A tak jsem seděla u stolu, jedla a nespouštěla jsem z okna oči, protože jsem se bála, že promeškám okamžik, kdy za mnou přiběhne moje kamarádka Polina. Ale to čekání bylo vždycky tak vyčerpávající, že jsem se nechala rozptýlit nějakou klobásou, kterou jsem právě jedla, a pak babička křičela: "Polinočka běží!" a už jsem spěchala ke dveřím. Po dlouhé době odloučení jsme se měřily podle výšky a dělaly si rysky na zdi. A rok co rok jsme s Polinou držely krok. Babička nám nalévala obrovské hrnky čerstvého mléka, které jsme kupovali u tety Valentiny. Měla dvě obrovské krávy. A když je hnala z pole domů, krávy za sebou cestou nechávaly obrovské hromady hoven. Ale mléko bylo vynikající.
Po mléku jsme si s Polinočkou běžely hrát a bavit se. Ze všeho nejraději jsme lezly po stromech. Představovaly jsme si, že jsou to naše domečky, každý má svou větev, kterou jsme uspořádaly jako dům. Nejvíce času jsme trávily na stromech, tam na nás nikdo nedosáhl a byly jsme tak vysoko, že se zdálo, že vidíme všechno a všechny.
Když bylo špatné počasí a pršelo, seděly jsme u sebe doma. Ohřívaly jsme se na peci, která byla tak vysoká, že se na ni nedalo vylézt, a musely jsme si k ní přistavit židli.
Byly jsme pořád všude spolu, dokonce i na záchod jsme chodily spolu, bylo strašné jít tam samostatně. Ta díra v záchodě byla tak velká, že jsme se bály, že tam spadneme. A všude kolem byli obrovští pavouci, brrr...
Od té šťastné chvíle uběhla už dlouhá doba a od té doby jsem na chalupě nebyla. A teď je mi už patnáct let a zase se vrátila k babičce na chalupu. Dům, který jsem tam viděla, se vůbec nepodobal domu, ve kterém jsme bydleli, to byla spíš jeho zmenšená kopie. Stůl, u kterého jsme vždycky jedli, už nebyl tak dlouhý a my s babičkou jsme měli velmi malý pokoj. Naše výškové rysky byly stále na stěně. Poslední se datuje k 19.08.2009.
Tehdy jsme si mysleli, že jsme tak velcí a vysocí, ale teď byla značka těsně nad mým pasem. Už jsem nemusela lézt na pec, mohla jsem na ní prostě sednout. Díra v záchodě se také zmenšila a nebylo možné do ní spadnout, ani kdybyste chtěli. A pavouci už nebyli tak strašidelní, prostě jen nějací pavouci. Stromy na naší zahradě už nebyly tak vysoké a já si nedokázala představit, že bych si na nich hrála. Jak jsme je mohli považovat za naše domečky, když to byly jen větve? Každá větev, každé stéblo, každý ohyb měl pro nás nějakou funkci a pro všechno jsme našli využití.
Jako děti je všechno obrovské, a dokonce i fantazie...
