,,Jak může zmizet láska, co se nám to stalo? Z milování sex, z dlouhého povídání výměna několika vět, z plánování společného života, uvolněného smíchu a dětinského blbnutí, dusné mlčení. Z důvěry pochybnosti.“ Nevšímala si toho a teď to má. Nůž v ruce, bolest v srdci a, a vlastně co má?
Přemítá: ,,Mám se tam vrátit? Třeba jsem ho jen zranila? Proboha, co mám dělat?“
Zachvěla se, otřela slzy smíchané s kapkami deště. Ještě stále s pevně sevřeným nožem v ruce se pomalu vrací na místo, na bývalé hnízdečko lásky, teď na místo činu. Rozhodla se, bude-li zraněný, pomůže mu, bude-li mrtvý, zavolá policii a přizná se. Nechce už žít v jakékoli lži.
S hrůzou si uvědomila, že jestli je mrtvý, zavřou ji. Otevřela ústa dokořán a vykřikla: ,,Co jsem to udělala jemu, sobě, rodině?
Soud, trest, vězení, odsuzování od mých blízkých, mé svědomí. Co budu dělat ve vězení?“ Lekla se, jak daleko už ve svých myšlenkách došla. ,,Ne, třeba je jen zraněný, bude to bolestný, ale bude žít. Ale co když je opravdu mrtvý? Jak že zní ten citát Dalajlámy? Zachová-li si člověk k životu pozitivní vztah, může být šťastný i v těch nejnepříznivějších podmínkách. Ve vězení, šťastná?“ Zrychluje krok až kolem jejich černých tenisek stříká voda. Pomalu otvírá dveře bytu, z kuchyně prosvítá úzký pruh světla do chodby.
Zhluboka se nadechne, vejde do kuchyně. A užasne. Richard sedí za kuchyňským stolem a bezstarostně se láduje. Jeho zapletený motorkářský vous se provokativně kýve z leva doprava, jak labužnicky převaluje něco v ústech.
,,Kde jsi lásko? Kupil jsem nám k výročí jahodovou zmrzlinu a když jsi tu nebyla, pustil jsem se do ni.“ Klára stále nevěřícně třeští oči na Richarda. ,,Promiň, trošku jsem si na motorce zajel dál.“ On si myslí, že ji zajímá co povídá a tak v pohodě pokračuje. Klára ho nevnímá, lehce přimhouří oči a lekne se toho, co se z ní, za dobu soužití s Richardem stalo. ,,Ano spoustu jsem se od něj naučila, ale taky zjistila, že není vše tak, jak říká, přizpůsobuji se mu.“ Snaží se teď porozumět tomu, co se s ní před chvílí dělo tam venku, v dešti, v úzké, starými dlažebními kostkami vyskládané uličce.
,,To mám asi z těch ezoterických kurzů, vizualizuji až moc a pak tomu věřím“ Mrkne na kuchyňskou linku a tam bezvládně leží částečně naporcovaný králík. ,, Aha, proto ta krev“ pokládá nůž vedle něj. ,,Jak jsem si u toho porcování přehrávala naši posední bouřlivou výměnu názorů, místo králíka jsem si představila Richarda a bodla. Já budu asi blázen, já se trápím kvůli něčemu, co se vlastně nestalo.“
,,Tak pojď, nebo Ti ji všechnu sním, už povoluje a pomalu se roztéká. A vůbec, kde lítáš v tom dešti?“
Richard zakrojí, se svým bohorovným klidem, jedním ze svých kvalitních zavíracích nožů do plastové misky, rozřízne ji tím, nabere jahodovou zmrzlinu na plochu nože. Zmrzlina pomalu vytéká z rozříznuté misky na stůl. ,,Kolikrát mu budu říkat o kultuře stolování, proč si nevezme talíř? A ten jeho klid, já se tady nervuju, pořád o něco usiluju, něco navrhuju, zajišťuju, plánuju, organizuju a on? On.
,,A dost!“ zahřmí jí v hlavě. S prázdným výrazem v očích jde do pokoje, vezme ze sbírky jeho nejoblíbenější zavírací nůž.
Nesnáším jahodovou zmrzlinu.
Otřela si nůž do mokrých riflí.
Zadání:
"Co bude dál? ... aneb otevření příběhu uprostřed děje"
Proč to cvičíme: Naše příběhy mohou začínat v různé časové fázi.
1. Začínáme vyprávění od začátku, postupujeme chronologicky až k vyvrcholení a závěru.
2. Začínáme od konce a vracíme se na počátek věcí, kdy se objasní, proč to dopadlo, jak to dopadlo...(často v detektivkách)
3. Příběh začneme uprostřed. V bodě, kdy děj už probíhá. Vybereme nejdramatičtější okamžik, kdy začít. (Pozn.: Shakespeare mohl Hamleta začít pohřbem Hamletova otce nebo následným sňatkem Hamletovy matky se strýcem Poloniem, ale rozhodl se otevřít to okamžikem, který s největší pravděpodobností přiměl Hamleta přehodnotit nedávné události. Okamžikem, kdy na scénu vstupuje duch jeho otce, který se dožaduje pomsty.)
A vaším úkolem pro dnešek bude začít uprostřed:
Představte si úvodní scénu: Žena stojí v noci v uličce v dešti a v ruce drží nůž.
Pak si, aniž byste o tom příliš přemýšleli, zkuste představit hned další věc, která se stane, pak další a další. A zkuste napsat celý příběh. Jak to dopadne, je jen na vás. Nebojte se použít všechny cihličky a třeba i esence. Nebojte se zapojit například i nějakého ducha... Fantazii se meze nekladou!
Přečtěte si znovu vaše příběhy o ženě s nožem v ruce a pokuste se definovat hlavní myšlenku vašeho příběhu. Jak na to? Například hlavní myšlenka Orwellova románu 1984 by mohla znít: Totalita je zrůdný systém. Romeo a Julie má jako hlavní myšlenku: Velká láska překoná i smrt. Král Lear: Slepá důvěra vede ke zkáze. Othello: Žárlivost ničí sebe sama i objekt své lásky.
Zkuste najít ve svých příbězích hlavní myšlenku, základní pohnutku, hnací sílu, onu premisu, jak se také říká. A zvykněte si hledat ji vždy. Když dopíšete, zamyslete se nad tím, o čem to vlastně je. A pokud to najdete, tak podle toho příběh upravte. Vaše příběhy tak dostanou další rozměr.
