Porod - napsala Alexandra Melicherová

Když jsem uvidela svého švagra, jak vchází přes garážový vrata a v roukou drží mladýho kozla a mladou kozičku, začala se mi pomalu vařit v žilách krev. 

Všechno to začalo narozeninami mých dvou princezen. Vím, že švagr to vždy myslí dobře a chce mým dcerkám udělat radost, ale většinou mi svými dárky jenom přidělá starost... a tak se kozičky u nás zabydlely. A milovaly se, a to až tak, že splodili nový život. 

Když koza začala růst už jenom do šířky, vědela jsem, že nás čeká nový přírustek, ale samozřejmě jsem nevedela kdy. Čas plynul a já měla v práci nějakou důležitou schůzi. Ikdyž už nevím jakou, tak důležitá byla určite, protože jsem byla za dámičku. Pamätuji si, že jsem měla na sobě bílý top a modré sako a samozřejme podpatky. Po práci vždy vyzvedávam holky ze školky, jedeme domů a ony jdou hned nakrmit zvířátka. Přesně tak to bylo i tenkrát, s tím rozdílem, že holky okamžite přiběhly zpátky domů:
"Mami, koze trčí neco ze zadku a hrozne pláče."

Přesně jsem vědela, o co jde, takže sem běžela zjistit, jak porod probíhá a jestli jde vše jak má Samozřejme ještě v tech podpatcích a krásným outfitu rovnou do hnoje. Už jak jsem tam šla, tak mi hlavou bežela myšlenka: „Proč, do háje, nemohla porodit dopoledne?“

Děti jsem poslala domů, aby to kozu nestresovalo ještě víc. 

Když jsem k ní přišla, bylo mi jasné, že je něco špatně. 

Jako malá jsem hodně jezdila na farmu a pár porodů jsem už viděla a proto jsem vědela, že tyhle zvířata by měli jít ven nejdřív předníma kopýtkama. Takhle to ale neprobíhalo. Z kozičky trčela hlavička s vyplazeným jazykem. Vypadalo to, že kůzlátko už nežije. 

Porod navíc vůbec nepostupoval a já jsem věděla, že když to bude trvat moc dlouho, nepřijdeme jen o kůzlátko, ale i o mamku kozu. Tak jsem takhle krásná a elegantní začala pomáhat vyndavat to malé, holýma rukama s krásnou manikúrou. 

Když se nám to podařilo a kůzle bylo konečně venku, sundala jsem mu holýma rukama hleny i placentu... a najednou nastal ten krásný moment, který by rozněžnil téměř každého. Byl to zázrak. Kůzlátko se začalo hýbat.

Takže dnes máme doma dvě kozy a kozla a žerou mi všechny nádherné a drahé kytky, které jsem si na zahradě zasadila.

Původní verze:

Narození nového života je vždy velmi emotivní zážitek. Ty moje dva bych mohla popsat, ale popravde si z nich už tolik toho ani nepamatuji a připomínat si to taky nemusím. Porod mojí kamarátky u kterého jsem jí byla oporou, byl pro mě také neskutečně emotivní, vidět jak je to i z té druhé strany, bylo opravdu silné. O tom tento příběh ale také nebude.
Všechno to začalo narozeninama mých dvou princezen. Jelikož jsem už znala svého švagra, měla sem tušení, že dárky od něj opět nebudou nic nudnýho. Když jdem ale ho uvidela jak vchází přes garážový vrata a v roukou drží mladýho kozla a mladou kozičku, začala se mi pomalu vařit v žilách krev. Vím, že to vždy myslí dobře a chce holkám udělat radost, ale většinou svýma dárkama jenom mě přidělá starost. Asi jako když mojí starší dceři přines kotě, které sem pak naučila chodit na náš záchod, protože smrad z toho kočkolitu jsem odpravdu nedávala. Ale o tom bílém zabijákovi vám napíšu jindy.
Kozičky se u nás hezky zabydlely a milovali se a to až tak, že splodili nový život. Když koza začala růst už jenom do šířky, vědela jsem, že nás čeká nový přírustek, ale samozřejmě jsem nevedela kdy. Čas plynul a já měla v práci nějakou důležitou schůzi. Ikdyž už nevím jakou, tak důležitá byla určite, protože jsem byla za dámičku. Pamätuji si, že jsem měla na sobě bílý top a modré sako a samozřejme podpatky. Po práci vždy vyzvedávam holky ze školky, jedeme domů a ony jdou hned nakrmit zvířátka. Přesně tak to bylo i tenkrát, s tím rozdílem, že holky okamžite přiběhly zpátky domů s tím, že koze trčí neco (s prominutím) ze zadku a hrozne pláče. Přesně jsem vědela o co jde, takže sem běžela zjistit jak to probíhá a jestli jde vše jak má, a to, samozřejme, ještě v tech podpatcích a krásným outfitu rovnou do hnoje. Už jak jsem tam šla, tak mi hlavou bežela myšlenka „Proč do háje nemohla porodit dopoledne?“
Děti jsem poslala domů, aby to kozu nestresovalo ještě víc. Když jsem k ní přišla, bylo mi jasné, že je něco špatně. Jako malá jsem hodně jezdila na farmu a pár porodů jsem už viděla a proto jsem vědela, že tyhle zvířata by měli jít ven nejdřív předníma kopýtkama. Takhle to ale neprobíhalo. Z kozičky trčela hlavička s vyplazeným jazykem. Byla jsem si jistá, že kůzlátko už nežije. Porod navíc vůbec nepostupoval a já věděla, že když to bude trvat moc dlouho, nepřijdeme jen o kůzlátko, ale i o mamku kozu. Tak jsem takhle krásná a elegantní začala pomáhat vyndavat to malé, holýma rukama s krásnou manikúrou. Když, se nám to podařilo a kůzle bylo konečně venku, nastal ten krásný moment, který by rozcítil téměř každého. Kůzlátko se začalo hýbat.
Rukama jsem z neho sundavala hleny, placentu a usušila mu rychle ručníkem hlavně tvářičku, aby mohlo volně dýchat. Zanedlouho se kůzlátko i postavilo a mamka o nej hezky pečovala. Byl to pro mně krásný zážitek právě proto, že jsem si byla jistá, že se narodí mrtvé.

Stačilo pár dní a kůzlátko poskakovalo kolem nás a i po nás. Vidět to, jakou má to malé ze života radost bylo úžasné. Tak máme dnes doma dvě kozy a kozla a žerou mi všechny nádherné a drahé kytky, které jsem si na zahradě zasadila.