Tenkrát jsem v Izmiru vyučovala angličtinu na soukromé jazykové škole. Rozhodla jsem se vzít svou oblíbenou skupinu dětí do kina. Jediný film v angličtině byl tehdy Blues Brothers 2000.
V mé skupině dětí byl jeden zlobivý žák – jmenoval se Ugur. Neustále vyrušoval, vtipkoval, vykřikoval a rušil výuku. Trochu mě znervózňovalo jak se bude chovat v kině a zda ho zvládnu. A tak mu povídám: “Poslouchej, Ugure, dávám ti šanci dokázat, že se umíš chovat. Pokud mě zklameš, už celou skupinu nikdy nikam nevezmu,“ vydírala jsem ho. Slíbil, že bude sedět tiše jako pěna. A tak jsme šli.
Kinosál byl v suterénu, kromě naší skupiny tam téměř nikdo nebyl. Film byl skvělý, zejména díky hudbě a komickým scénám Aykroyda a Goodmana.
Sledovala jsem po očku děti, všechny byly v klidu a nohou či rukou si vyťukávaly rytmus.
Asi půl hodinu před koncem filmu, jsem ucítila vedle sebe trhaný pohyb. Ach jo, pomyslela jsem si, tak přece to Ugur nevydržel. Pohyb se stupňoval a do toho i jakési bušení do podlahy a rachot křesílka. „ Tak dost Ugure, okamžitě přestaň, fakt jsi mě zklamal!“ Vyděšený Ugur odpovídá: „ Já to nedělám, paní učitelko!“
Rozhlédnu se po sále a uvědomím si, že se vlastně všechno kolem třese – stěny, plátno. Hluk se stupňoval a já nechápala odkud jde. A pak mi to došlo…. Slyším samu sebe křičet: „Všechny moje děti vstaňte, okamžitě odcházíme.“ Vzala jsem za ruku ty co byly nejblíže a ostatní šokované děti jsem se snažila vystrkat ke schodům, které vedly ven z kina. V hlavě mi proběhly dva scénáře, zemřít v kině v sutinách nebo být zavalena na ulici padající střechou? Venku na ulici jsme se všichni objali a vzájemně uklidňovali. Jediný Ugur stál stranou a stále opakoval jedno a to samé slovo: zemětřesení, zemětřesení…..
