„Hned budu zpátky,“ prohodím a prásknu za sebou dveřmi. Obejdu auto a vezmu pistoli, abych natankovala. Promnu si oči, potřebuju se trochu probrat. Každé ráno musím brzy vstávat, odvést děti do školy, jet do práce, po práci na nákup, z nákupu zas rozvést děti na kroužky, ze kterých se vrátíme domů až pozdě večer.
A jelikož nestíhám uvařit nic k večeři, koupím jim cestou Happy Meal z McDonaldu. Oni jsou spokojený a já mám splněno.„Neber tý nafty tolik,“ ozve se za mnou. Otočím se a vidím, jak se máma vyklání z otevřeného okénka.
„Víš, že teď všechno zdražují, říkali to ve zprávách,“ upozorní mě zdviženým prstem.
„Vim, mami,” odseknu. Proč vlastně přijela?!
„Vypadáš hrozně, Marcelo,“ probodává mě pohledem. „Jsi přepracovaná.”
Cítím, jak se mi začíná vlévat vztek do žil. Takhle to dopadá, když si člověk postěžuje rodičům do telefonu, že toho má hodně. Předevčírem jsem jí vyprávěla, jak jsem na svou novou bílou halenku vylila hrnek kafe a ještě v ten samý den zapomněla psa u veterináře. Usoudila, že jsem se zbláznila, a trvala na tom, že přijede. Marně jsem si jí snažila vysvětlit, že mateřskou pomoc nepotřebuju.
„Mám vše pod kontrolou,” ubezpečím mámu a jdu zaplatit. Slečnu u kasy požádám, aby k tomu přičetla pytlík gumových medvídků. Potřebuju něco na nervy.
„Nechala jsem tam skoro dva tisíce,” oznámím, když nasedám do auta. „Ale koupila jsem nám bonbony, ” zamávám pytlíkem a odhodím ho na přední palubu, zapnu si pás a… hledám klíče. Sakra! Kde jsou?
„Mami, neviděla jsi klíče?” otočím se k ní. Srdce mi poskočí leknutím.
„Vy nejste moje matka,” vyhrknu na muže na vedlejším sedadle. Starší pán na mě vykulí oči, vyděšeně zakroutí hlavou a rozstřesenýma rukama mi naznačuje, že se vzdává. Chvíli na sebe zíráme. Mám chuť na něj začít křičet, aby okamžitě vypadl z mého auta, než mi dojde, že TO JÁ JSEM V JEHO AUTĚ.
Zrudnu. „Pa… pardon,” vykoktám a rychle vystoupím.
Snažím se popadnout dech. Auto za mnou zatroubí. Leknutím nadskočím. Skrz čelní sklo vidím mámu, jak mi nadává, že jsem úplně pitomá.
Měla pravdu, jsem přepracovaná.
„Víš, že teď všechno zdražují, říkali to ve zprávách,“ upozorní mě zdviženým prstem.
„Vim, mami,” odseknu. Proč vlastně přijela?!
„Vypadáš hrozně, Marcelo,“ probodává mě pohledem. „Jsi přepracovaná.”
Cítím, jak se mi začíná vlévat vztek do žil. Takhle to dopadá, když si člověk postěžuje rodičům do telefonu, že toho má hodně. Předevčírem jsem jí vyprávěla, jak jsem na svou novou bílou halenku vylila hrnek kafe a ještě v ten samý den zapomněla psa u veterináře. Usoudila, že jsem se zbláznila, a trvala na tom, že přijede. Marně jsem si jí snažila vysvětlit, že mateřskou pomoc nepotřebuju.
„Mám vše pod kontrolou,” ubezpečím mámu a jdu zaplatit. Slečnu u kasy požádám, aby k tomu přičetla pytlík gumových medvídků. Potřebuju něco na nervy.
„Nechala jsem tam skoro dva tisíce,” oznámím, když nasedám do auta. „Ale koupila jsem nám bonbony, ” zamávám pytlíkem a odhodím ho na přední palubu, zapnu si pás a… hledám klíče. Sakra! Kde jsou?
„Mami, neviděla jsi klíče?” otočím se k ní. Srdce mi poskočí leknutím.
„Vy nejste moje matka,” vyhrknu na muže na vedlejším sedadle. Starší pán na mě vykulí oči, vyděšeně zakroutí hlavou a rozstřesenýma rukama mi naznačuje, že se vzdává. Chvíli na sebe zíráme. Mám chuť na něj začít křičet, aby okamžitě vypadl z mého auta, než mi dojde, že TO JÁ JSEM V JEHO AUTĚ.
Zrudnu. „Pa… pardon,” vykoktám a rychle vystoupím.
Snažím se popadnout dech. Auto za mnou zatroubí. Leknutím nadskočím. Skrz čelní sklo vidím mámu, jak mi nadává, že jsem úplně pitomá.
Měla pravdu, jsem přepracovaná.
Cvičení na téma JSEM PŘEPRACOVANÝ:
Cílem je napsat smysluplný krátký (nejlépe vtipný) příběh v krátkém časovém úseku.
V tomto cvičení (monolog, dialog, vnitřní dialog…) použijte:
1) Alespoň jednu číslovka.
2) Alespoň jeden název potraviny.
3) Alespoň jednu barva.
1) Alespoň jednu číslovka.
2) Alespoň jeden název potraviny.
3) Alespoň jednu barva.
4) Alespoň jedno zvíře.
Verze pro autorské čtení:
Dojedeme na benzinku, zastavím před stejně červeným autem.„Hned budu zpátky, mami,“ prohodím a prásknu za sebou dveřmi. Obejdu auto a vezmu pistoli, abych natankovala. Promnu si oči, potřebuju se trochu probrat. Každé ráno musím brzy vstávat, odvést děti do školy, jet do práce, po práci na nákup, z nákupu zas rozvést děti na kroužky, ze kterých se vrátíme domů až pozdě večer.
„Pozor, Marcelo,“ ozve se za mnou. Otočím se a vidím, jak se máma vyklání z otevřeného okénka a ukazuje na skvrnu od nafty, která mi ukápla na kalhoty. „Vypadáš hrozně! Jsi přepracovaná,“ probodává mě pohledem.
„Vim, mami,” odseknu.
Proč vlastně přijela?! Takhle to dopadá, když si člověk postěžuje rodičům do telefonu, že toho má hodně. Předevčírem jsem jí vyprávěla, jak jsem na svou novou bílou halenku vylila hrnek kafe a ještě v ten samý den zapomněla psa u veterináře. Usoudila, že jsem se zbláznila, a trvala na tom, že přijede. Marně jsem si jí snažila vysvětlit, že mateřskou pomoc nepotřebuju.
„Mám vše pod kontrolou,” ubezpečím mámu a jdu zaplatit. Slečnu u kasy požádám, aby k tomu přičetla pytlík gumových medvídků. Potřebuju něco na nervy.
„Koupila jsem nám bonbony,” oznámím, když nasednu do auta. Zamávám pytlíkem a odhodím ho na přední palubu, zapnu si pás a… hledám klíče. Sakra! Kde jsou?
„Koupila jsem nám bonbony,” oznámím, když nasednu do auta. Zamávám pytlíkem a odhodím ho na přední palubu, zapnu si pás a… hledám klíče. Sakra! Kde jsou?
„Mami, neviděla jsi klíče?” otočím se k ní. Srdce mi poskočí leknutím.
„Vy nejste moje matka,” vyhrknu na muže na vedlejším sedadle. Starší pán na mě kulí oči, vyděšeně kroutí hlavou a rozstřesenýma rukama mi naznačuje, že se vzdává. Chvíli na sebe zíráme. Mám chuť na něj začít křičet, aby okamžitě vypadl z mého auta, než mi dojde, že TO JÁ JSEM V JEHO AUTĚ.
Zrudnu. „Pa… pardon,” vykoktám a rychle vystoupím.
Snažím se popadnout dech. Auto za mnou zatroubí. Leknutím nadskočím. Skrz čelní sklo vidím mámu, jak mi nadává, že jsem úplně pitomá.
„Vy nejste moje matka,” vyhrknu na muže na vedlejším sedadle. Starší pán na mě kulí oči, vyděšeně kroutí hlavou a rozstřesenýma rukama mi naznačuje, že se vzdává. Chvíli na sebe zíráme. Mám chuť na něj začít křičet, aby okamžitě vypadl z mého auta, než mi dojde, že TO JÁ JSEM V JEHO AUTĚ.
Zrudnu. „Pa… pardon,” vykoktám a rychle vystoupím.
Snažím se popadnout dech. Auto za mnou zatroubí. Leknutím nadskočím. Skrz čelní sklo vidím mámu, jak mi nadává, že jsem úplně pitomá.
Měla pravdu, jsem přepracovaná.
