O jednom sokotránském dnu - napsali Markéta Jakovenko a Michal Cimbál Hejna

Autoři strávili dva týdny jako speleologická část víceoborové mezinárodní expedice na ostrově Sokotra.

Samozřejmě můžete hledat na Sokotře jeskyně tak, že se nazdařbůh potulujete těžko přístupným terénem, rozedíráte si boty o ostré škrapy a prodíráte se škrábavým křovím, které ale dodává aspoň trochu zdání stínu, případně naopak hledáte aspoň náznak stínu na volné planině v pětatřiceti stupňovém vedru.
Druhá varianta je, že zajdete do nejbližší vesnice a požádáte vesničany, aby vám nějaké jeskyně ukázali. Díky pasení koz mají totiž obyvatelé Sokotry projitý každý kousek ostrova.
Při komunikaci s vesničany se ale musí člověk připravit na některá specifika. Tím prvním je jazyková bariéra. Většina z nich hovoří pouze sokotránsky, což není jazyk, kterým by byl cestovatel běžně vybaven. V lepším případě narazíte na někoho, kdo mluví i arabsky. Ne že by to byla velká změna, ale přeci jenom aspoň nějaké základy arabštiny už někteří Evropané mají, naštěstí včetně Markéty.

Tím druhým je specifický postoj Sokotránců vůči jeskyním. Zatímco převisy a relativně mělké jeskyně využívají ještě dnes jako přechodná obydlí či chlívky pro kozy, velkých hlubokých jeskyní se bojí, neboť v nich žijí hadi a džinové. Může se tak stát, že vás pošlou k jeskyni s obrovským vchodem, do které ale nikdy nevstoupili, a vy po pár desítkách metrů zjistíte, že jste na konci.

Třetím specifikem je, že Sokotránci neumí odhadovat vzdálenosti v metrech. Rozhovor tak probíhá asi tak, že se zeptáte, jestli je jeskyně velká. Pokud velká je, zeptáte se, jestli je tak velká, jako od nás k nejbližšímu stromu, a tak pokračujete, dokud nenajdete správné měřítko. Tím vás většinou přejde touha jít s nimi někam nahoru na hranu planiny podívat se na jeskyni dlouhou od vás k druhému stromu vlevo. Ovšem opět narážíme na specifikum číslo dva a otázku, jestli je to skutečný konec jeskyně nebo jenom vzdálenost, na kterou je vidět od vchodu.

Ve vesnici Ayeen v hlubokém údolí Ayheft jsme podruhé. Poprvé jsme sem zavítali hned první den expedice a z rozhovoru s místními vyplynulo, že se pod hranou planiny nachází několik jeskyní. Vzhledem k pokročilé době jsme ale vyhodnotili, že bude lepší vrátit se sem později. To později nastalo za deset dní. Máme v plánu nechat se průvodcem vyvést na planinu, cestou si nechat ukázat jeskyně, na planině se s ním rozloučit, přespat a druhý den sejít dalším údolím do Hadiba, kde jsme ubytovaní. Cestujeme celkem na lehko, neboť noci jsou teplé, a tak tvoří nejtěžší položku nezbytných 20 l vody.

Náš řidič a tlumočník Salem nám dojednává průvodce a hlavně cenu. Mladý vesničan Ahmed je ochoten s námi jít za 12 dolarů. Další diskusi rozpoutá náš požadavek, aby nosil Markétě batoh. Nakonec se domlouváme na dalších 25 dolarech, což nám nepřipadá přiměřené, ale jediný pohled do příkrého kopce napoví, že není jiného zbytí. Cimbál mu aspoň nenápadně přihazuje do batohu část své vody. Jak se brzy ukazuje, Sokotránec v pantoflích, dlouhé sukni a s těžkým batohem je do kopce podstatně rychlejší než středně trénovaný Evropan s lehčím batohem, resp. bez batohu, a Cimbál začíná litovat, že mu tam nenapral tu vodu všechnu.

První jeskyně má upravený vchod a očouzené stěny, pravděpodobně se jedná o občasné obydlí. Jde o 30 m dlouhou jednoduchou chodbu s kolonií cca 30 netopýrů dlouhoocasých, což je kvalifikovaný odhad, protože létající netopýři se počítají špatně, a zatímco Cimbál jich spočítal podstatně méně, Markéta naopak více.

Druhá jeskyně má také upravený vchod a je dokonce stále obývána. Potkáváme zde Abdulláha a jeho dvě kozy. Jak je zvykem, Abdulláh nás zve dovnitř a nabízí čaj s mlékem. A protože jsme hosté, opláchne skleničky ve vodě s nějakým práškem. Markéta je trochu nervózní, protože přemýšlí, kde je zde možné sehnat kravské mléko a jak dlouho a kde ho asi skladuje. K našemu uklidnění Abdulláh vyndává a otvírá plechovku Salka. Když Markéta ukájí zvědavost ohledně mléka, zajímá ji prášek, ve kterém myl skleničku. S Abdulláhovým svolení přičichá k plastové láhvi a brzy ví i Cimbál, že pijí čaj ze skleničky od pracího prášku.

Čas v jeskyni ubíhá příjemně. Popíjíme čaj, Cimbál ji mapuje, Markéta fotí a při tom arabsky konverzuje s Abdulláhem. Cimbál se také snaží vstoupit do debaty, ukazuje na kozu a říká – koza. Tím ovšem jeho spoluúčast končí. Abdulláh je evidentně rád, že má společnost, ale Markétinu nabídku, že bychom u něj přespali, rázně odmítá. Proto se přesunujeme k poslední, údajně největší jeskyni.

Nad Abdulláhovou jeskyní končí pásmo spásané kozami a dál se musíme prodírat nepříjemným křovím. Jeskyně leží kousek pod hranou planiny a stojí za to, zívá na nás vchod široký 40 m a vysoký 7 m. Ahmed zastavuje v bezpečné vzdálenosti před vchodem a s děsem v očích se ujišťuje, že jsme si rozuměli, že nás zavede k jeskyni, ale dovnitř rozhodně vstupovat nebude. 

Vzhledem k tomu, že poslední z jeskyní je až někde nahoře na planině a má propasťovitý vchod, takže jsme se rozhodli, že si ji necháme na další expedici, snažíme se Ahmedovi vysvětlit, že mu děkujeme a může se vrátit do vesnice. Ahmed nás dlouho nechápe a teprve po nějaké době se překvapeně loučí a odchází, čímž zanechává v Cimbálovi nepříjemný pocit, že došlo ráno v údolí k nedorozumění a vysokohorská přirážka nebyla za batoh, ale protože si Ahmed myslel, že nás má odvést až do Hadiba. No nic, je mladý a peníze se mu budou hodit, až bude shánět nevěstu. 

Ahmed si na rozloučenou bere číslo na Markétu, aby si s ní mohl psát přes WhatsApp. Vzhledem k tomu, že žije ve vesnici bez elektřiny a signálu, přijde nám to jako ambiciózní plán, nicméně se mu později opravdu podaří několik zpráv odeslat.

První prohlídka jeskyně přináší zklamání, jedná se pouze o jednu velkou, 40 m dlouhou prostoru, rozdělenou spadlými bloky a stalagnáty na několik částí. Zbývá nám asi hodina a půl do stmívání. Cimbál se vydává podél pásu skal zkontrolovat obrovské vchody viditelné i z údolí (samozřejmě všechno pouze abri).

Markéta se zatím snaží najít v zarostlém nerovném terénu nějaký plácek na přespání. Jeskyně by byla úplně ideální, ale nesměla by být celá pokryta kozími a velbloudími exkrementy s příslušným odérem.

S příchodem tmy začínáme mapovat a fotit jeskyni. Při té příležitosti nacházíme v zastrčeném koutku spoustu zvířecích kostí a nějaké střepy. Pod velkým kamenem pak Markéta objevuje krásnou neporušenou nádobu (během expedice už několikátou, takže víme, že jejich stáří je „ancient“, ale bez bližší specifikace). Nádobu necháváme na místě, několik střepů Cimbál bere, aby je ukázal dr. Ismaelu Mohammedovi, jehož parketou je sokotránské kulturní dědictví, a přestože pracuje pro jiný tým, je s námi v průběžném kontaktu. 

Tento dar později přinese Cimbálovi drobnou nepříjemnost, neboť bude Ismael ze střepů nadšen, ale poté podá Cimbálovi přednášku na téma, kterak s Markétou celou dobu lezou nelegálně do jeskyní, protože nemají povolení od ostrovní vlády, dokonce by se dalo říct, že by je někdo mohl nařknout z vykrádání archeologických lokalit, ať tedy vypracují závěrečnou zprávu o průzkumu i se souřadnicemi jeskyní a pošlou mu ji, že ji rád předá dalším archeologům, ale protože děláme všechno ilegálně, nebude moct uvést nikde naše jména. Dále podotkne, ať nás prý ani nenapadne někde něco publikovat, protože bychom mohli mít průšvih. Nakonec ještě jednou poděkuje za střepy a loučí se. 

Lehce přepadlý Cimbál pak reprodukuje svůj rozhovor našemu koordinátorovi Salemovi, který je v týmu zároveň zástupcem sokotránské vlády. Od Salema se dozví, že všechno, co nám Ismail řekl, je nesmysl, že jako členové týmu vše děláme s požehnáním úřadů a každý článek, který udělá Sokotře reklamu v zahraničí, je vítaný. Po všech debatách získá Cimbál pocit, že si chce Ismail elegantně přivlastnit výsledky naší dvoutýdenní práce. Welcome to Socotra. Nicméně to je v té době ještě budoucnost, takže se vraťme k jeskyni.

Nějakou dobu se ještě bavíme focením brouků a pavouků, než nastává čas ke spaní. Jak se ukazuje, najít v křoví místo na spaní je za světla jednodušší než najít ho znovu potmě. Chvíli bloudíme, ale pak se na nás štěstí usměje a nacházíme jiné místo, na kterém se při troše představivosti dá přespat.

Mimochodem, podle GPS jsme necelých pět kilometrů vzdušnou čarou od hotelu. Stačí najít cestu přes rozsáhlé škrapové pole na malý hřbítek pod námi, z něj někudy sejít na dno údolí a pak dojít vyschlým korytem do Hadiba. S krátkou zastávkou na dokumentaci jedné menší jeskyně zvládáme tuto vzdálenost druhý den za nějakých deset hodin.