Kousek od naší deky si hrají děti. Každou chvilku zalétnu pohledem k Izi, abych zkontroloval, jestli je v pořádku. I tohle je nový pocit;zodpovědnost za někoho tak malého, nevinného. Pootočím hlavu a vidím, jak María vyndává z piknikového koše ovoce. Usmívá se, jen tak pro sebe, zevnitř. Vzpomenu si, jak jsme se potkali na univerzitě.
Tenkrát jsem měl dojem, že nikomu nerozumím, především sobě samému, ale ona mi chtěla rozumět. Mně, zmatené holce z Česka.
Kolik práce, slz, loučení, rozchodů a shledání nás potom ještě čekalo, než jsme se dostali sem, na tuto deku do parku Rio na oslavu narozenin její dcery.
Znovu se podívám na Izi, zrovna si vesele povídá s kamarádkou Emilií:
„Albert je bezva.“
„Jasně, je to můj tatínek.“
Opravdu to řekla? Tak jednoduše? Ve stejném okamžiku se mé oči střetnou s Maríiným. Oba se na sebe usmějeme. Ano, i ona to slyšela. V tom pohledu není žádná otázka, žádný strach.
Otec, táta… Vzpomenu si na svého otce, jak dlouho jsme se neviděli.
Zavřu oči a zkusím si vybavit nějaký okamžik štěstí svého otce se svou dcerou. Musím si přiznat, že jsou takové vzpomínky, kdy mi s ním bylo dobře. Najednou mám potřebu ho zase vidět...
Co se může tak strašného stát? Vždyť pořád jsem to já.
Jen místo Vandy se s ním setká Albert. Až se vrátím, udělám to.
Máma bude mít radost. I i ona si se mnou ušla kus své cesty. Vždycky si přála být babičkou dětem své dcery a postupem času se vyrovnala s tím, že dceru už nemá. Dlouho mi trvalo přijmout se... a ještě déle se přiklonit k mužskému světu ve mně.
Zafouká vítr a na deku se snese pár barevných listů. Jeden vezmu do ruky.
Nikdo nepochybuje o tom, že je to list. Jedno jak barevný, jaký má tvar, prostě list, právě spadlý ze stromu. Izi se ke mně rozběhne a padne mi okolo krku. Políbím ji do vlasů a cítím její nezaměnitelnou dětskou vůni větru a přírody. Už vím, že je jedno, co mám v kalhotách. A že velikost „koulí“ se neměří jejich přítomností. Už vím, že tohle je má rodina, a budu se snažit být Izi dobrým otcem a Maríe dobrým mužem, co mi síly budou stačit.
