Teď tu sedím se skloněnou hlavou nad kuchyňským stolem. Očima zkoumám moderní umělohmotný PVC ubrus se vzorem proužků v několika odstínech zelené. Mám je spočítané snad desetkrát. Zleva doprava i zprava doleva. Vím o všech malých zářezech od nože i o kapce zbylé po včerejší večeři.
Tatínkův hlas je přísný, nekompromisní, výchovný: „Eliško, kouření není zdravé a pro semileté děti už vůbec ne. Ani kdyby to byl stonek rákosu!“
Přehrávám si v duchu naše dopolední dobrodružství. Nás sedm statečných. Já nejmladší, Honza nejstarší. Chodí do čtvrté třídy a vede nás k potoku na konci dědiny trhat palach. Chceme vyzkoušet dospělácké kouření, dát si dýmku míru jako Vinetou.
„Nebojte, nikdo nás neuvidí, kukuřice už je vysoká,“ tvrdil nám Honza. Blbec, zapomněl na tetičku Filoménu z horního konce. Ta má přehled o všem, i o tom, co se ve vsi nestalo. Křičela na nás: „Vy lajdové, co to tam vyvádíte?“ Poznala svého synka Petra, Tomáše od sousedů i mně.
„No, to je nápad,“ zvedá obočí tatínek. „Schovat se v kukuřici. Vás možná vidět nebylo, ale co ten dým a kouř?“ Pak se ke mně nakloní a mírněji pronese: „Vždyť jste mohli tu kukuřici zapálit, ublížit si.“
No, pravda, o nebezpečí požáru jsem nepřemýšleli. Jen jsme si při kouření tmavých rákosových stonků připadali dospěle, jako naši hrdinové z televize. Kouřil Vinnetou, Janek ze seriálu Čtyři z tanku a pes, potrhlý detektiv Colombo i ta krásná a něžná herečka Audrey Hepburn. Tak co!
Mám vztek na tetičku Filomenu. Bratranci Petrovi nařezala a pak šla žalovat našim.
Tatínek lehce přidá na hlase, což mě vytrhne z myšlenek. Už je zase v ráži a pochoduje kolem stolu
„Přijeli by hasiči, to by byla ostuda!“ drtí mě. „Dcera učitele zapálila kukuřici při kouření stonků palachu,“ zlobí se pracovník národního výboru, pan řídící a učitel pěti ročníků vesnické jednotřídky v jedné osobě. „Sice jsi nejmladší, ale to tě neomlouvá, Eliško. K ženám se kouření nehodí. Dívky s cigaretou působí hrubě a hlavně je to cítit, nepříjemně cítit.“
„Ty jsi nikdy nekouřil?“ zvednu oči.
„Také jsem to zkoušel, ale až v šestnácti,“ přizná a vytrčí výchovně prst, „a bylo mi z toho špatně.“
Jak já závidím klukům! Ve školním kabinetu tatínek vždycky uchopí hříšníka za bradu a zeptá se: „Víš za co, viď?“ Kluk kývne a už ji má. Jednu zprava, jednu zleva a je vyřešeno. Jenže holky táta fyzicky netrestá. Těm píše poznámky do žákovské. A mně? Mně dává tyhle nekonečné přednášky!
Ach jo, proč nejsem kluk?! Potřebuju to mít rychle za sebou, nebo na mě parta nepočká. Dnes máme v plánu chytat řidiče u silnice na dvacetikorunu přivázanou na provázek.
Fyzické tresty a jiné výchovné radosti
Do mé kanceláře propagace a náboru školy, po velmi silném bušení na dveře, vtrhnou dva studenti.
„My jdeme kvůli průkazce a autoškole.“
„Prosím? No, tak hoši, vraťte se za dveře a zkuste to znovu.“
„A co jako? Vo co de?“
Jé, jakou já měla chuť jim jednu vrazit. Herodes – to byl král.
Druhý příchod není o nic lepší.
„My spěcháme, máme přestávku a musíme do druhé budovy.“
,,Hmmm… tak do třetice, pánové.“
„Dobrý den, můžeme požádat o prodloužení průkazky a informace o autoškole?“
Dívám se na ty rozjívené mladé muže ve značkových teplácích. Čím vím pruhů, tím víc adidass, pousměju se. Pochválím je za zlepšení a vše v pohodě
s úsměvem zvládáme.
„Mladí mužové, mějte hezký den a na shledanou.“
Dveře se zavřou a na nich se mi promítne krátký film:
Pochoduje po kuchyni. Čtyři metry sem, čtyři metry tam, mluví a mluví, přednáší. Napřímená postava, ruce za zády, Černé, husté, pečlivě dozadu sčesané vlasy, šedá dederonová košile, plátěné kalhoty.
Je to pan řídící a učitel pěti ročníků vesnické jednotřídky. Pracovník národního výboru, výborný řečník, milovník lidí, hudby a žen. Můj tatínek a učitel v jedné osobě.
Já, sedmiletá, s nepoddajnými blonďatými vlásky, velkýma očima, přikrčeně sedím se skloněnou hlavou nad kuchyňským stolem.
Tehdy moderní umělohmotný PVC ubrus se vzorem proužků v odstínech hezké zelené barvy. Mám je spočítané snad desetkrát, zleva doprava i zprava doleva. Vím o všech malých zářezech od nože i o kapce zbylé po jídle.
Tatínkův hlas je přísný, nekompromisní, výchovný, ale i lehce laskavý: „Eliško, kouření není zdravé a pro děti už vůbec ne. I kdyby šlo jen o kouření stonků rákosu nebo kukuřičný palach.“
Tetička Filomena, která ně me přišla žalovat, si všimla dýmu z kukuřice na kraji vesnice.
„No, to je nápad,“ zvedá obočí tatínek. „Schovat se v kukuřici. Vás možná vidět nebylo, ale co ten dým a kouř? Taky říkala, že poznala jen jejich Petra a možná Tomáše od sousedů, když jste utíkali po jejich výkřicích: ,, Vy lajdové, co to tam vyvádíte?“
Tatínek se ke mně nad stolem nakloní a mírně pronese: „Vždyť jste mohli tu kukuřici zapálit, ublížit si. Přijeli by hasiči, to by byla ostuda. Dcera učitele zapálila kukuřici při kouření stonků palachu,“ už byl zase v ráži.
Mé myšlenky odběhly k naší akci. Nás sedm statečných, já nejmladší, Honza nejstarší, chodil už do čtvrté třídy a vedl nás. Tak tedy nás sedm si vykračovalo k potoku na konci dědiny natrhat palach.
Po vysušení jsem se rozhodli vyzkoušet dospělácké kouření, dát si dýmku míru. „Nebojte, nikdo nás neuvidí, kukuřice už je vysoká“, tvrdil nám Honza, blbec, zapomněl na tetičku Filoménu z horního konce.
Ta měla přehled o všem, i o tom, co se nestalo. O nebezpečnosti jsme nepřemýšleli, bylo to dobrodružství a při kouření tmavých stonků jsme si připadali dospěle, jako naši hrdinové z televize.
Kouřil Vinnetou, Janek ze seriálu Čtyři z tanku a pes, sympaticky potrhlý detektiv Colombo i ta krásná a něžná herečka Audrey Hepburn.
Tak co!
Tatínek lehce přidá na hlase, to mě vytrhne z myšlenek.
„Byla jsi z nich nejmladší, ale to tě neomlouvá. K dívkám a ženám se kouření nehodí. Možná je to moderní, já jsem to také v šestnácti zkoušel, ale bylo mi z toho špatně. Dámy, ženy, dívky působí hrubě a hlavně je to cítit, nepříjemně cítit.“
Tou dlouhou přednáškou tatínek způsobil dvě věci. Záviděla jsem klukům a chtěla být co nejdříve venku s partou.
Jak já záviděla klukům, které můj tatínek, pan učitel, elegantně uchopil za bradu, zeptal se: „Víš za co?“
Kluk s prohřeškem souhlasně přikývl a už ji měl. Jednu zprava, jednu zleva a bylo vyřešeno. Někteří zčervenali a měli na rudé tváři vyznačené obtisknuté dlaně. Navíc si hříšníky zval do kabinetu, nebyl zastáncem veřejného lynčování, zesměšňování. Jak vše probíhalo, jsme věděli jen z vyprávění hříšníků.
Já jsem holka a děvčata tatínek fyzicky netrestal, těm psal poznámky do žákovské knížky.
„My jdeme kvůli průkazce a autoškole.“
„Prosím? No, tak hoši, vraťte se za dveře a zkuste to znovu.“
„A co jako? Vo co de?“
Jé, jakou já měla chuť jim jednu vrazit. Herodes – to byl král.
Druhý příchod není o nic lepší.
„My spěcháme, máme přestávku a musíme do druhé budovy.“
,,Hmmm… tak do třetice, pánové.“
„Dobrý den, můžeme požádat o prodloužení průkazky a informace o autoškole?“
Dívám se na ty rozjívené mladé muže ve značkových teplácích. Čím vím pruhů, tím víc adidass, pousměju se. Pochválím je za zlepšení a vše v pohodě
s úsměvem zvládáme.
„Mladí mužové, mějte hezký den a na shledanou.“
Dveře se zavřou a na nich se mi promítne krátký film:
Pochoduje po kuchyni. Čtyři metry sem, čtyři metry tam, mluví a mluví, přednáší. Napřímená postava, ruce za zády, Černé, husté, pečlivě dozadu sčesané vlasy, šedá dederonová košile, plátěné kalhoty.
Je to pan řídící a učitel pěti ročníků vesnické jednotřídky. Pracovník národního výboru, výborný řečník, milovník lidí, hudby a žen. Můj tatínek a učitel v jedné osobě.
Já, sedmiletá, s nepoddajnými blonďatými vlásky, velkýma očima, přikrčeně sedím se skloněnou hlavou nad kuchyňským stolem.
Tehdy moderní umělohmotný PVC ubrus se vzorem proužků v odstínech hezké zelené barvy. Mám je spočítané snad desetkrát, zleva doprava i zprava doleva. Vím o všech malých zářezech od nože i o kapce zbylé po jídle.
Tatínkův hlas je přísný, nekompromisní, výchovný, ale i lehce laskavý: „Eliško, kouření není zdravé a pro děti už vůbec ne. I kdyby šlo jen o kouření stonků rákosu nebo kukuřičný palach.“
Tetička Filomena, která ně me přišla žalovat, si všimla dýmu z kukuřice na kraji vesnice.
„No, to je nápad,“ zvedá obočí tatínek. „Schovat se v kukuřici. Vás možná vidět nebylo, ale co ten dým a kouř? Taky říkala, že poznala jen jejich Petra a možná Tomáše od sousedů, když jste utíkali po jejich výkřicích: ,, Vy lajdové, co to tam vyvádíte?“
Tatínek se ke mně nad stolem nakloní a mírně pronese: „Vždyť jste mohli tu kukuřici zapálit, ublížit si. Přijeli by hasiči, to by byla ostuda. Dcera učitele zapálila kukuřici při kouření stonků palachu,“ už byl zase v ráži.
Mé myšlenky odběhly k naší akci. Nás sedm statečných, já nejmladší, Honza nejstarší, chodil už do čtvrté třídy a vedl nás. Tak tedy nás sedm si vykračovalo k potoku na konci dědiny natrhat palach.
Po vysušení jsem se rozhodli vyzkoušet dospělácké kouření, dát si dýmku míru. „Nebojte, nikdo nás neuvidí, kukuřice už je vysoká“, tvrdil nám Honza, blbec, zapomněl na tetičku Filoménu z horního konce.
Ta měla přehled o všem, i o tom, co se nestalo. O nebezpečnosti jsme nepřemýšleli, bylo to dobrodružství a při kouření tmavých stonků jsme si připadali dospěle, jako naši hrdinové z televize.
Kouřil Vinnetou, Janek ze seriálu Čtyři z tanku a pes, sympaticky potrhlý detektiv Colombo i ta krásná a něžná herečka Audrey Hepburn.
Tak co!
Tatínek lehce přidá na hlase, to mě vytrhne z myšlenek.
„Byla jsi z nich nejmladší, ale to tě neomlouvá. K dívkám a ženám se kouření nehodí. Možná je to moderní, já jsem to také v šestnácti zkoušel, ale bylo mi z toho špatně. Dámy, ženy, dívky působí hrubě a hlavně je to cítit, nepříjemně cítit.“
Tou dlouhou přednáškou tatínek způsobil dvě věci. Záviděla jsem klukům a chtěla být co nejdříve venku s partou.
Jak já záviděla klukům, které můj tatínek, pan učitel, elegantně uchopil za bradu, zeptal se: „Víš za co?“
Kluk s prohřeškem souhlasně přikývl a už ji měl. Jednu zprava, jednu zleva a bylo vyřešeno. Někteří zčervenali a měli na rudé tváři vyznačené obtisknuté dlaně. Navíc si hříšníky zval do kabinetu, nebyl zastáncem veřejného lynčování, zesměšňování. Jak vše probíhalo, jsme věděli jen z vyprávění hříšníků.
Já jsem holka a děvčata tatínek fyzicky netrestal, těm psal poznámky do žákovské knížky.
