Cokoliv, co jsme si nedovolovali.
Dovolit si pustit svůj dosavadní život.
Vyžaduje to velkou odvahu.
Často vůbec nevíme, jak ho přetvořit do jiného a pro nás životaschopnějšího tvaru.
Nemáme ani žádnou záruku, že se nám to podaří.
Máme jen nově nabytou důvěru, že na té cestě potkáme sebe sama.
Možná je to však víc, než jsme kdy měli.
Spojujeme se totiž se svou vlastní duší.
Na dně největší krutosti můžeme objevit skutečný soucit.
Na dně nejhlubší zranitelnosti můžeme objevit opravdovou sílu.
Na dně nepřijatelné hrubosti můžeme objevit nepoznanou něhu.
Na dně největší bolesti můžeme objevit vlastní pravdivé já.
Já, které dokáže přijmout všechno.
Na dně nejhlubší zranitelnosti můžeme objevit opravdovou sílu.
Na dně nepřijatelné hrubosti můžeme objevit nepoznanou něhu.
Na dně největší bolesti můžeme objevit vlastní pravdivé já.
Já, které dokáže přijmout všechno.
To, kým je. To, kým není. I to, kým nikdy nebude.
Já, které má pochopení pro všechny kolem sebe.
Pro to, kým jsou, kým nejsou a kým nikdy nebudou.
Já, které ví, že se s těmi druhými potkáváme proto, abychom se vzájemně něco naučili.
Došli přesně tam, kam potřebujeme dojít.
Já, které ví, že vše, co nacházíme, musíme dát nejdříve sobě.
Teprve pak to můžeme dávat druhým.
Nejlépe skrze sdílení sebe sama.
To není možné, dokud nevíme, kým jsme.
Dokud nedojdeme do bodu své největší krutosti.
Dokud nespadneme na dno své nejhlubší zranitelnosti.
Dokud se nepotkáme s místem své nejméně přijatelné hrubosti.
Dokud své srdce neotevřeme největší bolesti.
Když si to všechno dovolíme.
Být skuteční a pravdiví.
Už nám to nikdo nikdy nemůže vzít.
Pak můžeme být, kýmkoliv budeme chtít.
Když tím vším projdeme.
Ponoříme se na dno svého srdce.
A tam najdeme odpuštění.
Pro sebe sama.
Pro to, kým jsme.
Pro to, kým nejsme.
Pro to, kým nikdy nebudeme.
Pak teprve pochopíme, že my jsme LÁSKA.
A dovolíme si ji ŽÍT.
Já, které má pochopení pro všechny kolem sebe.
Pro to, kým jsou, kým nejsou a kým nikdy nebudou.
Já, které ví, že se s těmi druhými potkáváme proto, abychom se vzájemně něco naučili.
Došli přesně tam, kam potřebujeme dojít.
Já, které ví, že vše, co nacházíme, musíme dát nejdříve sobě.
Teprve pak to můžeme dávat druhým.
Nejlépe skrze sdílení sebe sama.
To není možné, dokud nevíme, kým jsme.
Dokud nedojdeme do bodu své největší krutosti.
Dokud nespadneme na dno své nejhlubší zranitelnosti.
Dokud se nepotkáme s místem své nejméně přijatelné hrubosti.
Dokud své srdce neotevřeme největší bolesti.
Když si to všechno dovolíme.
Být skuteční a pravdiví.
Už nám to nikdo nikdy nemůže vzít.
Pak můžeme být, kýmkoliv budeme chtít.
Když tím vším projdeme.
Ponoříme se na dno svého srdce.
A tam najdeme odpuštění.
Pro sebe sama.
Pro to, kým jsme.
Pro to, kým nejsme.
Pro to, kým nikdy nebudeme.
Pak teprve pochopíme, že my jsme LÁSKA.
A dovolíme si ji ŽÍT.
