Strom - napsala Míša Štěpánka Sedláčková

Odjela znovu na pár dní na chalupu. To místo ji naplňovalo klidem, ve kterém dokázala zpomalit. Čas tam plynul v úplně jiném tempu. Jakoby se skutečně vracela do dětství, kdy každý den byl jasně ohraničený a měl svůj pravidelný rytmus. Život prarodičů měl vlastní řád, neměnný a zároveň proměnlivý tím, jak dokázali naplno prožívat každý den. Seděla v houpacím křesle na verandě, které babička koupila dědovi k nějakému jejich výročí. Děda se tenkrát chechtal jako blázen, vlepil babičce pořádnou pusu a několikrát opakoval větu, které jako dítě nerozuměla.
„Ty si to pořád pamatuješ, Marjuško“ říkal a hladil ji po tváři. Babička se na něj usmívala, prohrábla mu vousy a na chvíli se k němu přitiskla. Saša měla tenkrát pocit, že s nimi vstoupila do světa, ve kterém spolu jinak pobývali jen oni dva.
Teď v tom křesle vzpomínala na dědovy chlapské mozolnaté ruce, v nichž se ta její dětská ztrácela. Na dráždivou vůni tabáku, jakou cítila vždy, když mu sedávala na klíně. Děda ji občas škádlil tím, že jí jemně foukl trochu kouře do obličeje, až se rozkašlala.
Babička se s ním pak zlobila: „Nemáš rozum, ještě jí to vleze na plíce,“ říkávala a lehce ho pleskla utěrkou po ruce, ve které držel dýmku.
Pamatovala si i bylinkovou vůni zástěry, která ji cvrnkla do nosu pokaždé, když chtěla babičku obejmout. Měkkost jejího kyprého těla, do kterého se zabořila jako do peřin. Kuchyň, kde se vůně dědova tabáku mísila s vůní dřeva, koláčů a masa, které babička vždycky o víkendu pekla.
Děda každou sobotu naštípal hromadu dříví a nanosil ho ke starým kamnům, na kterých babička celý život vařila. Nikdy nedovolila vyměnit je za moderní sporák a Sašu teď poprvé napadlo, že byly nedílnou součástí jejich života a babička to dobře věděla. Byly součástí pouta mezi nimi. Když děda rozdělal oheň nebo přiložil do kamen, posadil se v kuchyni, zapálil si dýmku a se zalíbením babičku pozoroval, jak zadělává těsto, plní koláče nádivkou a sype je žmolenkou. Občas namočil prst do nádivky, aby ochutnal, zda to babička dělá správně.
„Jedeš, dědku,“ plácla ho pokaždé po ruce.
On se jen šibalsky usmíval očima, když prohlašoval: „Kontrola musí bejt, Marjuško,“ a objal ji kolem pasu. Saša si vzpomněla, že občas jeho ruka sklouzla o něco níž a babička se na něj pak tak zvláštně po očku podívala a prohlásila: „Jdi ty, jsou tady děti.“ 

To myslela ji, Sašu. Nikdy neřekla, je tady Saša nebo dítě. Vždycky děti.
„Dyť nedělám nic špatnýho, Marjuško,“ bránil se naoko děda a usmíval se pod vousy.
Tak babičce říkal jen on. Sašu mrzelo, že se ho nikdy nezeptala proč Marjuška. Tenkrát ji to nenapadlo. Prostě to tak bylo. Marjuška pro ni bylo spojení Marjánky a Marušky, jak babičce říkali všichni ostatní. Teprve mnohem později ji napadlo, že to oslovení bylo součástí intimity mezi nimi. Prostoru, který patřil jen jim a kam nikoho jiného nepouštěli. Uvědomila si, že o nich nikdy nepřemýšlela jako o muži a ženě.
Spávali v ložnici za kuchyní, kde nebyly kamna, ve velké posteli pod těžkými peřinami. Děda nosil dlouhou plátěnou košili až ke kotníkům a pásku přes oči, aby se mu lépe usínalo. Babiččiny noční košile byly u krku zdobené něžným štykováním a voněly levandulí. Babička byla trochu zimomřivá a spala v ponožkách, které sama pletla. Saša si občas vlezla k nim, když se v noci vzbudila a nemohla znovu usnout. Babička pak pustila dědovu ruku nebo se vymanila z jeho objetí, udělala Saše mezi nimi místo a přitiskla si ji na svoje bujné poprsí. Její vůně a lehké dědovo pochrupování ji pak spolehlivě uspaly. Uvědomila si, jak moc jí to v životě chybí. Ten pocit bezpečí a domova, který měla spojený právě s nimi.
Bylo jí z toho teskno, a tak vyrazila do lesa. Měla tam svoje oblíbené místo, kde dokázala rozptýlit veškeré svoje pocity a myšlenky. Lehla si do trávy, dívala se na nebe v korunách stromů, poslouchala šumění lesa a najednou s údivem vnímala, jak její tělo vrůstá do země pod ní. Jedna jeho část si razila cestu dolů a druhá se vzpínala k nebi, jakoby se chtělo pevně rozkročit a zároveň vnímat co nejvíce prostoru kolem sebe. Saša se stala stromem.
Zoufale se snažila chytit, ale nebylo čeho. Nohy jí vrostly do země, staly se z nich kořeny, ruce se proměnily ve větve, vytvořily bohatou korunu a tělo jí obrostlo kůrou. Vnímala ji velmi intenzivně. Byl to zvláštní pocit, svoji kůži takhle nikdy neprožívala. Nikdy si neuvědomila, jak je pro ni důležitá. Teprve teď, když byla stromem, dokázala prožít její skutečný význam. To, že bez kůry, kůže stromu, by byla úplně obnažená a zároveň zranitelná. Uvědomovala si, že kůra vytváří stromu bezpečí.
Vzpomněla si, jak děda prohlašoval o místním lichváři: „S tím raději nic nemít, stáhnul by tě z kůže.“ Teprve teď jako strom plně chápala, co to znamená nemít svou kůži. Svou ochranu. Vybavila si, jak ji děda učil zacházet se srpem a babička se zlobila, že je to moc brzy. On jen mávnul rukou a prohlásil: „Kdo chce ve světě obstát, musí jít s kůží na trh.“ 

Nerozuměla tenkrát tomu, jakou kůži myslí. Děda vůbec používal spoustu rčení, které si jako dítě vykládala doslova, a teprve mnohem později pochopila, co znamenají. Teď jako strom vnímala i to, co skutečně znamená jít s kůží na trh. Být plně vystavena světu bez jakékoliv další ochrany.
Rozhlížela se kolem sebe a viděla na zemi ležet stromy bez kůry a bez života. Stromy, které nepřežily. Když se na ně dívala, pociťovala strach a zároveň hněv. Strach, že by ji mohl potkat stejný osud, a hněv, že tomu nedokázala zabránit. Zdálo se jí, že ji les obviňuje, šeptá jí příběh mrtvých stromů a propisuje ho do každé buňky jejího stromového těla. Jako strom vnímala vším, čím byla. Neměla žádné uši určené k naslouchání, ani ruce, kterými by si je mohla přikrýt, aby nic neslyšela. Neměla ústa, aby se mohla obhajovat nebo protestovat. Tak jen stále intenzivněji pohybovala větvemi, které vyrůstaly z jejího těla, a šuměním své koruny se snažila přehlušit ten příběh. 

Boj ji vyčerpával a vnímala marnost svého úsilí. Postupně se přestávala bránit tomu, co k ní přicházelo, a nasávala to celou svojí bytostí. Zdálo se jí, že mrtvé stromy zosobňují všechny chyby a omyly jejího života a že už nemá sílu vzdorovat. Vnímala, jak pohyb jejích větví ustává, až z něj zbylo jen ševelení listů, které lesu posílaly vzkaz: „Odpusť mi. Odpusť mi. Odpusť mi.“
S tím jemným zvukem pociťovala úlevu. Jakoby se celá odevzdala síle, která ji přesahovala, uznala ji a přestala se jí vzpírat. Jakoby si poprvé dokázala přiznat, co skutečně cítí. Jak moc je propojená s lesem a jak moc stojí o to být jeho součástí. Ten pocit ji zahříval zevnitř stejně jako sluneční paprsky zvenku. Toužila po tom tu energii spoutat vědomím, že bude vždycky její součástí. Celá se do ní ponořila a začínala si uvědomovat svoji probouzející sílu. 

Poprvé ji napadlo, že i ona má lesu co nabídnout. Začala se uvnitř usmívat a její větve se znovu rozhýbaly. Tentokrát to ale nebyl vyčerpávající boj, ale radostný tanec. Zároveň v něm byl i smutek, jak se z kořenů ke koruně prodíralo vědomí, že to nebude navždy. Listy jí teď ve stále pomalejším tempu šeptaly: „Takhle to dál nejde,“ a vnímala, jak z nich po jejím kmeni stéká voda.
Otevřela oči a otřela si tvář mokrou od slz. Stmívalo se. Byl čas vrátit se domů.