Znavující slunce - napsal Matyáš Souček

Nasládlý těžký vzduch se mi hrne do plic. Krom onoho typického letního vánku cítím směsici vůně dřeva, vlhké půdy, mechu a pro mě, při vzpomínce na oteklý nos a slzami zalité oči nepříjemný pach travin a pylů. Dotěrné slunce pod korunami stromů ztrácí moc a kraluje zde příjemně chladný stín.
Sednu si na vlhký pařez. 

Obavy před ohavným hmyzem velice rychle přebije chtíč si chvilku odpočinout. Jak můj hlasitý dech ustává, začínám mnohem více vnímat zvuky o sebe narážejících větví a pomatený zpěv všemocného ptactva. Konečně chvíle klidu.