Z roztomilého Filípka se postupem času stalo těžkotonážní nezvladatelné agresivní monstrum. Od té doby žiji v zajetí všech synových rituálů. Běda když se v jeho světě něco málo změní. Každé ráno se musí vyprat prádlo. Co na tom, že není špinavé, Filipa točící se buben natolik fascinuje, že u něj vydrží nehybně sedět několik hodin. Jakmile program skončí, začne bušit pěstí do pračky. Nové promáčkliny už ani nepočítám… Zato můžu počítat další modřiny na svém těle, protože jsem si dnes dovolila pověsit pár ručníků, aniž by mi Filip podával kolíčky. To ho rozběsnilo natolik, že začal strhávat prádlo ze šňůry a mlátit jím hlava nehlava, než mu došly síly.
Usnul. Vytoužená chvíle klidu. Zrovna popíjím odpolední kávu, když se do kuchyně vřítí rozběsněný hromotluk. Dupe, buší pěstmi do zdi a vydává známé skřeky. Má hlad. Vyrve mi z ruky jahodový jogurt takovou silou, že kelímek nevydrží a růžová hmota se rozletí na všechny strany. To ho popudí natolik, že mě odstrčí do kouta a začne s hlasitým smíchem potírat břečkou nejen sebe, ale i skříňky… Matlání ho viditelně uklidnilo, ale nenasytilo…
„Podívej, Filípku, tady máš jogurt…“ pronesu klidně u druhého kelímku. Filip klidně sedí u stolu, nezúčastněně civí před sebe, kýve se a poslušně otevírá pusu. Po předcházející agresivní atace ani památky. Přestože bere dvakrát denně uklidňující léky, stejně není jeho stav dostatečně stabilizovaný a záchvaty agrese přichází v nepravidelných intervalech. V patnácti letech má neuvěřitelnou sílu, kterou se nebojí použít proti komukoli, kdo mu zrovna stojí v cestě.
…
„Můžu ho tak moc nenávidět, jako ho jindy milovat?“ ptám se sousedky Věrky, která je přes zeď čím dál častěji svědkem jeho nekontrolovatelných výlevů. „Já se prostě bojím nevyzpytatelnosti vlastního syna.“
„Jani, vím, že to nechceš slyšet, ale takhle to dál nejde, měli byste už opravdu uvažovat o nějakém vhodném zařízení…“
Stydím se přiznat, že už mě to také napadlo. Připadám si ale jako ničemná matka, která nedokáže vychovat vlastního syna.
„To před manželem nemůžu vypustit z pusy. Na začátku jsme si řekli, že se o své dítě postaráme, ať to bude jakkoli těžké…Pán Bůh ví, proč tohle seslal právě na nás.“
„No jo, Pavlovi se to mluví, on je celý den v práci, Filipa vidí jen večer a víkendy s ním nějak přežije, když tedy zrovna nejede na ryby…“ nedá se odbýt Věra.„ Ty s ním žiješ nonstop v holém bytě se zamřížovanými okny, bojíš se, kdy ho chytne rapl a napadne tě. Máš zamčenou lednici, aby ji nevyplenil, kytky nemáš, aby je náhodou nesněd. To přece není k přežití.“
„Přesně to mi říkal minule doktor, když jsem se u něj sesypala,“ vzlykám a pokračuji. „Že Filip si žije ve svém světě a že nás co nevidět může regulérně ohrožovat na životě.“
„No ale to on už přece dělá. Podívej se na ty modřiny,“ přitvrzuje Věrka a ukazuje na mé předloktí i obličej.
„Jenže kdyby nám ho vzali a někam zavřeli do klece, kdo by mu zapínal pračku na uklidnění?“ začínám uvažovat.
„Vám ho nikdo neveme, jen vám pomůžou zvládnout celou tu situaci, kterou sis nevybrala ty, Pavel, ani ten váš Bůh. Prostě nastala a je třeba ji řešit.“
Mísí se ve mně pocity smutku, lítosti, vyčerpání, beznaděje, obav, strachu ze samoty, ale probleskává i vytoužený pocit úlevy.
„Víš, ty se ho nezbavuješ jako prašivýho bernardýna, ty jen potřebuješ záchranu sebe sama, vašeho vztahu s Pavlem…“ pokračuje Věrka. „Sama jsi říkala, že jsi z Filipa tak urvaná, že na nějaký manželský radovánky fakt moc chuti nemáš…“
„To ne, no, myslíš, že by si mohl najít nějakou mladší, odpočatější?“
„Na to je podle mě Pavel moc velkej dobrák, ale dlouhodobě mu to vyhovovat nemůže. Každej chlap je rád, když o něj ženská pečuje tak nějak celkově.“
„Asi máš pravdu, ale…“
„Víš co, já ti tady dám kontakt na sociální pracovnici, která podobných případů řešila už stovky a mám na ni dobrý reference z úřadu. Zkuste se s ní domluvit na konzultaci, určitě je možností víc, třeba alespoň nějaká občasná výpomoc, odlehčovací služba nebo tak něco.“
„605...247 – Mgr. Alice Stodůlková, diS. – sociální odbor,“ čte Jana na malé vizitce. Sociální odbor, zní jí v uších…. Sociálka… Tam přece berou děti… Ale neprotestuje a položí kontakt na lednici, kam Filip nedosáhne.
…
Dny plynuly a modřiny doplnily tři stehy na obočí z poslední rvačky se synem, kterého rozčílilo sluníčko venku za zamřížovaným oknem. Přetáhl mě přes obličej dřevěným autíčkem. Nestihla jsem uhnout. Po spánku mi tekla teplá krev. Zachránily mě klíče v zámku. Pavel přijel dřív z práce, jako by snad něco tušil. Brečela jsem, držela si utěrku nad okem, Filip dupal, smál se, ale naštěstí dost daleko ode mě civěl z okna.
„Zavolám sanitku!“ vykřikl Pavel, jakmile ji spatřil.
„Ne, to bude dobrý.“
„Nebude, máš to dost velký. Odvezl bych tě, ale Filipa tu nemůžeme nechat. Cinknu Věrce, jestli by tam s tebou nesjela.“
Sjela. Když jsem se po pár hodinách vrátila, Filip už spal a Pavel seděl v kuchyni, popíjel víno a v ruce žmoulal několik papírů. „Tak se mi pojď ukázat, ty bojovnice,“ přivítal mě odlehčeným tónem.
„Prý to bylo dost hluboký. Tři stehy. Ale otřes mozku nemám,“ pousměji se.
„Tak to je dobře,“ řekl a nalil mi také skleničku. „Fakt jsem se lekl, když jsem tě tady takhle viděl. Ještě že jsem zrovna dneska přišel dřív…“
„No jo, proč jsi vlastně přišel dřív?“
„Víš, Jani, musím ti něco říct. Nepřerušuj mě, prosím, není to pro mě lehký. Už se mi to honí v hlavě dlouho, ale nevěděl jsem, jak ti to říct, abych ti neublížil. Ale už to musíme rozseknout.“
Krve by se ve mně nedořezal. „Nechceš mi říct, že máš milenku!“
„Nepřerušuj mě prosím… Když jsem tě tady dneska viděl v tý krvi, docvaklo mi to definitivně. Já už takhle dál nemůžu. A ty taky ne. Musíme Filipa umístit do nějakého stacionáře, nebo nás zničí. Už jsem se informoval o možnostech…“ pokračuje, otírá si oči a podává mi zmuchlané papíry.
Nevěřím vlastním uším. Klepou se mi ruce, ale chce se mi křičet radostí. Čtu: „Mgr. Alice Stodůlková, diS.“
„Vím, že jsme si kdysi slíbili, že se o našeho chlapečka postaráme, ať se děje cokoli, ale v posledním půlroce mi začínalo být jasné, že je to nad naše síly. Byl jsem u ní dneska na konzultaci, nemohla později než ve dvě, proto jsem tu byl dřív. Pojď ke mně…“
„Chvála bohu,“ odpověděla jsem a všechny mé léty nahromaděné slzy se začaly vpíjet do manželovy košile…
