Kohout zakokrhal znovu. Ten zvuk v oblibě neměla. Vstala, zavřela okno a začala se oblékat. Dveře skříně zavrzaly a Anežka si uvědomila, že je Pepa nenamazal. Pohlédla na sebe do zrcadla. Bílé vlasy spletené do copu, aby se v noci nezacuchaly, byly stále husté jako dřív. Jen ta barva se změnila.
„Jak je možné, že jsem pořád stejná a přesto tak jiná?“ prolétlo jí hlavou. Byl to zvláštní pocit.
Roztáhla ramínka ve skříni, aby si vybrala své šaty. Ze skříně zavanula vůně prádla smíšená s jejím parfémem a toaletní vodou Pepy. Tady na chalupě měli skříň spolu dohromady. Levá strana byla její a pravá Pepova. Když se sem stěhovali natrvalo z Prahy, Anežka zjistila, jak málo věcí člověk ve skutečnosti potřebuje. Vzala jen to nejnutnější a teď byla ráda, za ten minimalismus.
V koupelně ji čekal pohled do dalšího zrcadla. Uvědomila si, že se poslední dobou často prohlíží v jakémkoliv odraze. Dokonce i při vyndávání hrnečků z kredence. Jako kdyby zjišťovala, v čem je teď jiná. Hledala ve své tváři odraz změny, ale viděla jen sama sebe. Uvařila si čaj, rozřízla včerejší rohlík a namazala ho máslem a medem. K tomu B-komplex a Spofavit, aby byla stále jako rybička. Nic víc nepotřebovala.
Kyvadlové hodiny odbily půl sedmé právě ve chvíli, kdy dojedla poslední kousek. Koukla na ně a vybavila si moment, kdy je s Pepou rozbalovali na svatbě jako svatební dar. Byla to tehdy velká krabice a Anežka čekala spíš sadu nádobí. Teď jí napadlo, že nádobí už by bylo dávno rozbité, ale tyhle hodiny jim věrně sloužily celou tu dobu až doteď.
V síni si stáhla vlasy do šátku, opatrně sešla po schodech, přezula se a zamkla. Klíč schovala pod rohožku, aby ho cestou neztratila. Z bývalého chlívku vyndala kárku a do konve natočila vodu. Tu kárku dělal Pepa. Je jí už dobrých padesát let, uvědomila si. Použil tehdy podvozek z kočárku po jejich dceři a přimontoval na něj dřevenou bedýnku. Vozil na ní všechno možné. Klestí z lesa, šišky na zátop, trávu králíkům nebo odpad na skládku. A kde jsou ty časy, když jsem v kočárku vozila naši malou Janičku, pomyslela si Anežka. Postavila konev s vodou na kárku a provázkem ji přivázala zprava i zleva, aby se jí cestou nevylila.
Roztáhla ramínka ve skříni, aby si vybrala své šaty. Ze skříně zavanula vůně prádla smíšená s jejím parfémem a toaletní vodou Pepy. Tady na chalupě měli skříň spolu dohromady. Levá strana byla její a pravá Pepova. Když se sem stěhovali natrvalo z Prahy, Anežka zjistila, jak málo věcí člověk ve skutečnosti potřebuje. Vzala jen to nejnutnější a teď byla ráda, za ten minimalismus.
V koupelně ji čekal pohled do dalšího zrcadla. Uvědomila si, že se poslední dobou často prohlíží v jakémkoliv odraze. Dokonce i při vyndávání hrnečků z kredence. Jako kdyby zjišťovala, v čem je teď jiná. Hledala ve své tváři odraz změny, ale viděla jen sama sebe. Uvařila si čaj, rozřízla včerejší rohlík a namazala ho máslem a medem. K tomu B-komplex a Spofavit, aby byla stále jako rybička. Nic víc nepotřebovala.
Kyvadlové hodiny odbily půl sedmé právě ve chvíli, kdy dojedla poslední kousek. Koukla na ně a vybavila si moment, kdy je s Pepou rozbalovali na svatbě jako svatební dar. Byla to tehdy velká krabice a Anežka čekala spíš sadu nádobí. Teď jí napadlo, že nádobí už by bylo dávno rozbité, ale tyhle hodiny jim věrně sloužily celou tu dobu až doteď.
V síni si stáhla vlasy do šátku, opatrně sešla po schodech, přezula se a zamkla. Klíč schovala pod rohožku, aby ho cestou neztratila. Z bývalého chlívku vyndala kárku a do konve natočila vodu. Tu kárku dělal Pepa. Je jí už dobrých padesát let, uvědomila si. Použil tehdy podvozek z kočárku po jejich dceři a přimontoval na něj dřevenou bedýnku. Vozil na ní všechno možné. Klestí z lesa, šišky na zátop, trávu králíkům nebo odpad na skládku. A kde jsou ty časy, když jsem v kočárku vozila naši malou Janičku, pomyslela si Anežka. Postavila konev s vodou na kárku a provázkem ji přivázala zprava i zleva, aby se jí cestou nevylila.
Zadní brankou vyjela na louku a pak polní cestou mířila nahoru na nejvyšší kopec v obci. Projela i kolem zahrady s kohoutem, který ji každé ráno tak rozčiloval. Zakokrhal chvíli poté, co ho minula. „Fuj tajbl,“ škubla sebou Anežka, až jí vystříkla voda z konve. „To jsem se lekla,“ ohlédla se na kohouta, který stál na ohradě s hnojem a kontroloval své slepice, které ozobávaly trávu.
Anežka jezdila touhle cestou schválně. Nechtěla jezdit přes ves, kde by potkávala lidi. Chtěla mít svůj klid, ne se s někým vybavovat. Potřebovala teď být sama. Stačil jí nákup v Jednotě a honem zase domů do svého království.
Dneska sluníčko pěkně hřálo, byla ráda, že neležela dlouho v posteli. Za hodinu už bude určitě pěkné parno a to by se jí špatně dýchalo. Už takhle ji cesta do kopce s kárkou docela namáhala. Minula místo, kde se scházela omladina, pálily čarodějnice a umisťovala májka. I oni se tu s Pepou kdysi tajně scházeli, aby o nich nevěděli jejich rodiče. Tady ji Pepa prvně vyznal lásku a tady ji i políbil. Jako by to bylo včera.
Kostelní zvon právě odbíjel sedm hodin, když Anežka četla nápis Nezapomeneme!, který ji vítal na obrovské kované bráně. Nikdy předtím nad tím nápisem nepřemýšlela. Čítávala ho už jako dítě, když ji sem posílala maminka s čerstvě nařezanými květy. Až teď si uvědomila, kolik pravdy se v něm skrývá. Stejně jako nezapomněla na svého tatínka, nemůže zapomenout ani na svého muže.
Nechala stát kárku za branou, odemkla si a konev donesla až k hrobu. Rukou udělala tři křížky na hraně kamene a pak se pokřižovala sama.
Anežka jezdila touhle cestou schválně. Nechtěla jezdit přes ves, kde by potkávala lidi. Chtěla mít svůj klid, ne se s někým vybavovat. Potřebovala teď být sama. Stačil jí nákup v Jednotě a honem zase domů do svého království.
Dneska sluníčko pěkně hřálo, byla ráda, že neležela dlouho v posteli. Za hodinu už bude určitě pěkné parno a to by se jí špatně dýchalo. Už takhle ji cesta do kopce s kárkou docela namáhala. Minula místo, kde se scházela omladina, pálily čarodějnice a umisťovala májka. I oni se tu s Pepou kdysi tajně scházeli, aby o nich nevěděli jejich rodiče. Tady ji Pepa prvně vyznal lásku a tady ji i políbil. Jako by to bylo včera.
Kostelní zvon právě odbíjel sedm hodin, když Anežka četla nápis Nezapomeneme!, který ji vítal na obrovské kované bráně. Nikdy předtím nad tím nápisem nepřemýšlela. Čítávala ho už jako dítě, když ji sem posílala maminka s čerstvě nařezanými květy. Až teď si uvědomila, kolik pravdy se v něm skrývá. Stejně jako nezapomněla na svého tatínka, nemůže zapomenout ani na svého muže.
Nechala stát kárku za branou, odemkla si a konev donesla až k hrobu. Rukou udělala tři křížky na hraně kamene a pak se pokřižovala sama.
„Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého, Amen,“ zašeptala. Smetla nečistoty, zalila nedávno zasazené ledovky a afrikány a zapálila svíčku. Zadívala se na nově dopsané jméno Josef Najman.
„Neboj, máš to tu hezké, Pepo,“ řekla polohlasem, „skoro jako výhled na naši zahrádku. Snad nebude dlouho trvat a budeme se dívat spolu,“ už jen zašeptala a kapka slzy dopadla na trávník.
„Neboj, máš to tu hezké, Pepo,“ řekla polohlasem, „skoro jako výhled na naši zahrádku. Snad nebude dlouho trvat a budeme se dívat spolu,“ už jen zašeptala a kapka slzy dopadla na trávník.
