„Sbohem, mami,“ zašeptám. Cítím, jak mě na tváři šimrá slza. Rychle ji setřu a naposledy se podívám po pokoji. V rohu na tvrdé posteli oddechuje maminka. Pod tenounkou přikrývkou se neovladatelně klepe. Hodím na ni i svoji deku. V malém batůžku na cestu mám jen to nejdůležitější.
Z postele rychle čapnu maličkého plyšáka. Je to modrá chobotnička, kterou nám vůdce věnoval, když byl táta ještě na živu a pracoval jako taxikář státních zřízenců. Chvilku trvá, než si ji nacpu do kapsy v bundě, protože jsem pořád rozklepaná. Prsty mi lepí pot.
Ještě zkontroluji dopis na stole a mířím ke dveřím. „Promiň, mami, už v téhle zemi nedokážu žít.“ Sahám na kliku. Tělem mi proběhne vlna mrazu. Plížím se nocí, když vtom ve tmě vidím dvě svítící oči.
Stojím nehybně, jako by mě zmrazily. V tuhle hodinu už nikdo vycházet nesmí. Prasklo to? Na chvilku zmizí, ale pak se objeví znovu a mnohem blíž. Třeba jde jen někdo z práce, říkám si, ale sama vím, jaký to je nesmysl.
Už slyším kroky všude kolem. Padám na kolena a nedokážu zastavit proud emocí. Někdo rozrazí dveře domu.
Hlaveň pistole mi šimrá spánek a já vidím, jak maminku táhnou hluboko do tmy.
„Salanghae, Chae-won!“* křičí na mě.
Prasklo to.
*korejsky: „Miluji tě, Chae-won.“
