Babky - napsal Martin Paruch

Očima malýho kluka jsem zase zpátky a bez hlasu procházím místnosti a chodby, které důvěrně znám. Možná už ve skutečnosti neexistují, ale vím, že tu byly. Stejně jako čas, kdy jsem tady trávil prázdniny. Ve starém pískovcovém domě, kde voněly buchty, malinovka a čerstvý chleba. Hrály se tu karty a dveře na půdu soupeřily o můj zájem s obrovskou knihovnou. 

Vidím tetu s babičkou, jak proplouvají domem. Každá má svůj part. Babička vaří na sporáku bledě modrých kachlových kamen. Teta králičí prackou ometá staré "Petry" a pak navysoko zastýlá dubové vyřezávané postele.
"Kam jsi mi zase dala brejle?" ptá se trochu rozčileně teta. 

"Kam bych te je já dávala?!" brání se chabě babička. 

Teta odhodlaně nadzvedává stohy křížovek a starých novin. 

"Beztak sis je někam schovala," přechází babička do ofenzivy. 

Teta jen mávne rukou a pronese něco, co by se s trochou dobré vůle dalo přeložit jako "ale..." a pokračuje v pátrání okolo klavíru. 

"To není možný! Muselas je někam dát!"

Babička si jen povzdychne. Posune se na gauči, kam si sedla od vaření, aby ulevila nohám. Něco ji zatlačí do zad. S nepříjemným tušením zašmátrá rukou a nahmátne obroučky brýlí. Zarazí se. 

Nevím, co se jí v tu chvíli honí hlavou. Pak vytáhne ruku i s brýlemi a rezignovaně pronese: "Ještě, že jsem je nerozsedla. To bych se mohla jít utopit." 

Okolí vyprskne smíchy. Směje se i teta.