Vzteky a bezmocí jsem praštil do černé hladiny taškou. Je lehká, mám v ní jen důležité studijní materiály. Aktovka se nárazem otevřela a já si můžu začít z materiálů označených mým zaměstnavatelem jako tajné, dělat lodičky. Už teď plavou kolem mě. Já totiž pracuji v Jaderné elektrárně Dukovany a … Ale to musím začít od začátku. Kdyby byl pátek třináctého, mohl bych na tenhle den mnohé svést. Jenže je čtvrtek!!
Už dříve jsem si přesčasovou prací ušetřil celou jednu šichtu. Díky tomu můžu odjet domů do Třebíče na Vánoce o den dřív. Jsem na tříměsíční stáži v mělnické pětisetwatové tepelné elektrárně. Doma jsem nebyl už měsíc a moc se těším. Čeká mě tam moje drahá manželka Ivuška, jistě stejně roztoužená jako já. A já ji překvapím o den dřív. O celý den více radovánek!
Spolupracovník Venca, mělnický domorodec, mi poradil: „Lojzo, v jednu ti jede autobus, přímý spoj přes Mělník až do Prahy. Rozumíš? Žádnej přestup. Staví u elektrárny a vyplivne tě na autobusáku na Florenci. Tak vystřel z ranní dřív. Neboj! Já za tebe o půl třetí píchnu. Bude to v pohodě.“
Tak jsem vystřelil. Autobusový rychlík přijel na čas. Když došlo na placení spojené s koupí lístku, přišla první zrada. Neměl jsem peněženku ani doklady. Věděl jsem, kde je. Leží na rohu stolu na ubikaci, pěkně na očích, abych na ni při odchodu nezapomněl. Vystoupil jsem z autobusu a vrátil se loudavě na ubytovnu. Počkal jsem skoro dvě hodiny na běžný směnový autobus. Jedou za sebou tři a vyjíždějí po pětiminutových intervalech. Pojedu hned tím prvním. Každá minuta dobrá. Třeba nakonec vlak z Prahy stihnu. Sice s nervy, ale stihnu. V Mělníku musím přesedat, říkal jsem si.
Narval jsem se do něj a „dělničák“ se svižně rozjel. Tři kilometry před Mělníkem na nás někdo vypálil z děla. Tak ten zvuk zněl. Cosi zachrochtalo, pšouklo a autobus se naklonil na pravý bok. Praskla péra, poloosa, bůhvíco. Ve vteřině jsme se stali hromadou nepojízdného šrotu. Za chvíli nás dojel další autobus. Převzít cestující? Vyloučeno! Jsou naložení až po střechu. Ale hned jak budou v Mělníku, pošlou náhradní vůz. No sláva! Vlak z Prahy sice ještě neodjel, ještě ani přistavený není, ale pro mě je už teď v háji. To byla chvíle, kdy jsem se poprvé vnitřně silně rozrušil a zrychlil se mi nebezpečně tep. Náhradní autobus přijel za hodinu a tři čtvrtě. Pěšky bych byl už dávno v Mělníku, a to i přes hnusné počasí s namrzající plískanicí, ale kdo to měl předvídat?!
Na mělnickém autobusovém nádraží se převalovala masa lidí. Všichni cestují do Prahy. Jestli ty dva autobusy, které právě mají do Prahy odjet, jsou nafukovací, tak se tam snad dav vecpe. Přijel jeden. Řidič k brblajícímu promrzlému hroznu: „Klid, klid! Kolega už je na cestě. Točíme Prahu pendlem. Všichni se do Matičky dostanete.“ Zavřel dveře a odjel. Kolega přijel za hodinu. Byl srdečný. Cestující, promrzlí na kost, neměli sílu mu nadávat. V autobuse bylo teplo a to bylo hlavní. Zůstal jsem přimáčknutý skoro na šoférova záda. Usmíval se, zatáčkami klouzal s přehledem. Měl jsem právo jej uškrtit, když nám při nastupování oznámil, že on na Florenc nejede, že nás všechny vyklopí na okraji Prahy u první tramvajové točny. Neuškrtil jsem ho jen proto, že mi poradil tramvaj č. 24, ta z točny jede přímo k nádraží Praha – střed. Když jsme se o Prahu otřeli, mávl řidič rukou: “Vidíte, právě vám čtyřiadvacítka najíždí k zastávce.“ Přibrzdil mi, otevřel, já vyskočil a rozběhl se. Louži na okraji vozovky jsem zaregistroval. Byla dlouhá a já se odmítl zdržovat jejím obíháním. To přeskočím, fandil jsem si. Nějak jsem zapomněl, že lehce mrzne a tak při odrazu ke skoku, jsem vyhodil kopyta a klouzavě po zadnici zajel pod hladinu. Až po krk.
Tak. Teď sbírám mokré, černě šmouhaté listiny, tramvaj právě zacinkala a její zadní světla už mizí v dálce.
„To je den! To je den!“ Zuřím. Je mi jasné, že ani další rychlík do Havlíčkova Brodu nestihnu.
Musím vypadat příšerně, uvědomuji si to při vytřeštěných pohledech vyfešákovaných okolostojících Pražanů. Nastupuji do první tramvaje a s trojím přesedáním se ocitám v hale nádraží Praha – střed. Courák Praha – Havlíčkův Brod odjíždí za deset minut.
Zdá se, že den se začíná obracet k lepšímu. Souprava vlaku je sice courák, ale bůhví proč přistavili rychlíkové vagóny s čalouněnými kupé. Už sedím. Je zde báječné teplo. Nebýt toho, že jsem až na kůži mokrý, nasáklý vyjetým olejem, cítil bych se skvěle. Do kupé přistupuje anděl. Bohyně. Shazuje z ramen beránkový kožíšek, z pod kterého mě oslňuje červeno-černý kostýmek, jehož sukně je minisukně. Okatý úsměv, plné rty, dlouhé řady řas. Hruď se nadýmá, neboť má čím. Oči mi kloužou níž. Těžko se mi daří uhýbat pohledem. Dámě zřejmě dělá dobře, že mě může ohromovat i sněhobílými krajkovými kalhotkami. Tak to bych se měl upravit, říkám si. Otevírám svůj loďák, chvíli se přehrabuji nevypraným, ale ještě nositelným prádlem a košilemi. Dokonce nalézám i mírně upatlané rifle a starý vytahaný svetr. Sláva! Beru věci do uzlíčku a odcházím na WC. Převléknu se. Mám s sebou i ručník. Vlak bude mít asi drobný časový skluz, stále stojíme ve stanici.
Na podlaze je mokro. Hodně mokro. Šlapu tak centimetr špinavé vody. Je hrůza, kolik marastu dokážou lidé na podrážkách svých bot natahat do vlaku, domnívám se mylně. Krkolomně se svlékám, utírám ze sebe olejovou černotu a cítím nesmírnou úlevu a blaženost, když se ocitám v suchu. Vtom sebou souprava trhla. Voda v nádrži, umístěné nad záchodovou mísou a umývadlem, se mohutně zhoupla, vytvořila malé tsunami a širokou prasklinou vychrstla mohutným proudem ven. Vlastně si nemám na co stěžovat. Tahle voda je čistá. Jsem durch. Jsou chvíle v životě lidském, kdy člověk rezignuje absolutně na všechno. Můj pohár právě přetekl. „Měl by ses vyždímat, Lojzo,“ radím si. „Kašlu ti na to, kašlu na všecko!,“ odpovídá mé druhé já. Beru hromádku mokré špíny do náruče a s vodnickým výrazem se vracím ke krasavici. Čvachtavě usedám. Přejíždí mě očima, úsměv se mění v křivou grimasu. Rázně vstává, bere své svršky, zavazadlo a chvatně opouští kupé, ve kterém se pode mnou tvoří louže. Chce se mi plakat, ale nějak podvědomě tuším, že bych si slzy bezmoci měl schovat na později. To, kdyby bylo ještě hůř. Při téhle myšlence netuším, že podvědomí nelže.
Courák se skutečně courá, navíc stojí u každé vrbičky. Konečně jsem v Havlíčkově Brodě. Vlak do Jihlavy mi ujel před pěti minutami, další jede za dvě hodiny. Uvědomuji si, že jsem od rána nic nejedl. V nádražní restauraci mě vítá zaplivané, špinavé příšeří. U jednoho stolu sedí mlčky tři obejdové u tří vyčpělých piv. Kdybych si k nim přisedl, docela zapadnu. Číšník mi ani nedává jídelní lístek, kompletní nabídku má v hlavě. Hovězí s rýží nebo jitrnicový prejt se zelím a bramborem. Mňam! Bez ohledu na varovný tón v číšníkově hlase si jej objednávám. To co mi za chvíli přinesl, smrdí už na dálku. Bože, zač mě trestáš?! S odporem jím pár soust brambor s troškou zelí. V přítmí jsem si nevšiml, že brambory jsou potřísněné tukem z páchnoucího prejtu.
Uvelebuji se u oprýskaného radiátoru v koutě hospody a hodlám dokončit proces schnutí. Za patnáct minut se mi poprvé hnuly vnitřnosti. Cosi ve mně zlověstně zakručelo a já hned vím, že je zle. Že je hodně zle!!! Zbledl jsem. Na čele mi vyráží ledový pot. Vím, že nyní jde o vteřiny. Kvapně odcházím na záchod. Nedisponuje ani prkénkem, ani splachovací šňůrou. Pohledem zjišťuji, že někdo tohle menu ochutnal už přede mnou. Kroutím se, svíjím, obracím naruby. Pohled na mě musí být více než žalostný. Než sednu do vlaku, užívám si těch příšerných prostor ještě třikrát. Už se jen třesu.
V Třebíči se ocitám půl hodiny před půlnocí. Ještě pěšky sešup dolů od nádraží a znovu do kopce na sídliště Háj. Konečně doma! Panelák je dole naštěstí otevřený. Nikde nemůžu najít klíče. Zvoním. Buším!! Mlátím do dveří a chytá mě nekontrolovatelný amok. Ivuška tam má chlapa! Nebo se jí něco stalo. Vyrazím dveře! Rozbíhám se, z ramene si dělám beranidlo a již na druhý pokus aušusové dveře povolují. Vpadávám dovnitř a řítím se s šíleným výrazem do ložnice. Ivuška, má milovaná ženuška, je zachumlaná do peřiny a tvrdě spí. Jako Šípková Růženka. Odnáším z chodby své věci a pokouším se nějak zprovoznit vyražené dveře. Nejde to. Alespoň, že drží v pantech. Zevnitř je přirážím stolem a těžkou dřevěnou komodou. Příšerně vrže. Vracím se do ložnice. Zdá se, že Iva má za sebou náročný den. Stále tvrdě spí. Konečně jsem úlevně vydechl a odebírám se do koupelny.
Tuhle strastiplnou cestu mi nikdo neuvěří. Ale konec dobrý, všechno dobré - říkám si, když vklouzávám umytý a voňavý pod peřinu ke své ženě Ivušce.
V té chvíli vůbec nic nevím o chlapovi, který se polonahý už půl hodiny klepe skrčený na našem zevnitř zavřeném balkóně v šestém patře a jektaje zimou si drmolí: „Kurva, to je ale blbej den!“
