Ranní blues o rezignaci - napsal Jiří Wilson Němec

Kolik zvuků vlastně nemá rád? Dívá se na masařku. Protivně bzučí, naráží do lišt žaluzie, dělá si z nich prolézačku. Pak vylétne, provede pár vyhlídkových okruhů po pokoji a zase se vrací. Nechápe, proč opakovaně naráží do okenní tabulky, když je natolik chytrá, aby se nenechala zabít. Zase se vrací k prolézačce a odporně bzučí. 

První jarní masařka. Ani neví, kam vloni manželka uložila plácačky na mouchy. Rezignovaně mouchu sleduje a pokouší se její vrčivý bzukot nevnímat. Nesnáší zvuk cirkulárky. 

Kdysi pily hlasitým ostře svištivým hlasem rozechvívaly vzduch celé dědiny. Když kotouč krátil smrkové klády u nich, dával si do uší vatové tampóny. A řev koček nad ránem evokující dětský nářek. To taky nesnášel a nesnáší stejně jako ty muchy.
Namáhavě vstává z křesla, nahýbá se přes široký parapet a otevírá okno. Třeba vyletí ven, říká si. Vyletěla. Její místo okamžitě zaujaly dvě jiné. Menší, ale stejně hnusně bzučící. Pohledem klouže k hodinám. Jejich dlouhé kyvadlo je na rozdíl od hmyzu tiché. Vytrvale opisuje předepsanou dráhu kyvu sem a tam. Bývaly doby, kdy tichounké klapání kyvadla vnímal. Už ne. Hodiny ukazují osm patnáct. Ve skutečnosti je sedm patnáct. Ještě neupravili posun času. Když on i žena ví, jak to je, ani jim faleš hodin nevadí. Před čtvrthodinou si měl vzít své ranní léky. 

No, bóže, nic tak hrozného se neděje. Vezmu si je teď, říká si. Šouravě se přesunuje do kuchyně. Napouští sklenku studenou vodou a z přichystaných platíček odděluje povinné papání. Už už si léky sune do úst, když si uvědomuje, že je nemá užívat nalačno. Až po jídle!, zdůrazňuje mu často žena. Rozhlíží se. Na stole leží talíř, na něm dvě housky, máslo, džem, konvice s kávou. Nebo čajem? Neví. Raději by čaj. Manželka přece ví, že kávu pije až později. 

Ještě neví, co konvice ukrývá, ale jen to pomyšlení, že kávu, kterou teď nechce, mu lehce zvedá tlak. Až mu jazyk trne. Takové vzrušení pro nic. 

V konvici čeká čaj.
Chvíli stojí a vypadá, že o něčem dumá. Otáčí se a jde k ledničce. Džem u talíře ho neláká. Jíst rohlíky s tlačenkou je prasárna! Jakoby slyšel svou ženu. A dobře víš, že mastnou tlačenku nesmíš. Máš cholesterol. Mysli si na to! 

Ať. Mám chuť, tak co, říká si omluvně. 

Horší je, že tlačenku v lednici ne a ne nalézt. Zase ji sežrala sama, brblá a vrací se k nachystanému dia džemu.
Snídá pomalu, nikam nespěchá, nic mu neuteče. 

Mouchy už neslyší nebo je přestal vnímat. 

Pouští rádio. Známý hlas zpovídá jakéhosi youtubera. Jednak neví, co takový youtuber vůbec je, a smysl rozhovoru mu zcela uniká. To je samá sociální síť a jakési platformy a sdílená videa a… Znechuceně rádio vypíná. Už ani to se nedá poslouchat, vzdychne. 

Konečně polyká předepsané léky a pomalu se vrací do křesla u okna. Z hromádky tiskovin bere sešit křížovek. Italský přístav na pět - neví. Těžké kovy na pět - taky nic. Tak výměšek oka na čtyři. Vítězně vepisuje SLZA. 

Odkládá křížovku, která jej přestává bavit rychle. 

Očima opět vyhlíží ručičky hodin. Devět patnáct, takže osm patnáct, říká si, sundává brýle na čtení a zavírá oči. Je čas si zdřímnout. Hodinku, dvě, než se vrátí manželka z města a pak se uvidí. 

Kdyby otočil hlavu k oknu, viděl by, že bzučivky už jsou na prolézačce tři…

Zadání: Vyberte si postavu a popište běžnou hodinu v jejím životě. Nevybírejte si dobu, kdy se postavě stalo něco významného (např. spáchala vraždu nebo se zamilovala). Místo toho si vyberte obyčejnou hodinu v životě člověka, kde se nic zvlášť důležitého neděje. Ale snažte se o svém hrdinovi napsat co nejvíce podrobností, včetně vzpomínek nebo flashbacků, které vyprovokovala například vůně nebo zaslechnutá poznámka, písnička... (Omezením časového úseku - jedna hodina - získáte strukturu, která se nespoléhá na zápletku, ale pokud zahrnete významné detaily, můžete být příjemně překvapeni, kolik toho o postavě můžete získat.)