Vlk samotář-teoretik, představím si a mimoděk se uchichtnu.
Safra, měl jsem zachovat kamennou tvář. Zkouším dělat, že neslyším. Předstíraná nedoslýchavost však nezabere: „Ptala jsem se, čemu se směješ?!“
„Ale ničemu, jen tak se usmívám,“ odseknu.
„Ne, něčemu ses smál.“
„Jenom jsem si něco představil.“
„A co?“
„Jen takovou… No, blbost.“
„Jakou?“
„Nekřič tady, šeptej, jsme u doktora,“ prosím tlumeně.
„Já nekřičím. Jakou blbost?“
„Ale… Jako že jsem vlk, no…“ odpovídám po pravdě, abych měl klid.
„Vlk?! U doktora? To je blbost.“
„No vidíš, vždyť jsem ti to říkal…“ A doufám ve chvilku ticha. Marně.
„Bolí mě břicho a je mi špatně!“
„Já vím, proto jsme tady. Za chvíli snad přijdeme na řadu.“ Zoufale a rádoby nenápadně se rozhlížím kolem sebe. Ano. Je to tak. Skutečně téměř všechny pohledy v čekárně míří k nám. A tvoří si názor…
„Půjčíš mi ten časopis?“
„Půjčím, ale to asi nepřečteš a nebude tě to bavit. Je to Svět Motorů.“
„Alespoň to prolistuju a kouknu na obrázky. Ty písmenka jsou teda prťavý a jsou tam jen auťáky. Nemáš nějaký normální časopis?“
„Ach jo!“
„Podívej! Teď nás předběhli! Přišli a pán šel hned dovnitř,“ vykřikne.
„Pána přivezla sanitka. Koho přiveze rychlá, ten jde přednostně,“ vysvětluji.
„A proč jsem taky nepřijela sanitkou?“
Teď už to ve mně bublá, ale snažím se zachovat klid: „Ty nejdřív doma děláš scény, když jsem říkal, že bychom měli raději zavolat záchranku, jestli tě to tak bolí. Nechám se uchlácholit, že tedy JEN zajedeme na pohotovost a teď mi vyčteš, že jsi nejela sanitkou!“ šeptokřičím.
„Hmm, ale jel jsi taky skoro jako sanitka,“ snaží si mě udobřit.
Jo, dvě oranžový, jedna fest ušmudlaná červená. Všude na padesátce devadesát a dvě předjetí na plné čáře. Kdyby mi na zádech vyrostla všechna pánská přirození, kterými mě kolegové řidiči při té jízdě nazvali, vypadal bych jako ježek ze sexshopu. Představivost pracuje a znovu se zakřením.
„Mám pocit, že jsem tu už někdy dávno byla. Proč se směješ? Zase ten vlk?“
Teď už to ve mně bublá, ale snažím se zachovat klid: „Ty nejdřív doma děláš scény, když jsem říkal, že bychom měli raději zavolat záchranku, jestli tě to tak bolí. Nechám se uchlácholit, že tedy JEN zajedeme na pohotovost a teď mi vyčteš, že jsi nejela sanitkou!“ šeptokřičím.
„Hmm, ale jel jsi taky skoro jako sanitka,“ snaží si mě udobřit.
Jo, dvě oranžový, jedna fest ušmudlaná červená. Všude na padesátce devadesát a dvě předjetí na plné čáře. Kdyby mi na zádech vyrostla všechna pánská přirození, kterými mě kolegové řidiči při té jízdě nazvali, vypadal bych jako ježek ze sexshopu. Představivost pracuje a znovu se zakřením.
„Mám pocit, že jsem tu už někdy dávno byla. Proč se směješ? Zase ten vlk?“
„Tomu se říká DEJAVU,“ reaguji na první část otázky a vlka nechávám svému osudu.
„Jakej Dežo? A co Dežo ví? Tak se jmenuje ten tvůj vlk?“
„Jakej Dežo? A co Dežo ví? Tak se jmenuje ten tvůj vlk?“
„Ach jo!“ vzdychnu opět nahlas a lidem kolem cukají koutky úst.
„Bártová Hana! Do ordinace!“ zavelí milá, ještě mladá sestřička.
„Bártová Hana! Do ordinace!“ zavelí milá, ještě mladá sestřička.
„Tak běž, to zvládneš!“ povzbuzuji pacientku a mám najednou také DEJAVU, protože ta sestřička mi přijde povědomá. Asi tady z toho blbnu.
Po nějaké době sestra vyjde a říká: „Akutní apendix, dobře, že jste přijeli.“
„Je to vážné?“ polknu nasucho.
„Dorazili jste včas, a to je důležité. Dnes už se zánět slepého střeva operuje laparoskopicky.“
„To jsem moc rád, děkuju,“ oddechnu si. „Jen na ni dejte pozor, ona už trochu... zkrátka... zapomíná…“
„Nebojte se, my vám maminku ohlídáme!“
„A sestři, nezlobte se, ale neznáme se? Mám pocit, že už jsem vás někdy viděl…“
„Těžko, pracuju jen chvilku. Ale dřív tu bylo dětské oddělení a moje mamka taky dělala sestru. Mraky let, od školy až do důchodu,“ pokrčí rameny. „Tak jestli jste tu nebyl třeba s děckem? Prý jsme si dost podobné.“
Náhle mi naskočí ta vzpomínka!
Podzimní den, brzy tma, krčím se u večeře. Je mi asi šest a bolí, strašně mě bolí bříško. Autem k lékaři, tam martyrium v čekárně. Přísahám, skoro navlas stejné jako dnes. Stejné osoby, jen prohozený text. A poté, jako před chvílí, mi zní v hlavě slova doktora na dětské pohotovosti:
„Akutní zánět slepého střeva, musí hned na sál, nejblíž je nemocnice Na Bulovce. Zavolám vám sanitku!“ Jenže já na to hystericky ječím: „Ne, sanitku ne! Tou odjela babička a už se nevrátila!“ A do svého řevu slyším rezolutní tátovo: „Já tam budu dřív, nikam nevolejte!“
„Dobře, vytáčím číslo na dětskou chirurgii, ať připraví sál a tady mi podepište…“ pero letí po papíře s reverzem. Naše dýchavičná škodovka duní po dlažbě a přes koleje Prahou. Na Bulovce mě vyndávají z auta, lékař říká:
„Sestro, rychle ho připravte!“
A milá, velmi mladá sestřička se ptá: „Večeřel si? Ne? To je dobře. Neboj se ničeho, chvíli si zdřímneš a bude to.“
Vidím vyděšený mámin obličej. Už jen pohybuju rty bez zvuku: „Budeš tu, až mě probuděj?“
Přikývne.
„Nebojte se, my vám chlapečka ohlídáme…“
„Haló, haló! Pane, nějak jste se zasnil! To víte, děti často napodobujou rodiče!“ usměje se sestra a vyveze z ordinace mámu na kolečkové židli.
„A rodiče potom napodobujou děti,“ šeptám a slyším mámu, jak se mě vystrašeně ptá: „Budeš tady, až mě probuděj?“
„To víš, že budu. Musím!“ slibuju.
„Musíš?“ diví se a po tváři jí stéká slzička. Jak jsem říkal sestře, trochu zapomíná, ale stále jí to myslí.
„Nemusím. Chci,“ opravím se. A ač jsem vlk samotář a samozřejmě chlap tvrďák, tak si docela malou slzu otřu také.
„Musíš?“ diví se a po tváři jí stéká slzička. Jak jsem říkal sestře, trochu zapomíná, ale stále jí to myslí.
„Nemusím. Chci,“ opravím se. A ač jsem vlk samotář a samozřejmě chlap tvrďák, tak si docela malou slzu otřu také.
