Snažil jsem se synkovi ukázat lyžování v co nejlepším světle a připravil jsem pro něj kratičkou desetiminutovou lekci na míru.
Jenže jemu se tak líbila, že jsme spolu nakonec na sněhu strávili s krátkými přestávkami celé dvě hodiny. Od té doby se každá moje nabídka lyžování shledala s velkým úspěchem a museli jsme jít jezdit.
Jelikož jsme začali jezdit až v druhé polovině sezóny, která byla zkrácena vtrhnutím pandemie covid v březnu 2020, skončili jsme u pilování prvního zastavení a náznaku oblouku.
Další sezóna bez vleku nás neodradila a snažili jsme se spolu s manželkou dostat syna na lyže co nejčastěji. Ona měla připravené boby, na kterých táhla syna zpět do kopce po té, co jsme jel spolu sjeli a já si šlapal po svých. Na konci této nekonečně dlouhé sezóny bez lanovek jsme zapojili manželku jako řidiče, kdy nás vozila na vrchol Churáňova a my jezdili dolu, kde jsme zase do auta naskočili. Nicméně za těchto podmínek se syn i přes naši snahu pořádně lyžovat nenaučil.
Až v letošní sezóně jsme se do toho pořádně opřeli. První jízdu mezi svátky jsme si dali tentokrát na Kvildě a když jsem viděl, že syna nejvíce zajímá, kde co lítá, domluvil jsem mu 10 týdenní kurz na Zadově. Abych tam jen tak nepokukoval, domluvili jsme se v lyžařské škole, že já si vezmu skupinu pokročilých. Hned první dvouhodinová lekce byla znát a tu další již Vojta zatáčel a brzdil. To byl okamžik, kdy jsem si ho po lekci vzal na pomu a každou další jsme postupovali dále, přes sedačkovou lanovku, po večerní lyžování. Na kopci jsme trávili společně každý volný čas, až přišel na konci sezóny slalom, ve kterém bych Vojta v nejmladší kategorii. Věděl jsem, že má šanci na to vyhrát, ale pro mě byl ten nejzajímavější zážitek, když vyrazil do prvního kola, které jsem jel podél trati dolu a fandil mu. Na konci cílové rovinky jsem měl dojetím vlhké oči a byl velmi pyšný a bylo to pro mě něco, co jsem zažil poprvé a musím uznat, že to byl nejzajímavější zážitek v mém životě.
Jak to celé dopadlo? Fiaskem. Při vyhlašování výsledků se nedostal na stupně vítězů, i když byl nejrychlejší a vyhrál. Stala se totiž chyba u časoměřičů, kteří obrátili pořadí a ti nejhorší byli vyhlášeni jako vítězové a ti nejrychlejší byli poslední. A to byl případ i našeho Vojty. Na tuto chybu se přišlo až po vyhlášení a žádné opakování ceremoniálu se nekonalo. Vše bylo dodatečně napraveno tím, že obdržel diplom a zlatou medaili za první místo, které si zasloužil.
Až v letošní sezóně jsme se do toho pořádně opřeli. První jízdu mezi svátky jsme si dali tentokrát na Kvildě a když jsem viděl, že syna nejvíce zajímá, kde co lítá, domluvil jsem mu 10 týdenní kurz na Zadově. Abych tam jen tak nepokukoval, domluvili jsme se v lyžařské škole, že já si vezmu skupinu pokročilých. Hned první dvouhodinová lekce byla znát a tu další již Vojta zatáčel a brzdil. To byl okamžik, kdy jsem si ho po lekci vzal na pomu a každou další jsme postupovali dále, přes sedačkovou lanovku, po večerní lyžování. Na kopci jsme trávili společně každý volný čas, až přišel na konci sezóny slalom, ve kterém bych Vojta v nejmladší kategorii. Věděl jsem, že má šanci na to vyhrát, ale pro mě byl ten nejzajímavější zážitek, když vyrazil do prvního kola, které jsem jel podél trati dolu a fandil mu. Na konci cílové rovinky jsem měl dojetím vlhké oči a byl velmi pyšný a bylo to pro mě něco, co jsem zažil poprvé a musím uznat, že to byl nejzajímavější zážitek v mém životě.
Jak to celé dopadlo? Fiaskem. Při vyhlašování výsledků se nedostal na stupně vítězů, i když byl nejrychlejší a vyhrál. Stala se totiž chyba u časoměřičů, kteří obrátili pořadí a ti nejhorší byli vyhlášeni jako vítězové a ti nejrychlejší byli poslední. A to byl případ i našeho Vojty. Na tuto chybu se přišlo až po vyhlášení a žádné opakování ceremoniálu se nekonalo. Vše bylo dodatečně napraveno tím, že obdržel diplom a zlatou medaili za první místo, které si zasloužil.
Půvdní verze:
Nejzajímavěšjí zážitek mého života
To, abych prožil můj nejzajímavější a zároveň jeden z nejhezčích zážitků v mém životě, musel jsem ujít dlouhou cestu. Začalo to tím, že jsem si první zimu po dovršení plnoletosti začal přivydělávat jako instruktor lyžování.
Každý nějak začíná a asi neexistuje dokonalý instruktor lyžování od první lekce. Moje vlastní zkušenost je taková, že jsem se naučil pořádně lyžovat až při výuce a byl jsem s mým lyžařských umem spokojen až po několika sezónách na šumavském Zadově. Dětí, ale i dospělých se mi za téměř 10 zimních sezón vystřídalo mnoho a já jsem si každou sezónu říkal, jak budu učit jednou moje děti.
Po dlouhých 14 letech jsem se dočkal. Jako přemotivovaný rodič jsem postavil svého syna na lyže ve 2,5 letech. Nejsem ale úplný blázen a věděl jsem, že již má na to sílu a motivaci si to se mnou společně užít. Rozhodně jsem od toho neměl žádné očekávání a počítal jsem s 10 minutami, které na sněhu s nasazenými lyžemi spolu strávíme. Snažil jsem se mu ukázat lyžování v co nejlepším světle a připravil to pro něj na míru. Moje desetiminutové očekávání se změnilo v dvouhodinové a nakonec jsme spolu s krátkými přestávkami za slunečného počasí předvedli opravdu statečný výkon. Od té doby se každá moje nabídka lyžování shledala s velkým úspěchem a museli jsme jít jezdit. Jelikož jsme začali jezdit až v druhé polovině sezóny, která byla zkrácena vtrhnutím pandemie covid v březnu 2020, skončili jsme u pilování prvního zastavení a náznaku oblouku.
Další sezóna bez vleku nás neodradila a snažili jsme se spolu s manželkou dostat syna na lyže co nejčastěji. Ona měla připravené boby, na kterých táhla syna zpět do kopce po té, co jsme jel spolu sjeli a já si šlapal po svých. Na konci této nekonečně dlouhé sezóny bez lanovek jsme zapojili manželku jako řidiče, kdy nás vozila na vrchol Churáňova a my jezdili dolu, kde jsme zase do auta naskočili. Nicméně za těchto podmínek se syn i přes naši snahu pořádně lyžovat nenaučil.
Až v letošní sezóně jsme se do toho pořádně opřeli. První jízdu mezi svátky jsme si dali tentokrát na Kvildě a když jsem viděl, že syna nejvíce zajímá, kde co lítá, domluvil jsem mu 10 týdenní kurz na Zadově. Abych tam jen tak nepokukoval, domluvili jsme se v lyžařské škole, že já si vezmu skupinu pokročilých. Hned první dvouhodinová lekce byla znát a tu další již Vojta zatáčel a brzdil. To byl okamžik, kdy jsem si ho po lekci vzal na pomu a každou další jsme postupovali dále, přes sedačkovou lanovku, po večerní lyžování. Na kopci jsme trávili společně každý volný čas, až přišel na konci sezóny slalom, ve kterém bych Vojta v nejmladší kategorii. Věděl jsem, že má šanci na to vyhrát, ale pro mě byl ten nejzajímavější zážitek, když vyrazil do prvního kola, které jsem jel podél trati dolu a fandil mu. Na konci cílové rovinky jsem měl dojetím vlhké oči a byl velmi pyšný a bylo to pro mě něco, co jsem zažil poprvé a musím uznat, že to byl nejzajímavější zážitek v mém životě.
Jak to celé dopadlo? Fiaskem. Při vyhlašování výsledků se nedostal na stupně vítězů, i když byl nejrychlejší a vyhrál. Stala se totiž chyba u časoměřičů, kteří obrátili pořadí a ti nejhorší byli vyhlášeni jako vítězové a ti nejrychlejší byli poslední. A to byl případ i našeho Vojty. Na tuto chybu se přišlo až po vyhlášení a žádné opakování ceremoniálu se nekonalo. Vše bylo dodatečně napraveno tím, že obdržel diplom a zlatou medaili za první místo, které si zasloužil.
Každý nějak začíná a asi neexistuje dokonalý instruktor lyžování od první lekce. Moje vlastní zkušenost je taková, že jsem se naučil pořádně lyžovat až při výuce a byl jsem s mým lyžařských umem spokojen až po několika sezónách na šumavském Zadově. Dětí, ale i dospělých se mi za téměř 10 zimních sezón vystřídalo mnoho a já jsem si každou sezónu říkal, jak budu učit jednou moje děti.
Po dlouhých 14 letech jsem se dočkal. Jako přemotivovaný rodič jsem postavil svého syna na lyže ve 2,5 letech. Nejsem ale úplný blázen a věděl jsem, že již má na to sílu a motivaci si to se mnou společně užít. Rozhodně jsem od toho neměl žádné očekávání a počítal jsem s 10 minutami, které na sněhu s nasazenými lyžemi spolu strávíme. Snažil jsem se mu ukázat lyžování v co nejlepším světle a připravil to pro něj na míru. Moje desetiminutové očekávání se změnilo v dvouhodinové a nakonec jsme spolu s krátkými přestávkami za slunečného počasí předvedli opravdu statečný výkon. Od té doby se každá moje nabídka lyžování shledala s velkým úspěchem a museli jsme jít jezdit. Jelikož jsme začali jezdit až v druhé polovině sezóny, která byla zkrácena vtrhnutím pandemie covid v březnu 2020, skončili jsme u pilování prvního zastavení a náznaku oblouku.
Další sezóna bez vleku nás neodradila a snažili jsme se spolu s manželkou dostat syna na lyže co nejčastěji. Ona měla připravené boby, na kterých táhla syna zpět do kopce po té, co jsme jel spolu sjeli a já si šlapal po svých. Na konci této nekonečně dlouhé sezóny bez lanovek jsme zapojili manželku jako řidiče, kdy nás vozila na vrchol Churáňova a my jezdili dolu, kde jsme zase do auta naskočili. Nicméně za těchto podmínek se syn i přes naši snahu pořádně lyžovat nenaučil.
Až v letošní sezóně jsme se do toho pořádně opřeli. První jízdu mezi svátky jsme si dali tentokrát na Kvildě a když jsem viděl, že syna nejvíce zajímá, kde co lítá, domluvil jsem mu 10 týdenní kurz na Zadově. Abych tam jen tak nepokukoval, domluvili jsme se v lyžařské škole, že já si vezmu skupinu pokročilých. Hned první dvouhodinová lekce byla znát a tu další již Vojta zatáčel a brzdil. To byl okamžik, kdy jsem si ho po lekci vzal na pomu a každou další jsme postupovali dále, přes sedačkovou lanovku, po večerní lyžování. Na kopci jsme trávili společně každý volný čas, až přišel na konci sezóny slalom, ve kterém bych Vojta v nejmladší kategorii. Věděl jsem, že má šanci na to vyhrát, ale pro mě byl ten nejzajímavější zážitek, když vyrazil do prvního kola, které jsem jel podél trati dolu a fandil mu. Na konci cílové rovinky jsem měl dojetím vlhké oči a byl velmi pyšný a bylo to pro mě něco, co jsem zažil poprvé a musím uznat, že to byl nejzajímavější zážitek v mém životě.
Jak to celé dopadlo? Fiaskem. Při vyhlašování výsledků se nedostal na stupně vítězů, i když byl nejrychlejší a vyhrál. Stala se totiž chyba u časoměřičů, kteří obrátili pořadí a ti nejhorší byli vyhlášeni jako vítězové a ti nejrychlejší byli poslední. A to byl případ i našeho Vojty. Na tuto chybu se přišlo až po vyhlášení a žádné opakování ceremoniálu se nekonalo. Vše bylo dodatečně napraveno tím, že obdržel diplom a zlatou medaili za první místo, které si zasloužil.
