. Ale já jsem tam byla, stála jsem přímo před ní. Omlouvala se za něco, za co vůbec nemohla. 

Odešla jsem. Prostě jsem to nemohla dál unést.
Seděla jsem na větvi. Ještě nikdy jsem se necítila tak nechtěná. Ani ve vlastním domově pro mě není místo. Byla jsem vyhozena a ani jsem nevěděla proč. Mýtinu přikryla tma, já stále seděla na větvi. Byla jsem úplně sama.

Adéla Podrazká 


Lov na papouška
(veselé)

Jen jsem na vteřinu odvrátila zrak a už je pryč. Žlutý papoušek svižně vyskočil z otevřené klece, kam jsem před chvílí sypala čerstvé zrní, a vzdušnou čarou přeplachtil do rohu obýváku. Bylo to hrubé přistání, papoušek si nabil zobák o dveře, ale nezdálo se, že by ho to nějak trápilo. Spokojeně seděl na koberci a fascinovaně pozoroval pokojová kvítka.
,,Ty parchante," řekla jsem frustrovaně. Klekla jsem si před něj a položila poblíž klacík, aby na něj vlezl.
,,Flocky," lákala ho líbezným hlasem. Ale on vypadal, že mu jeho vlastní jméno vůbec nic neříká. Mladé nevychované kuře. Skutečnost, že ani není můj a nezná mě tak dobře, moc nepomáhala.
Nějakou dobu jsme oba nehybně dřepěli na zemi. On zíral na mě já na něj. Utahoval si ze mě. Došla mi trpělivost, vzala jsem hadr a hodila ho na něj. Papouch jen překvapeně hvízdl a nechal se v hadru odnést do klece. Zavřela jsem za ním dvířka.
,, Tetě ani muk," řekla jsem mu. ,,Toto tvoje dobrodružství zůstane jen mezi námi."

Adéla Podrazká