Manželovi stále padá sukně - napsala Bohuna Kopřivová

„Bohouši už ti to zase padá, uděláš si ostudu a mně také,“ volám na manžela, který si zakoupil sukni, kterou zde v Mianmaru (Barmě) nosí všichni muži. Je to roura z látky, do které se vleze, tedy spíš nastoupí… Vepředu se pak poskládá, aby vše drželo a zastrčí přes horní lem. Říká se tomu longyi, je to praktické, vzdušné, univerzální velikost a nosí se „na ostro“.
Jen to umět zavázat, aby to nespadlo, to Bohoušovi zatím moc nejde. Ale nákup byl opravdu k pobavení. Když si měl vybrat, jaký chce vzoreček, měli výběr ze stovek látek, tak byl horší jak ženská. Musela jsem s pobavením odejít z krámu (už vím, proč mi to občas dělá, když ho mám náhodou při nákupu s sebou). 

I já chci mít něco zdejšího a praktického, a tak si nechávám udělat místní make-up proti spálení. Všechny ženy i děti si malují tváře práškem thanakha, a je to prášek ze stromové kůry. 

„No ty vypadáš,“ směje se mi manžel, „kam se hrabe Marfuša.“ 

Když se na sebe podívám, musím mu dát za pravdu. Jen známá „kráska“ z Mrazíka měla tváře červenější. Já je mám béžové, ale fakt jsme si podobné.

Barmě se říká země tisíců pagod a s tím musím souhlasit. 

Jsme v Mandalaj, posledním královském městě, a jdeme k Mandalajské hoře, kde stojí na úpatí královský palác. V polovině kopce je svatyně, v níž jsou uloženy tři Buddhovy kosti. Další jsou kolem celého výstupu. 

Královský palác byl z velké části za II. světové války zničený. Dochoval se jen dřevěný starý palác, a to jen díky tomu, že byl rozebrán a za hradbami postaven znova. Budova byla pozlacena, uvnitř se zlacení ještě dochovalo a je zdobeno vyřezávanými panely z předchozích životů Buddhy. 

Nyní je zde kláštěr. Kousek vedle je cca 700 pagod (chrámů nebo stúp, jak se tomu zde říká).

Letíme do Baganu, o kterém se v průvodci píše, že je možno si představit všechny středověké katedrály na malé ploše vedle sebe. 

Barmští králové zde postavili za 230 let na 4 400 chrámů. Mnoho jich je vyrabováno, zasaženo zemětřesením, ale asi 2 500 jich zde je a stále se staví se nové. 

Jedná se o, posvátné místo a lidé, kteří zde bydleli se museli vystěhovat, a tak je to tu nyní mrtvé, trochu děsivé, ale ohromující. 

Bagan získal největšího rozkvětu kolem roku 1 044, ale na konci 13. století se tu prohnali miliony Mongolů a plenili a drancovali. Ale i tak je to impozantní. 

Asi nejpozoruhodnější je Schwezigon paya, zvláště při západu slunce, na který jsme se zašli po nekonečném počtu schodů podívat. Krásu tohoto místa umocňoval už zmíněný západ sluníčka, kdy jsme všichni mlčeli a jen vnímali tu krásu.

 Ale ráno už manžel nemlčel. „Co abych se šel taky postavit do fronty“, říká při pohledu z okna pokoje,“ jenže nemám, co na sebe a ani ešus“. Mniši ihned po ránu chodí městečkem a každá hospodyňka má pro ně připravenou rýži, kterou rozdávají všem do misky. Mniši jedí jen 1 x za den a pouze to, co si takto „vykoledují“. Ženy to považují za svou povinnost a je to moc hezké. „Tak jdi, říkám manželovi, ale nemysli si, že za chvíli dostaneš hlad a budeš loudit aspoň tyčinku. Celý den nebude nic, až opět ráno. Na sebe bych ti mohla půjčit červený pléd a misku můžeš mít plastovou, kterou máme s sebou.“ 

No, nešel, posnídal s námi.
Po strašně prašné silnici se přesouváme k jezeru Inlé, na kterém strávíme celý den. Hned máme štěstí. Rybář vela nás chytí do takové klece z bambusu docela pěknou rybu. Princip jsem úplně nepochopila, podle mne uvidí rybu, přiklopí ji a pak se na ní hodí síť. Opravdu zvláštní, a to ještě k veslování či pádlování používá jen jednu nohu. Ale umí to. 

Večer jsme zašli do malého kláštera, kde žije jen jeden starý, moc milý a vzdělaný mnich. Povídali jsme si s ním, znal Masaryka, Dubčeka i Havla, věděl o odtržení Slovenska a že máme socialismus za sebou. V knize návštěv nám ukázal podpis jednoho Čecha z roku 2002. 

Taky jsme se podepsali, ovšem s rokem 2008 a odešli spokojeni, jak nás Čechy znají i v malé vesničce na opačné straně zeměkoule.

Původní verze:

„Bohouši už ti to zase padá, uděláš si ostudu a mně také,“ volám na manžela, který si zakoupil sukni, kterou zde v Mianmaru (Barmě) nosí všichni muži. Je to roura z látky, do které se vleze, tedy spíš nastoupí… Vepředu se pak poskládá, aby vše drželo a zastrčí přes horní lem. Říká se tomu longyi, je to praktické, vzdušné, univerzální velikost a nosí se „na ostro“.

Jen to umět zavázat, aby to nespadlo, to Bohoušovi zatím moc nejde. Ale nákup byl opravdu k pobavení. Když si měl vybrat jaký chce vzoreček, měli výběr ze stovek látek, tak byl horší jak ženská, musela jsem se smíchem odejít z krámu, už vím, proč mi to občas dělá, když ho mám náhodou při nákupu s sebou. I já chci mít něco zdejšího a praktického, a tak si nechávám udělat takový make-up proti spálení. Všechny ženy i děti si malují tváře práškem thanakha, a je to prášek ze stromové kůry.“ No ty vypadáš,( směje se mně manžel), kam se hrabe Marfuša.“ Když se na sebe podívám musím mu dát za pravdu, jen známá „kráska“ z Mrazíka měla tváře červenější, já je mám béžové, ale fakt jsme si podobné.

Barmě se říká země tisíců pagod a s tím musím souhlasit. Jsme v Mandalaj, posledním královském městě a jdeme k Mandalajské hoře, kde je na úpatí královský palác. V polovině kopce je svatyně, kde jsou uloženy tři Buddhovy kosti. Další jsou kolem celého výstupu. Královský palác byl z velké části za II. sv. války zničen, dochoval se jen dřevěný starý palác, a to jen díky tomu, že byl rozebrán a za hradbami postaven znova. Budova byla pozlacena, uvnitř se zlacení ještě dochovalo a je zdobeno vyřezávanými panely z předchozích životů Buddhy. Nyní je zde kláštěr. Kousek vedle je cca 700 pagod (chrámů nebo stúp, jak se tomu zde říká).

Letíme do Baganu, o kterém se v průvodci píše, že je možno si představit všechny středověké katedrály na malé ploše vedle sebe. Barmští králové zde postavili za 230 let na 4 400 chrámů. Mnoho jich je vyrabováno, zasaženo zemětřesením, ale asi 2 500 jich zde je a stále se staví se nové. Jedná se o, posvátné místo a lidé, kteří zde bydleli se museli vystěhovat, a tak je to tu nyní mrtvé, trochu děsivé, ale ohromující. Bagan získal největšího rozkvětu kolem roku 1 044, ale na konci 13. století se tu prohnali miliony Mongolů a plenili a drancovali. Ale i tak je to impozantní. Asi nejpozoruhodnější je Schwezigon paya, zvláště při západu slunce, na který jsme se zašli po nekonečném počtu schodů podívat. Krásu tohoto místa umocňoval už zmíněný západ sluníčka, kdy jsme všichni mlčeli a jen vnímali tu krásu.

 Ale ráno už manžel nemlčel. „Co abych se šel taky postavit do fronty“, říká při pohledu z okna pokoje,“ jenže nemám, co na sebe a ani ešus“. Mniši ihned po ránu chodí městečkem a každá hospodyňka má pro ně připravenou rýži, kterou rozdávají všem do misky. Mniši jedí jen 1 x za den a pouze to, co si takto „vykoledují“. Ženy to považují za svou povinnost a je to moc hezké. „Tak jdi, říkám manželovi, ale nemysli si, že za chvíli dostaneš hlad a budeš loudit aspoň tyčinku. Celý den nebude nic, až opět ráno. Na sebe bych ti mohla půjčit červený pléd a misku můžeš mít plastovou, kterou máme s sebou.“ 

No, nešel, posnídal s námi.
Po strašně prašné silnici se přesouváme k jezeru Inlé, na kterém strávíme celý den. Hned máme štěstí. Rybář vela nás chytí do takové klece z bambusu docela pěknou rybu. Princip jsem úplně nepochopila, podle mne uvidí rybu, přiklopí ji a pak se na ní hodí síť. Opravdu zvláštní, a to ještě k veslování či pádlování používá jen jednu nohu. Ale umí to. 

Večer jsme zašli do malého kláštera, kde žije jen jeden starý, moc milý a vzdělaný mnich. Povídali jsme si s ním, znal Masaryka, Dubčeka i Havla, věděl o odtržení Slovenska a že máme socialismus za sebou. V knize návštěv nám ukázal podpis jednoho Čecha z roku 2002. 

Taky jsme se podepsali, ovšem s rokem 2008 a odešli spokojeni, jak nás Čechy znají i v malé vesničce na opačné straně zeměkoule.