Vedle dveří se rozsvítí nápis „Vstupte“. Zvednu se z lavice a vcházím do kanceláře, nebo spíš úřadovny. Hned za dveřmi jsou dvě dřevěné přepážky, které oddělují prostor pro klienty od pracovních míst zaměstnanců úřadu. Ti sedí na druhé straně u oken, každý u svého pracovního stolu, kde cosi pilně zapisují do počítačů. Kancelář lemují obvyklé dřevěné skříně, plné šanonů a desek s bůhvíčím. Na stěnách několik obrázků v rámech, … Celý ten prostor působí naprosto neutrálně, a asi tak působit má. Aby se tu lidé příliš nezdržovali.
„Dobrý den“, pozdravím a čekám, který z nich se mě ujme. „Dobrý den, co si přejete“, ozve se ustálená fráze od toho menšího, s pleší, co sedí u stolu vpravo. Přitom ale nepřestává ťukat dál do klávesnice. Na tu vzdálenost ale nevidím, co tam doopravdy dělá.
