Klára: „To je divné, je deset minut po páté, Karel ještě nikdy
nepřišel pozdě.“
Ozve se
zaklepání a otevírající se dveře.
Neznámý muž nezúčastněně: „Pan Novák už tuto terapeutickou
skupinu bohužel nepovede, v pátek zemřel.“
Dveře se znovu zaklapnou a v místnosti nastane ticho.
Klára bezradně: „A co teď jako bude s naší terapií? To je
jako konec?“
Jiří ironicky: „Tohle není hodina matiky, paní učitelko.
Terapie se holt vypočítat nedá,“ zazní mu v hlase útočný tón, ze kterého
je zjevné, že Kláru moc nemusí.
Markéta s nádechem hysterie: „Já už si na
dalšího terapeuta zvykat nebudu. Ne, na to už nemám. V divadle jsem zažila
kde co, odehrála jsem spoustu rolí.“ Teatrálně se odmlčí, jakoby čekala potlesk
a dodá: „I hlavních rolí. Ale tohle, to už je nad mé síly.“
Jiří konejšivě a trochu podlézavě: „No, snad nebude tak zle,
Markétko.“
Markéta se hystericky rozesměje: „No, to máš
pravdu. Náš terapeut je mrtvej, nic horšího se nám už nemůže stát.“
Ondřej racionálně klidně: „Domnívám se, že
k takovému prohlášení nemáš dostatek vstupních dat.“
Alena rozčileně: „Ježíši, Ondřeji, tohle není operační systém
napadenej virem, tohle je terapeutická skupina, které umřel terapeut.“
Jiří důležitě: „Měli bychom dát hlasovat.“
Robert s mírným despektem: „Hlasuje se o
návrzích. Nikdo žádný návrh nepodal, takže není o čem hlasovat. To dá rozum.“
Jiří vzdorovitě: V tom případě navrhuji, že dáme hlasovat
o návrhu, že budeme hlasovat.“
Alena věcně: „Jiří, nechci se tě dotknout, ale to je tak trochu
pitomost.“
Robert se zasměje: „Kdyby trochu. Možná to je
ten důvod, proč jsi bývalý vrchní úředník,“ dodá zlomyslně s patřičným
důrazem na slovo bývalý.
Alena smířlivě: „Ale no tak, tohle by se Karlovi vůbec
nelíbilo.“
Markéta se neudrží: „Karel tady není, ale my jo.
Klidně si umře a nás nechá napospas. To není fér. To prostě není fér,“ začne
hystericky vzlykat.
Ondřej rozvážně: „Scházíme se už skoro rok a
celou tu dobu si vlastně jenom povídáme. Karel tady s námi prakticky jen
byl. Tak co kdybychom v tom pokračovali? Můžeme se scházet dál. Za ty
peníze, které jsme Karlovi platili, určitě můžeme tenhle prostor pronajmout.“
Klára nespokojeně: „To už ale nebude žádná terapeutická
skupina. Bez terapeuta.“
Robert blahosklonně: „Hele, já vím, že máš
ráda pořádek. Ale v tomhle má Jiří pravdu. Terapie není matematika.“
Ondřej věcně: „Můžeme si říkat svépomocná
skupina. To bude přesné pojmenování toho, co dělá terapeutická skupina bez
terapeuta. Situace se změnila, je třeba ji vyhodnotit a najít řešení.“
Robert pochvalně: „V tobě se analytik ani
v důchodu nezapře.“
Klára útočně: „A kdo to zařídí s těma penězma a tou
smlouvou? Já tedy ne,“ jasně se vymezí.
Alena vstřícně: „Agendu kolem peněz můžu zařídit já. Jsem účetní.“
Jiří se zájmem: „Vážně? To jsi nikdy neřekla.“
Markéta kousavým hlasem: „Alena toho nikdy moc
neříká. Sedí tady a poslouchá. Proč asi?“
Robert rázně a lehce pohrdavě: „Ty toho
řekneš dost za obě. Smlouvu můžu vyřídit já, jsem právník,“ pokračuje.
Alena překvapeně: „Fakt?“ Vždycky jsem si myslela, že jsi
trenér fitness nebo tak něco,“ v hlase jí zaznívá obdiv.
Jiří významně: „Tak něco, Robert určitě je, že jo. Možná by
mohl rozšířit i tvoje obzory,“ rýpne si do ní.
Ondřej klidně: „Osobní útoky jsou myslím
zbytečné. Všechny nás tato situace zaskočila. Budeme hlasovat. Kdo je pro,
abychom pronajali tento prostor a scházeli se dál jako svépomocná terapeutická
skupina bez terapeuta? Všichni? Dobrá. A je někdo proti, aby Robert zjistil
podmínky nájemní smlouvy a Alena si vzala na starost peníze? Nikdo není proti?“
ujistí se.
„Takže fajn.
Vy dva se domluvte a za týden se tady zase všichni sejdeme. Dneska toho asi
bylo pro každého z nás dost. Pro mě tedy určitě,“ dá jasně najevo, že
dnešní setkání je u konce.
Klára: „To je rozumné. Jdu taky domů.“
Je slyšet
šoupání židlí, jak se skupina rozchází a pozdravy na rozloučenou. Klapnou dveře
a místnost ztichne.
Karel: „To jsem si moc nepomohl. Myslel jsem,
že prášky a alkohol to vyřeší, už jsem měl všech těch sezení s klienty
dost. Místo očekávaného klidu jsem tady ale stejně zůstal trčet, jenom bez
těla. Nu což, uvidíme příští středu. Snad mi ta jejich svépomocná skupina
pomůže najít způsob, jak doopravdy odejít.“ povzdychne si.
Zafouká vítr
a pootevře okno.
