„Eště ne.“
„O víkendu má být hezky. Co si udělat nějaký výlet s dětmi?“
„Slíbil jsem našim, že za nima přijedeme na chatu.“
„Už zase? Vždyť jsme tam každý týden.“
„No a? Chtějí nás vidět. Navíc jsem byl v týdnu na služečce, tak mě neviděli.“
„Ano, ale tebe neviděly zase tvoje děti. Proto jsem s nima chtěla jet někam na výlet, aby si tě užily. Nás oba. Jako rodinu.“
„No tak vidíš. Užijou si mě na chatě v Braníku. A navíc si užijou i babičku s dědou.“
„Jasně, a co si tam užiju já? Napadlo tě to někdy?“
„Ty snad nemáš naše ráda?“
„Mám, ale nemusím je vidět každý týden. U našich na chatě jsme byli naposled vloni. A bez tebe.“
„Dyť víš, že tam nerad jezdim. Neni tam co dělat.“
„Jasně, ale v Braníku já co dělat mám, že jo?“
„Sem myslel, že seš ráda, že nemusíš vařit oběd a popovídáš si s našima.“
„Zrovna tak nemusím vařit oběd u našich a taky nás rádi uvidí. A nebyli jsme tam víc jak rok. A na výletě jsme nebyli ani nepamatuju.“
„Hele, já jsem to prostě slíbil našim. Jestli tam nechceš, tak nejezdi. Jeď klidně za vašima. Ale já beru děti do Braníka.“
--------------------------------------
Zadání:
Napište o hádce dvou lidí. Jeden je zamilovaný a druhý ne, nebo jeden chce něco, co ten druhý nechce. Cokoli, ale ať to mezi nimi pěkně jiskří!
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
A/ V první verzi pište dialog jako scénář hry bez uvozovacích vět.
Poté do tohoto úvodního dialogu budete přidávat vrstvy:
B/ Napište verzi s trochu popisnějšími větami. Použijte uvozovací věty, přidejte akci a popis.
C/ Napište verzi s přístupem k myšlenkám postav. Takzvaně jim vidíme do hlav.
Každá verze bude mít pravděpodobně velmi odlišný účinek co do dramatičnosti.
Nakonec se zamyslete nad tím, jak co nejlépe všechny tři verze spojit či proškrtat do výsledného textu.
VERZE 2
Michal se vrátil z práce podrážděný. Byl pátek. Klasika. Takže únava, pivo na terase a pak posekat trávu traktůrkem.
„Koukal už jsi na počasí?“ ozvalo se z kuchyně.
„Eště ne,“ zněla laxní odpověď.
„O víkendu má být hezky. Co si udělat nějaký výlet s dětmi?“ snažila se manželka přimět muže, aby se jí aspoň chvilku věnoval, když jediný jeho zájem bylo pivo a následně sekání trávy.
„Slíbil jsem našim, že za nima přijedeme na chatu,“ řekl Michal naprosto rezolutně, jako by ani nečekal na nějakou reakci.
„Už zase? Vždyť jsme tam každý týden,“ odpověděla mu Zuzka. Snažila se to říct spíš smutně než nějak naštvaně.
„No a? Chtějí nás vidět. Navíc jsem byl v týdnu na služečce, tak mě neviděli.“
„Ano, ale tebe neviděly zase tvoje děti. Proto jsem s nima chtěla jet někam na výlet, aby si tě užily. Nás oba. Jako rodinu.“
„No tak vidíš. Užijou si mě na chatě v Braníku. A navíc si užijou i babičku s dědou,“ zavolal Michal a už si mnul prsty, jak to pěkně odargumentoval a bude mít klid na sekání.
Zuzka se ale nedala. Odložila hrnec, který vyndavala z myčky, a pouze s utěrkou a mokrým příborem šla z kuchyně na terasu, aby se mohla podívat manželovi do očí.
„Jasně, a co si tam užiju já? Napadlo tě to někdy?“ řekla už docela podrážděně.
„Ty snad nemáš naše ráda?“ podivoval se Michal.
„Mám, ale nemusím je vidět každý týden. U našich na chatě jsme byli naposled vloni. A bez tebe!“ nedala se Zuzka.
„Dyť víš, že tam nerad jezdim. Neni tam co dělat,“ řekl Michal poněkud smířlivým tónem.
„Jasně, ale v Braníku já co dělat mám, že jo?“ nedala se dál Zuzka.
„Sem myslel, že seš ráda, že nemusíš vařit oběd a popovídáš si s našima,“ řekl Michal s podivem.
„Zrovna tak nemusím vařit oběd u našich a taky nás rádi uvidí. A nebyli jsme tam víc jak rok. A na výletě jsme nebyli ani nepamatuju,“ jela Zuzka dál tu svou. Jak se jednou dostala do ráže, byla k nezastavení.
„Hele, já jsem to prostě slíbil našim. Jestli tam nechceš, tak nejezdi. Jeď klidně za vašima. Ale já beru děti do Braníka,“ skončil Michal hovor. Odložil prázdnou plechovku od piva a mířil do garáže pro traktor. Ani se na ni nepodíval.
Zuzka stála s příborem a utěrkou v ruce. Nezmohla se ani na slovo.
VERZE 3
Michal se vrátil z práce podrážděný. Byl pátek. Klasika. Takže únava, pivo na terase a pak posekat trávu traktůrkem. Na to už se těšil, to měl rád. Připadal si jako Forest Gump. Děti poslal na zahradu k sousedům, aby mu při sekání nepřekážely.
„Koukal už jsi na počasí?“ ozvalo se z kuchyně.
„Eště ne,“ zněla laxní odpověď.
„O víkendu má být hezky. Co si udělat nějaký výlet s dětmi?“ snažila se manželka přimět muže, aby se jí aspoň chvilku věnoval, když jediný jeho zájem bylo pivo a následně sekání trávy.
„Slíbil jsem našim, že za nima přijedeme na chatu,“ řekl Michal naprosto rezolutně, jako by ani nečekal na nějakou reakci.
„Už zase? Vždyť jsme tam každý týden,“ odpověděla mu Zuzka. Snažila se to říct spíš smutně než nějak naštvaně. Věděla, že chodí po tenkém ledu.
„No a? Chtějí nás vidět. Navíc jsem byl v týdnu na služečce, tak mě neviděli.“
„Ano, ale tebe neviděly zase tvoje děti. Proto jsem s nima chtěla jet někam na výlet, aby si tě užily. Nás oba. Jako rodinu.“ Zuzka myslela, že tím Michal pochopí, co se mu snaží vysvětlovat už delší dobu. Že dětem chybí. Že s nimi tráví minimum času. Že jako rodina, tedy jich 5, nejsou téměř nikdy. Buď jsou děti samy s ní a nebo s širším kruhem rodiny.
„No tak vidíš. Užijou si mě na chatě v Braníku. A navíc si užijou i babičku s dědou,“ zavolal Michal a už si mnul prsty, jak to pěkně odargumentoval a bude mít klid na sekání.
Zuzka se ale nedala. Už toho všeho začínala mít plné zuby. Jako kdyby on a jeho rodiče byli to hlavní, o co tady jde. Pochopil Michal někdy vůbec, že má vlastní děti? Že už on není na prvním místě? Že už on není ten chlapeček, kolem kterého se točí celý vesmír? Pochopil vůbec, že má manželku? A s ní 3 děti? Že teď je čas věnovat se jim?
Odložila hrnec, který vyndavala z myčky, a pouze s utěrkou a mokrým příborem šla z kuchyně na terasu, aby se mohla podívat manželovi do očí.
„Jasně, a co si tam užiju já? Napadlo tě to někdy?“ řekla už docela podrážděně.
„Ty snad nemáš naše ráda?“ podivoval se Michal.
Aha, chytrák se snaží hrát na city, prolétlo Zuzce hlavou. Jenže to má smůlu. S tím ať na mě nechodí.
„Mám, ale nemusím je vidět každý týden. U našich na chatě jsme byli naposled vloni. A bez tebe!“ nedala se Zuzka. A hned si uvědomila, jak dlouho už to vlastně trvá.
„Dyť víš, že tam nerad jezdim. Neni tam co dělat,“ řekl Michal poněkud smířlivým tónem. Pokoušel se to celé otočit jinam, aby ukázal, že má snahu, ale nemůže si pomoct.
„Jasně, ale v Braníku já co dělat mám, že jo?“ nedala se dál Zuzka.
Michal nesnášel ty její argumentace. Pokaždé ho zválcovala a on si připadal jako ten, co prohrál. Jenže on neustupuje. Teď už ne. Je generální ředitel, tak co by tomu řekli lidi? Že mu velí manželka? To by nešlo.
„Sem myslel, že seš ráda, že nemusíš vařit oběd a popovídáš si s našima,“ řekl Michal s podivem. Copak ho snad žena podezírá, že na ni nemyslí? Co by ještě chtěla?
„Zrovna tak nemusím vařit oběd u našich a taky nás rádi uvidí. A nebyli jsme tam víc jak rok. A na výletě jsme nebyli ani nepamatuju,“ jela Zuzka dál tu svou. Jak se jednou dostala do ráže, byla k nezastavení. Byla si jistá, že dělá to správné. Děti pro ni byly všechno, obzvlášť teď, když už o ni její vlastní manžel projevoval menší a menší zájem.
„Hele, já jsem to prostě slíbil našim. Jestli tam nechceš, tak nejezdi. Jeď klidně za vašima. Ale já beru děti do Braníka,“ skončil Michal hovor. Odložil prázdnou plechovku piva a mířil do garáže pro traktor. Ani se na ni nepodíval.
Zuzka stála s příborem a utěrkou v ruce. Nezmohla se ani na slovo. Muž, kterého tak milovala, už nebyl tím, koho si vzala. Kam se poděla ta láska? Copak tohle je ten rodinný život?
