Hodina v hlavě - napsala Jarka Rymešová

Vstala od počítače a slastně se protáhla. Ozve se jí zase až za hodinu. Dost času. Může se jít projít a pročistit si hlavu. Šálek se zbytkem vychladlé kávy odložila do dřezu. Už tam měl společnost dvou dalších. Sáhla po lehkém letním saku. 

„Jo, ještě by to chtělo jiné kalhoty. V těhle ven fakt nemůžu.“ 

Oboje spolu s dalšími kousky oblečení měla volně rozložené snad po všech kouscích nábytku svého nevelkého bytu. V předsíni se zadívala do zrcadla. 

Kartáčem párkrát přejela nepoddajné kaštanové vlasy, spíš symbolicky zamávala kolem hlavy rozprašovačem laku, pak rtěnkou dozdobila pusu, prstem uhladila obočí. Nad horním rtem objevila chloupek. Zkusila ho vytrhnout, ale nešlo to. 

„Večer si na tebe vezmu pinzetu,“ slíbila mu. Znovu se zahleděla na svůj obraz. 

„Řekla bych, že dobrý. Ono lepší už to stejně nebude,“ ušklíbla se a rošťácky na sebe vyplázla jazyk.
Sbíhala po točitém schodišti. 

„Co mě to napadlo, odpovědět zrovna na tenhle inzerát? Kolikrát si řeknu, že už toho nechám, že to stejně nemá cenu, jenže holt já se nikdy neposlechnu!“ 

Do očí jí padla večerka naproti přes ulici. Uvědomila si, že má hlad. Od rána kromě několika kafí vlastně nic v puse neměla. Starší Vietnamka za kasou cosi soustředěně lovila v mobilu. Ani hlavu nezvedla. Cítila, jak ji ten okázalý nezájem vytočil. 

„Už taky chytli móresy našinců. Kampak asi schovali ty svoje úsměvy, ochotu...?“ a úmyslně nahlas a zřetelně pronesla: „Dobrý den, byla byste tak laskavá a řekla, jestli máte čerstvé pečivo?“ 

Podívala se na ni. Dost zvláštně. „Šerstvý? Pešivo mám jenom šerstvý. Tam, fsadu.“

Tašku zapomněla doma, ale malý nákup se jí pohodlně vešel do kabelky. Přece nebude utrácet za další igelitku. Pomalu se přesouvala po úzkém hrbolatém chodníku pokrytém zbytky rozlámaného asfaltu. Na tu šedočernou změť si mimovolně začala promítat své dosavadní vztahy. 

Ten film byl značně dramatický, ale žel poměrně krátký. Hezkých momentů v něm bylo pomálu. Z většiny slibných milovníků se časem vyklubali mamánci, kteří začali vyžadovat stejný servis, na jaký byli zvyklí z domova. Na to však zase zvyklá nebyla ona, a tak hoši narazili. Jo, vlastně jeden fakt ušel...“ hrdlo se jí při vzpomínce sevřelo. „Jenomže ten mi pak ušel sám. Za jinou. Asi je taky něco ve mně.“
Za zády jí zaječel klakson.. Úlekem až nadskočila. Z červené oktávie na ni od volantu mladý řidič udělal zuřivé gesto, a třeba neuměla odezírat, bylo jasné, jak ji za zavřeným okénkem tituluje. No samozřejmě. Při svých úvahách sešla z chodníku a vlezla mu do cesty. 

„To já bych v takovém případě byla ještě drsnější.“ 

Zamávala na omluvu a zamířila na druhou stranu ulice. Chodník tam byl širší a navíc tam bylo víc výkladů. A má ještě čas... Čas! Najednou v ní hrklo a žaludek se sevřel stresem. 

„Ty brďo, vždyť už zítra mám odevzdat tu zprávu. Třicet stran. A nemám ani čárku! Já káča! Kvůli tomu chatování s tím chlapíkem z inzerátu jsem nechala všechno plavat.“ 

Přepadla jí najednou hrozná chuť na cigaretu. Už několik měsíců sice této neřesti úspěšně odolávala, v malé kapsičce kabelky ale měla pořád v pomuchlané krabičce malou zásobu pro případ nenadálé velké krize. A ta teď nastala. Zašla do průchodu a vydolovala ji. Chvíli se na cigára dívala, pak je zase zastrčila zpět. 

„Ne! Žádná krizovka se nekoná!“ 

Vždyť šéfová bude tři dny pryč. Úplně se mi to vykouřilo. Užívá si na služebce. Takže klídek! Určitě to začnu hned zítra, a dám si nocovku! To zvládnu!“ 

Zaplavila ji příjemná vlna uspokojení . Sebevědomí jí poskočilo o pár stupínků výš. Průšvih zažehnán, a navíc odolala a cigáro si nezapálila. 

„Jsem dobrá,“ pochválila se a zakousla se s chutí do suchého rohlíku.
Jukla na hodinky. 

„Slušný!. Vezmu to domů přes park.“ 

 Ten chlápek. Uhnízdil se jí pevně v hlavě. Vlastně, když si to znovu začala vybavovat, nikdy nepotkala někoho, který by ji takhle skolil. Chytrý, sečtělý, přitom zábavný. Pohotový. Navíc zřejmě i pohodář. To, že je na vozíku , je vlastně nepodstatné. Proč mu vlastně odepsala? Tuhle otázku si už několikrát sama položila, ale odpovědět si na ni nedokázala. 

 „Asi mi ta moje slavná samota, kterou jsem si tak pochvalovala, začala lézt na nervy. Jo, to bude tím. Musíš si přiznat holka pravdu!“ 

Zaregistrovala udivený pohled staršího muže, s kterým se míjela. Uvědomila si, že si povídá nahlas. Trochu se zastyděla. 

„Jo! Čučel. Ale žádnej obdiv v tom nebyl!“
Dřív se po straně vysmívala svým kolegyním a kamarádkám, které věčně řešily nějaké partnerské problémy nebo potíže s dětmi. Ustarané, uhoněné, utahané, stále s něčím nespokojené. Ona si připadala vysmátá. Svobodná, nezávislá. Teď už se několikrát přistihla jak, když se spolu po nějaké akci loučily, jim tajně záviděla. Ony se vracely do svých domovů, sice hlučných, snad i chaotických, občas rozhádaných, ale živoucích. 

Ji čekalo jen ticho. Prázdno. Samota. Už ani uklízet a vařit ji nebavilo. Pro koho? Přidala do kroku. Park byl v tuto dobu skoro prázdný. Na lavičkách posedávalo několik seniorů, maminky s kočárky. Pejskaři. Minuly ji dvě běžkyně.
„Možná mám poslední šanci. Dokud jsem ještě aspoň trochu k světu! Dokud úplně nezkysnu. Ještě to přece nevzdám! Ten člověk mě fakt hodně, hodně zajímá. Jenom abych s ním dokázala v konverzaci udržet krok a ukázala, že nejsem jen nějaká ledajaká husička,“ pomyslela si, když vybíhala po schodišti zpátky do bytu. 

Měla ještě celé tři minuty. S tlukoucím srdcem zapnula počítač.

Zadání: 

Vyberte si postavu a popište běžnou hodinu v jejím životě. Nevybírejte si dobu, kdy se postavě stalo něco významného (např. spáchala vraždu nebo se zamilovala). Místo toho si vyberte obyčejnou hodinu v životě člověka, kde se nic zvlášť důležitého neděje. Ale snažte se o svém hrdinovi napsat co nejvíce podrobností, včetně vzpomínek nebo flashbacků, které vyprovokovala například vůně nebo zaslechnutá poznámka, písnička... (Omezením časového úseku - jedna hodina - získáte strukturu, která se nespoléhá na zápletku, ale pokud zahrnete významné detaily, můžete být příjemně překvapeni, kolik toho o postavě můžete získat.)