Téměř na všem se vydělává, zvláště, je-li to něco zvláštního. Nemám ráda skanzeny, kde domorodci předvádějí turistům jakýsi jejich život, nic nedělají, jen se nechávají fotit. To je pro mě dost smutné. A tak jsme díky našemu kamarádu, který žije v Thajsku měli možnost nakouknout do opravdového života žirafích žen v Barmě. Pluli jsme po řece plné kvetoucích hyacintů, které vypadají báječně, i když to nejsou původní rostliny, ale zanesený druh z Jižní Ameriky, který je velice agresivní a rychle roste. Na této řece jsou plovoucí zahrady, což je taková další výjimečnost.Lidé zahrady opečovávají z lodiček, vstoupit se na ně moc nedá, jen někde a strašně se to houpá, jak jsme se přesvědčili. Do každé zahrady vedou i vrátka zavřená na petlici, že by se tu kradlo? Lidé tam pěstují zeleninu i kytičky. Jen se divím, že to neshnije. Cestou po řece jsme měli několik zastávek. Na kůlech zde jsou celé vesnice, a tak jsme také navštívili jednu tkalcovnu, kde se tkalo na ručních stavech jako dříve u nás na horách v každé chalupě. Zde žily i pracovaly ženy s tzv.žirafími krky. Mají na krku nasazeny mosazné kroužky, které jim vytvářejí jeho prodloužení. Tyto zde nejsou původní obyvatelé, ale pocházejí z hranic s Laosem, kde je velmi nebezpečno, a tak žijí zde. Sedí vzpřímeně na zemi, před sebou stav, tkají krásně barevné věci. Ke tkaní se používá kořen vodního hyacintu, který se nařízne a vytáhne se z něho nit, která se spřádá a pak tká. Ženy jsou stále usměvavé, což mně vyrazilo dech. Hlavu mají zafixovanou stále ve stejné poloze a takto pracují celý den. Ony jsou na své zdobení pyšné, vláda jim to zakázala, ale ony si prosadily, že chtějí mít zdobení jako jejich babičky a taky být tak krásné. Mně to připadalo jako mrzačení těchto hezkých bytostí. Mosazné kruhy mají na krku, někdy se jimi zdobí i na zápěstí a pod koleny. Od 4 let se tyto mosazné kroužky nasazují dívkám a 2x do roka se přidává další, aby si pomalu zvykly. Tak se to opakuje zhruba do věku 16 let. Dosáhne se tak stlačení klíčních kostí a prodloužení krku až o 15 cm. Celá tato ozdoba váží až 5 kg. No to musí být zátěž, ale jak říkala moje maminka, pro parádu musí ženská něco vydržet. Jsem ráda, že jsem ošklivá a nepatřím mezi těch asi 40 000 lidí těchto kmenů a můžu se kdykoliv napít, či běžet. To ony nemohou a k pití potřebují brčko a s pohybem je to pro ně také obtížné. Pokud nemají kruhy zarostlé, mohou si je doma sundat (asi ošetřit odřeniny), ale opatrně a v leže, aby se jim nezlomil vaz. Je známo, že orgán, který se nepoužívá ochabne. Tak je to i s krčními svaly žen, které mají leta podpěru hlavy. Při natahování se rozšíří prostor mezi obratly a tím dojde ke zlámání vazu.
 |
| Žirafí ženy |
Úkol:
Zeditujte Bohunce text cestopisu. Vyškrtněte, co tam být nemusí, navrhněte doplnění, přesuňte odstavce. Více o žirafích ženách najdete zde či zde.
Žirafí krky Nemám ráda skanzeny, kde domorodci předvádějí turistům jakýsi jejich život, nic nedělají, jen se nechávají fotit. To je pro mě dost smutné. A tak jsme díky našemu kamarádu, který žije v Thajsku měli možnost nakouknout do opravdového života žirafích žen v Barmě.
Pluli jsme po řece plné kvetoucích hyacintů, které vypadají báječně, i když to nejsou původní rostliny, ale zanesený druh z Jižní Ameriky, který je velice agresivní a rychle roste.
 |
| Foto: Bohuna Kopřivová |
Zde žily i pracovaly ženy s tzv. žirafími krky.
 |
| Foto: Bohuna Kopřivová |
Ke tkaní se používá kořen vodního hyacintu, který se nařízne a vytáhne se z něho nit, která se spřádá a pak tká.
Ženy jsou stále usměvavé, což mně vyrazilo dech. Hlavu mají zafixovanou stále ve stejné poloze a takto pracují celý den.
Ony jsou na své zdobení pyšné, vláda jim to zakázala, ale ony si prosadily, že chtějí mít zdobení jako jejich babičky a taky být tak krásné. Mně to připadalo jako mrzačení těchto hezkých bytostí.
Mosazné kruhy mají na krku, někdy se jimi zdobí i na zápěstí a pod koleny. Od 4 let se tyto mosazné kroužky nasazují dívkám a 2x do roka se přidává další, aby si pomalu zvykly. Tak se to opakuje zhruba do věku 16 let. Dosáhne se tak stlačení klíčních kostí a prodloužení krku až o 15 cm. Celá tato ozdoba váží až 5 kg.
No, to musí být zátěž, ale jak říkala moje maminka, pro parádu musí ženská něco vydržet. Jsem ráda, že jsem ošklivá a nepatřím mezi těch asi 40 000 lidí těchto kmenů a můžu se kdykoliv napít, či běžet. To ony nemohou a k pití potřebují brčko a s pohybem je to pro ně také obtížné.
Pokud nemají kruhy zarostlé, mohou si je doma sundat (asi ošetřit odřeniny), ale opatrně a v leže, aby se jim nezlomil vaz. Je známo, že orgán, který se nepoužívá ochabne. Tak je to i s krčními svaly žen, které mají léta podpěru hlavy. Při natahování se rozšíří prostor mezi obratly a tím dojde ke zlámání vazu.
 |
| Foto: Bohuna Kopřivová |
Dvě pověsti jsou o tom, proč se takto ženy zdobí. Je to již z 11. století.
První žena byla dcerou mořského draka a dívky si začaly vyčesávat vysoko vlasy a dlouhými krky se snaží napodobit dračí pramáti.
Druhá, z kmene Padaung, hovoří o tom, že je to z důvodu, aby jim tygr neprokousl hrdlo.
Ale ať to bylo jakkoliv nebo jinak, pravda je ta, že se tento zvyk dochoval i do 21. století a udržuje se stále.
