Drží se za ruce, na zpevněné svážnicové lesní cestě jim křupou drobné kamínky pod podrážkami a to je také, mimo zpěvu ptáků jediný zvuk, který vnímají. Mlčí a přitom toho je tolik, co si chtějí navzájem říct. Vědí to o sobě. Věčně tajemné fluidum krouží kolem jejich těl, oba doufají a těší se na ten okamžik, který je zatím oddalován. Na onu chvíli vzájemného vyznání lásky. Prožívané očekávání jim způsobuje až bolestnou slast.Tak mlčky, ruku v ruce, se ocitají na Čertových kazatelnách. Skalnatý výběžek lesního srázu nad Račím údolím působí majestátně. Pohled dolů na táhlé hluboké údolí jim bere dech. Mlčí i zde, jištěni kovovým zábradlím a fascinováni přírodní scenérií. Právě se lehce zvedá vítr a doposud nehybný lesní hvozd se počíná vlnit.
„Luky?“
„Ano, Verunko?“
„Myslíš, že ty stromy,“ Veronika kýve hlavou směrem k údolí, „tančí?“
„Z vonku to tak vyzerá. Naozaj,“ směje se Lukáš svému vtipu a ještě láskyplněji tiskne Veroničinu dlaň ve své.
„Podívej, tam ten dub, jak se kymácí do rytmu. Fakt jakoby tančil, vidíš?“
„Verunko, až na to, že se kymácí jasan a ne dub, máš pravdu. Celý les, celé údolí vítr roztancoval. Škoda, že se vlní jen koruny stromů. Kdyby se roztancovaly stromy i s kmeny, to by bylo rodeo,“ fantazíruje Lukáš.
„Četlas Den trifidů?“ zkoumá Veroničinu sečtělost, byl by rád, kdyby trifidy četla. Měli by, třeba na večer, nové téma k povídání.
„No, tady v tom hustém lese by nám zrak asi moc nepomohl, co?“ poznamenává Veronika.
„Četla!“ raduje se Lukáš.
Předchozí ticho střídá zesilující šumění. Chvíli se zdá, že vítr signalizuje bouřku, ale nic takového se zatím neděje. Po pár minutách větrné poryvy končí kdesi v kobercích žlutých starčeků a v Račím údolí se opět nehne ani lísteček.
Je kolem šesté odpoledne, Lukáš s Veronikou vstupují na romantické nádvoří rychlebské zříceniny. Shazují se zad torny a Veronika se hned rozbíhá prozkoumat všechno kolem. Rozvalina hradu není rozlehlá a tak se za pár minut vrací.
„Tady je to boží! Luky, já jsem tak šťastná. Už jsem našla i parádní místo, kde můžeme spát, pojď, ukážu ti ho.“ Oba se chystají spát pod širákem. Je všední den a takřka nehrozí, že by se Rychleby mohly hemžit turisty. Je velice pravděpodobné, že dnes zůstanou na hradě docela sami. Lukáš se blaženě usmívá, krájí chléb a v duchu spřádá plán, že až se setmí a hvězdy se srpkem měsíce ozáří siluety hradu, vyzná konečně Veronice lásku. V hlavě si už sumíruje věty, které jí určitě řekne. Jedna sladší druhé.
Zatímco po cestě byla Veronika málomluvná, nyní je k nezastavení. Vrší na sebe postřehy, drobné příběhy, vzpomínky a myšlenky. Svým švitořením je roztomilá. Oba sedí na kládě u ohniště pomalu večeří. Veronika vylepšila krajíce sýrem, paštikou a rajským jablkem. Lukáš na malém ohníčku připravil čaj z jahodového listí. Rozlil jej do šálků. Oba si pití sladí kostkou cukru. Po jídle se přesunují na nejlepší místo pro rozhled do údolí. To se mezitím opět rozšumělo.
„Veroniko, je to blbý, ale asi budeme muset zvednout kotvy.“
„Myslíš, že bude pršet?“
„Stopro. Vidíš, tam nad horizontem lesa se už zatahuje. Jde to od západu a to je jasňačka. Ten odpolední vítr přece jen ohlásil změnu. Sakra!“ Lukáš je rozmrzelý, že romantický večer na hradě bere zasvé.
„A kam teda půjdeme?“
„Neboj, nezmokneme. Už to mám vymyšlený, ale musíme s sebou hodit!“ Vítr začíná zesilovat, ochlazuje se. Kvapně sbírají své věci, Lukáš polévá zbytkem čaje oheň a už spěchají strmě klesající cestičkou z hradu dolů do údolí. Trvá to jen pár minut, a přesto je dole už šero. Cesta vinoucí se jako šedobílá stužka těsně podél Račího potoka přímo vybízí ke spěchu. Když se dvojice ocitá na úpatí údolí, je už téměř úplná tma, v patách rachot hromů, temnou oblohu divoce češou blesky. Honosná secesní budova, na kterou Lukáš myslel, se jim zjevuje před očima v momentě, kdy na zem dopadají první velké těžké kapky. Tak tak. Lukáš s Veronikou se dávají do běhu, svižně vybíhají široké schodiště budovy a se vstupem do sálu se venku rozpoutává nefalšované peklo. Čertovy kazatelny, čnící nad masiv lesa, musí být v tu chvíli v sedmém nebi.
„Kde to jsme?“ Veronika očima tápe tmou. Blesky ozařují sál, jehož strop, budí dojem lodi obrácené břichem vzhůru. Škála zelených tónů skleněné výplně čelních stěn, vlastně obrovských vitrážových oken, vypadá při záblescích jako světelný park rockového koncertu. Venku hučí provazce vody, sál je však suchý. Suchý a prázdný. Lukáš z batohu loví baterku a pouští kužel světla kolem.
„Dobrý, ne?“
„Tady chceš spát?“ ptá se Veronika.
„Chci, chci, no nechci, na hradě by se nám spalo líp, ale budeme muset. Nebo máme jinou možnost? Je tu sucho, teplo, akorát matrace je poněkud, ehm, tvrdá.“
„To nevadí, Luky. Tak jo. Co takhle tam vzadu?“ Veronika bere Lukášovi baterku a ukazuje proudem světla na jeden z koutů prostorného sálu. „A co to je vůbec za barák? To bych u lesa takhle opuštěný velký dům vůbec nečekala.“
„Počkej, tak nejdřív rozděláme věci a já ti o něm něco povykládám. Vlastně nebude tak zle, dyť máme karimatky, dáme celtu, to bude dobrý. Nebo seš na hrášku?“
„Hm? Ale princezna bych být mohla,“ říká Veronika a roztáčí své ladné nohy po podlaze. Její krátkou taneční etudu doprovází několik blesků a hromová muzika. Láska se může vyznávat i za bouřky a na sále, uvědomuje si Lukáš. Vyskakuje z pokleku, bere Veroniku do náruče, jako při valčíku, jehož kroky si matně z tanečních pamatuje.
„Raz, dva, tři, raz dva, tři, raz, dva, tři, raz, dva, tři,“ začíná nahlas prozpěvovat. „Je valčík tříčtvrteční, že jo?“ ptá se pro jistotu, ale Veronika neodpovídá. Řeč jejich pohybů je jasně souhlasná. Nic nevadí, že mají na nohou pohorky, že jeho princezna nemá šaty. I tak jí je. Její dlouhé, omamně vonící slámové vlasy poletují sálem. Zamilovaný Lukáš je chvílemi jen tuší, chvílemi se jejich žluť rozzáří v lesku blesků. Okouzleni sami sebou ani nevnímají, jak letí čas. Náhle je prodleva mezi záblesky delší a delší, i hrom už zní spíše z dálky. Bouře v Račím údolí utichá a mizí kdesi nad polskou Nysou. I zamilovaný taneček končí. Lehce zadýchaní si sedají na rozbalené spacáky.
„Tak teď už mi konečně řekneš, kde to vlastně jsme?“ Veronika něžně hladí Lukáše po ruce, více světla by odhalilo, že se lehounce chvěje.
„Možná mi to nebudeš, Verunko, věřit, ale jsme v Tančírně.“
„V Tančírně? To se tady tak jmenuje? No, ale je to nádhera,“ konstatuje Veronika.
„Počkej za světla! To bude teprve paráda, šak uvidíš!“
„A proč je tu tak pusto a prázdno? To nikomu nepatří?“
„Sám nevím, kdo se o Tančírnu stará, no spíše nestará. Nic se zde neděje co ten barák znám. Škoda - jen pomalu chátrá. Ale viděl jsem fotky, jak se tady žilo dřív. Tančírna, dřív německy Georgshalle.“
„To je Jiřího sál, že jo?“ skáče mu do řeči Veronika.
„Jo, tady v Račím údolí dřív byla Tančírna restaurací se sálem a jak sama vidíš, byla postavená v secesním stylu,“ Lukáš opisuje baterkou po stěnách kruhy a dodává: „dřevo, sklo, kamenná podezdívka. Prý patřila k vyhlášeným výletním místům obyvatel Javorníku i širokého okolí. S oblibou se sem chodilo procházkou z Javorníku, přes Jánský vrch, Čertovy kazatelny, hrad Rychleby a zpět do Račího Údolí, všude tam jsme dnes byli. Nebo sem chodili lidi až z Nových Vilémovic do Račího údolí přes Červený Důl. Před válkou se zde o sobotách konaly zábavy, o nedělích čaje s hudbou. Sloh secesní Tančírny byl označován jako švýcarský. Nechal ji tu postavit vratislavský biskup kardinál Georg Kopp někdy hned na začátku dvacátého století. Tak a teď víš všecko,“ dokončuje přednášku Lukáš.
„Ty seš jako encyklopedie,“ směje se tiše Veronika. „Úplně si to představuju. Slunečník, dlouhé šaty, uvnitř už hraje hudba nějaký vídeňský valčík, před Jiřího sálem zastavuje můj kočár… A co se stane s Tančírnou teď?“ Na to Lukáš jen bezradně pokrčí rameny.
Venku již je úplně po bouřce. Hned za Tančírnou hlučí Račí potok. Vzduch venku voní, ze stromů ještě padají uvízlé dešťové kapky. Nebe nad Račákem se roztrhalo, poslední zbytky mraků zvolna odplouvají a mezi jejich cáry nesměle vykukuje měsíc. Jeho slabounké světlo však stačí k tomu, aby z naprosté tmy vystoupily obrysy sálu. Veronika se zvedá, lehce našlapuje po podlaze a otevírá široké vstupní dveře. Proti zavření je zajišťuje cihlou, která leží na podlaze vstupní haly. Vlastně spíš než hala, je to takový ochoz, terasa či veranda, lemující takřka celý sál. Za Veronikou se neslyšně objevuje Lukáš. Objímá Veroniku zezadu kolem pasu a něžně se k ní tiskne.
„Veroniko?“
„Hm... Co si přejete, princi?“ Veronika zaklání hlavu do boku, vzhlíží vzhůru k Lukášovi. Lukáš, ačkoliv před chvílí držel vzornou přednáškovou řeč o historii místa, ve kterém se nalézají, nyní takřka koktá. Co chtěl říct, z něj leze jako z chlupaté deky.
„Já bych, Veroniko, s tebou chtěl doopravdy to, chodit.“ Veronika, jistá si svou pozicí si náhlou Lukášovu nesmělost vychutnává.
„Copak, copak. Ty děláš, jako bychom spolu už nechodili. Chodíme. Kolik jsme už dneska spolu nachodili? No, kolik kiláků, pane?“ Veronika se vymaňuje z Lukášova lehkého sevření, otáčí se a ocitá se tak nyní v jeho objetí tváří v tvář.
„Ty víš, jak to myslím!“
„A jak to myslíš?“ Nastává ticho. Lukáš sbírá odvahu k vyřknutí té jednoduché nerozvité, ale nejkrásnější věty.
„Miluji tě. Verunko, úplně nejvíc, co si můžeš představit, tě miluju. Strašně, strašně moc, víš to?“
„Vím. Už dlouho to vím. A teď na beton. Taky tě miluju.“ Vzájemné sevření zesiluje a konečně po dlouho drženém milostném půstu padá první nesmělý polibek, který se vzápětí mění ve vášnivý. Mraky jsou pryč již docela a měsíc ozařuje dvojici jako sochařovy figuranty stojící zaklesnuté do sebe v otevřených dveřích sálu.
Oba, stále rukama zasukovaní, se nemotorně přesouvají do rohu ke svým karimatkám. Nebylo by konce něžným slůvkům a erotickému putování rukou na místa, na která se ještě před chvilkou Lukáš neodvážil ani pomyslet, kdyby se nepřihodilo něco zvláštního. Jako první pozoruje podivný jev Veronika.
„Luky, Luky počkej, no tak, Luky, dívej, co to, co to je?“ Lukáš, ač nerad, uvolňuje své ruce, otáčí hlavu do sálu a zůstává v němém úžasu.
Sálem poletují roje, snad milionů světlušek, sál nádherně světélkuje spoustou mrňavých, neklidných bodovek. Do téhle připravené scenérie otevřenými širokými dveřmi ladně vplouvají stromy. Tančící stromy! Každého hned napadne, jak se může takový vzrostlý mohutný dub, buk, javor nebo jasan, smrk či jedle dostat do sálu. Ale dostávají se bez potíží. Jsou totiž menšího vzrůstu. Tak jako existují mrňavé bonsaje, jsou tyto stromy podstatně větší, ale ne tak, aby neprošly vstupním otvorem.
Mladí milenci nejsou schopni dechu. Drží se navzájem kolem pasu, ústa otevřená, oči vytřeštěné. Kmeny zvolna plují v tichém reji Tančírnou, zdá se, že se navzájem vyzývají k tanci. Tu kolem sebe krouží smrk se statnou olší, tady se uklání jasan rozsochaté koruně lípy, buk svými větvemi takřka objímá borovici. K tanci jim nepochybně hraje nějaká hudba, ale uším lidí neslyšná. Musí být nádherná, protože i tanec je nepopsatelně krásný.
„Štípni mě,“ žádá Veronika šeptem Lukáše, aby dokázal, že se jí to nezdá.
„Taky mě štípni,“ odpovídá Lukáš. Ale mohli by se navzájem uštípat, bez ohledu na nocležníky tančí stromy dál svůj bezejmenný tanec. Není to valčík ani polka ani waltz nebo tango. Je to prostě elegantní lesní rej.
„To musíme někde říct, to se musí vědět,“ Veroničin vzrušeně tlumený hlas bombarduje Lukášovo ucho.
„A komu to chceš říct, kdo nám uvěří, že tady stromy tancujou? Budeme za blázny.“
„Ale tancujou, nebo snad ne?“
Svit světlušek ustával, srpek měsíce zmizel za kopcem, a jak sál opět temněl, začaly se stromy jeden po druhém tiše vytrácet do vlahé noci.
Sen. Právě se nám zdál bláznivý sen. Lukáš s Veronikou nakonec usínají v objetí a nezávisle na sobě věří oba tomu, že právě prožili podivný sen.
Následující ráno se jako první probouzí Veronika. Sedá si, ještě stále až po krk zachumlaná do spacího pytle a šťouchá do Lukáše.
„Luky. Luky, ještě spíš? Dívej!“ Lukáš nemotorně také sedá a přehlíží taneční parket. Včera, když sem přišli, zahnáni deštěm, byl parket beze smítka. Teď byla podlaha pokrytá zelenými lístky buků, dubů, javorovými listy, listy jasanů a bříz, včetně drobných větviček plných jehličí.
„Veroniko, miláčku, to je, to, snad ani…, chceme tomu věřit?“ Racionálně uvažující Lukáš si myslí, že mu snad láska, jeho zamilovanost, či co, působí halucinace.
„Lukášku, dej mi pusu, Lukášku já bych tomu věřila a …“ Veroničin hlas se náhle zpomaluje a lehce hrubne. „Lu-káš-ku, co-se to se mnou dě-je?!“ Veronika vztahuje k Lukášovi ruce. Ale Lukáš poděšeně ucukává. To nejsou Verunčiny ruce, to jsou větve! Paže, prsty, vše se rychle mění a v mladých rašících listech Lukáš poznává břízu. Úlekem si chce zakrýt ústa k výkřiku, který však již není schopen vydat. Má pocit, že si prudkým rozmachem paže svými nehty rozškrábl tvář, ale jeho rychle se kalící zrak už jen zaznamenává, že se škrábl rašící bukovou větvičkou.
Jejich poslední vzájemnou lidskou myšlenkou je, že spolu půjdou na nejbližší bál zase sem.
Do Tančírny.
