„Už jste tu všichni?“ ptám se před divadlem třídy.
„Oliver, tu ještě není.“
„Má ještě trochu času,“ řeknu, ale myslím si, že bych byla raději, kdyby tu už byl.
„Jede někde 12 minut od tud, podle navigace.“ Hlásí odborně Michal.
Zavětřím potíže: „12 minut odtud? Podle navigace? Jak to víš?“
„Volal mi, že to ukazuje jeho navigace, ale možná mu už dochází baterka?“
Nejdříve se zachytím za slovo baterka. Jak mu může dojít baterka v navigaci? Copak je navigace na baterku? Potřebuje navigace osvětlení? Ale pak Michal prohodí jen, tak z ničeho nic.
„On, jede na koloběžce.“
Kolaps, mám chuť omdlít, ale protože se již 150 let neomdlívá, jen zoufale zopakuji poslední větu, bohužel jako zoufalou otázku.
„Na koloběžce?“
Michal věcně přitakává a moje hlava v krizi nevěcně pracuje. V myšlenkách se mi vynoří, že Oliver bydlí v Ďáblicích. Přece nemůže jet z Ďáblic do Celetné?
„No, asi jede, přesně nevím, ale jede podle GPS.“
Co asi vidí Michal? Bezpečnou cyklostezku z Ďáblic k Vltavě. Ale tam žádná není. Z Ládví vede ta strašná silnice. A v mé představě se objeví můj žák, jak sjíždí po 3 proudové silnici od Bulovky směrem na Troju. A do celého situace naskočí změna.
„Mám ho na telefonu.“
„Dej mi telefon, vyrvu ho Michalovi z ruky, Olivere, kde jsi?
„Netuším, navigace ukazuje, že 5 minut do vás. Na nějakém mostě?“
„Na jakém mostě.“
„Nevím jak se to tu jmenuje.“
Cože, neví, jak se jmenuje. Mám přání,aby přesně určil název mostu, ale nevyslovím ho.
Čekáme před divadlem. Karolína se rozběhne do ulice a rozhlíží se zprava a doleva. Má starost.
Čekáme minutu. Dvě a čtyři. Teď by měl přijet.
Nejde.
Znovu telefon: „Splet jsem se, jsem 3 minuty od vás.“
Tak znova, první, druhá, třetí.
Odkud asi přijede zprava z Staroměstkého náměstí a nebo zleva od Prašné brány. Točíme hlavou chvíli tam a chvíli tam. A nakonec se někdo ozve:
„Jede, vidím ho.“
Na konci ulice se objeví malá tečka – kluk a koloběžka a přibližuje se k nám silou svého elektormotoru.
Všichni ho vítají a já vůbec netuším, co mám dělat. Mám se radovat a nebo být naštvaná. A tu se vynoří další problém. „Jak se asi dává koloběžka do divadelní šatny?“
„Není potřeba paní učitelko, musím jí odvézt na stanoviště.“
„To není tvoje koloběžka?“
„Ne, je půjčená na tátovu kartu.
Všichni ho vítají a já vůbec netuším, co mám dělat. Mám se radovat a nebo být naštvaná. A tu se vynoří další problém. „Jak se asi dává koloběžka do divadelní šatny?“
„Není potřeba paní učitelko, musím jí odvézt na stanoviště.“
„To není tvoje koloběžka?“
„Ne, je půjčená na tátovu kartu.
Po divadle.
„Jak jedeš domů?“
„Na koloběžce.“
„Nic, v žádném případě, odvezu Tě autem. Teď se mnou do metra.“
Úkol:
Napište pár řádek, kde vystihnete, co je veselé, smutné, krásné, ošklivé - učíme se literární cihly. Veselé nás musí rozesmát (žádné "někde byla sranda a to jsme se nasmáli..." - smát se musí čtenář), smutné rozplakat. Zároveň se učíme, co je krásné a co je ošklivé (občas potřebuješ pěkně hnusného hrdinu...)
Smutné
Děkuji, já si teď promluvím s Vaším synem, říkám otci při přijímacím pohovoru. Necháte nás chvíli o samotě.
„Tak, ty jsi Oliver?“
Přede mnou sedí kluk se zrzavými vlasy. A z očí mu kouká všechno možné, než učení a knihy. Připomíná mi jiného klučinu, se kterým byly potíže a nemám moc chuti opakovat staré chyby. První dojem není výhra.
„A chceš chodit k nám do školy?“ snažím se navázat hovor.
„Hm.“ Odpověď nic moc.
„Líbilo se Ti na ukázkové hodině?“ Tahám to z něj, jako z chlupaté deky. Moc mu to bodů nepřidává.
„No, hm asi.“
„A rodiče si přejí, abys k nám do školy chodil?“ nahodím poslední udičku.
„Jo, táta.“ Ale kluku mohl bys ses trochu snažit, když Tebe problemáka, budeme přijímat. Uvědomuji si, že první dojem je špatný rádce, ale co já s takovým klukem pak v hodině.
„A maminka?“
„Máma chcípla.“ Řekne kluk jako blesk z čistého nebe.
Cítím se šokovaná, naštvanost mizí a rázem se objevuje smrška citů. Bože co mám říct? Mám považovat tuhle větu za hrubost? Rychle se rozhoduji. Ne to není hrubost, je to prostě dítě a jeho tragedii. Ve zmatku se neorientuji, jen Slyším svůj hlas, jak přirozeně navazuje.
„To je mi líto, že Ti maminka umřela.“
„Hm.“
Opět žádná reakce. Vůbec žádná.
Vždy’t by ten kluk měl plakat a on se vzteká na matku, co umřela.
Hovor jsem ukončila a předala kluka otci. A do školy jsme ho přijali.
Sladké
Karolína se nakloní a prohne se v zádech. Je roztomilá a na sluníčku vypadá prostě báječně.
„Olivere, chyť si mne.“
Oliver, nikdy nemá na výběr. Prostě, když Karolína začne, začne plnit každé její přání a vlastně sám neví proč to dělá. Rozčiluje ho to, nejraději by neztratil nad sebou vládu a vlád i svým vztahem nad Kájou.
Pokusí se o to, když se domluví s Martinem, že Karolínu chytnou a vhodí do moře.
A Karolína utíká a utíká a Oliver s Martinem jí chytají a chytají.
„AŤ mě chytí Oliver,“ myslí si Karolína.
„Ať ji chytím já ne, Martin, musím to být já, jsem rychlejší. Pro Karolínu vždycky.“myslí si Oliver.
Ale Kaja umí utíkat, umí se nedat chytit. A chce dokázat, že se chytit nedá. Ale zároveň se chce nechat chytit a chce být nesená za ruce a nohy směrem k studenému moři, kam jí velmi opatrně oba chlapci vloží, jemně na hladinu, aby se Karolíně nic nestalo.
„Jooooouuuuu,“ padá Karolína jemně do moře. Směje se a hrozí. A příští den vezme do batohu litr a půl lahve vody oběma.
Hořké
Dopis do školy: „Máte ve škole pěkného grázla. Vzal nůž a nebo hřebík a poškrábal našeho Liborka pod krkem. Měli byste to vědět a řádně ho potrestat.
Den před tím:
Libor si dobře zkontroluje situaci a je jasné, že je třída na přestávce samotná. Přichází i starší. Fajn.
„A, Oliver.“
Oliver mu hodí míč a Libor ho nechytí. Je mu trapně. Hraje karta a tak si na soupeře troufá a jak je na karate zvyklý, chce ho vydráždit a trochu smýt pocit trapnosti.
Ještě jednou se rozhlédne, nikde někdo. „Tak můžu“. A vykřikne:
„Oliver šuká s Karolínou.
Den po tom:
„Poškrábal jsi Libora hřebíkem pod krkem? Vyšetřuji
Ne, nepoškrábal, ale chytil jsem ho pod krkem?
„Proč prosím Tě?“
„Nadával mi.“
„Kvůli tomu se chytá pod krkem.“ Snažím se zmírnit situaci.
„Sprostě mi nadával.“
„Jak ti nadával.“ Pátrám.
„Že já a Karolína máme sex.“ Ty jo to je síla. Myslím si, můj pokus o objektivitu je tam. Ten padouch.
„A ty jsi ho vzal pod krkem hřebíkem?“
To by nehet. Prostě jsem ho chtěl chytit a říct mu, ať už toho nechá a omylem jsem ho poškrábal, aby přestal.
„Můžeš mi ten nehet ukázat“
Normální nehet, ostříhaný. Žádná zbraň, jako mají dívky.
„Byl to skutečně nehet? obrátím se na Libora.
„Byl?“
„A proč jsi to nehlásil, víš, že když se objeví úraz, že je to tvojí ….“
Libor mlčí
„Vlastně nechápou, proč jsi to řekl rodičům, když jsi to nehlásil ani učitelce.“
„Já jim to neřekl, oni si toho všimli.Ale už jsem zase kamarádi.“
„Je mi to líto hoši, hranice musí být, školní řád je jasný, víte, že to musíme probrat a rozhodnout o školní důtce.“
„Ano.“
„Pro oba?“
Závěr1:
Dopis do školy: Děkujeme za vyřešení, ale není to problém vidět stejně fyzické napadaní a psychické na stejné úrovni.
Závěr 2:
Oliver: Libore, tady.
Libor míč chytil a míří s ním nad Olivera na střechu.
„Paní učitelko, máme míč na střeše. Co s tím?“
„Můžeme tam vlézt?“
