Čím větší nos, tím přitažlivější pro opačné pohlaví - napsala Bohuna Kopřivová

„To že je nos, ta do červena zabarvená okurka? No to je paráda“, obracím se na manžela na 3. největším ostrovu světa, Borneu. Je to jediné místo na světě, kde se tento druh živočicha vyskytuje. A dokonce ve volné přírodě. Nemůžu se vynadívat na kahau nosatého, zřejmě dominantního člena jeho tlupy. Víc jak 10 cm dlouhý nos mu visící přes pusu a je známkou velkého zdatného samce. A jak skáče!

S roztaženýma rukama i nohama překoná až čtyři metry. Doprovází ho jeho harém, ale samice mají nos krátký, zašpičatělý a otočený trochu nahoru. Jsou roztomilé, ale mužští jedinci jsou daleko zajímavější. Dokonce jedině oni vydávají zvuky, k tomu jim pomáhá i jejich ozdoba, která při jídle ale dost překáží. Samice ani nedutají, a to se zas moc líbilo mému manželovi a já nevím proč.
„Ti se mají, takových ženských a každá mlčí,“ podotkne, když se tuto informaci dozvídáme. S úžasem si prohlížíme tato přes 1 m velká zvířata se zrzavou až cihlovou srstí, s modro šedivými končetinami, světlejším dlouhým silným ocasem a vystouplým břichem. Samci se rádi chlubí i svým přirozením, které je červené a jsem až v rozpacích, jak jsem nucena se stále na to dívat. Můj zájem končí, když po skloněném stromu se přibližuje dorost a matky s miminy na zádech. Asi 20 těchto mimořádných zvířat přichází naším směrem a já nevím, zda mám fotit, nebo se jen dívat. Na štěstí stíhám oboje.

Pokračujeme dál v cestě, potkáváme jedno auto za druhým plně naložené dřívím. Přesedáme na loďku a plujeme po řece Sungai Inabatangan , ne které se také převáží dřevo, a i kolem řeky jsou samé skládky tohoto zdejšího bohatství. Na Borneu snad nemůže za chvíli být žádný strom. Z letadla je Borneo krásně zelený ostrov, ale jak se přesvědčujeme, je to téměř již všude palma olejná, která se vozí do celého světa jako přísada do tzv. ekologického benzínu, ale za jakou cenu? 

vířata již nemají kde žít, v nejlepším případě je tu ponechán kolem řek uzoulinký pás lesa, ale mnohdy je tak řídký, že i opice musí slézt na zem, když se potřebují přemístit jinam, protože skokem to nezvládnou. No a na palmy olejné opice neskočí (asi se jim nelíbí, jako mně).

Hrůza, zvířat stále ubývá i takových jedinečných jako jsou kahau, kteří jinde na světě nežijí a orangutanů, kteří žijí ještě na Sumatře. Těch je v divočině odhadem 15 000 a před sto lety jich bývalo ještě asi 250 000. Je mi smutno a všech zvířat líto, kteří jsou závislí na stromech, mnozí z nich jsou vegetariáni, většinou tam i žijí a rodí mláďata a pokud se nepodaří toto drancování lesa zastavit, tak už tam nezbyde ani ta odhadovaná ¼ původního porostu. Ve zbytcích lesa na spodním toku uvedené nejdelší řeky v Sabahu (jedná z Malajských republik), se zachovaly ostrůvky vegetace, kde zvířata ještě žijí. Prý i sloni, ale ty jsme neviděli, přes to, že jsou to obři. Dorážíme do přístavního mola, kde nás vítá nápis, že kemp je pro „drsné baťůžkáře“.
Nejstaršími obyvateli zde jsme my, jinak samí mlaďoši okolo 20 let. Celý kemp je na kůlech kvůli záplavám, které jsou zde vždy, když zaprší. Spíme v boudičkách, na matraci na zemi, ale s moskytiérou. Příbytek má jen tři stěny, jedna je úplně volná a jak říkám, aby byl zajištěn snadný pohyb divoké zvěře. Veškeré vonné věci včetně léků, dáváme do sudů v jídelně, kde je nepřetržitá služba. Záchody jsou dost daleko za kempem ve zbytcích pralesa a je tu také umývárna, ale bohužel bez vody. Tedy voda teče, ale naprosto hnědá z řeky a jen malinký čůrek. Před nedávnem pršelo a déšť spláchl odlesněné svahy a voda je nanejvýš vhodná pro zalévání WC. 

Je hrozné horko, přes 40°C a ještě se pořádá brigáda, na kterou jsme vyzváni. Samozřejmě se účastníme, a tak kluci (manžel a kamarád) se jdou vykoupat i do toho hnědého kakaa, kde žijí krokodýli, a my jsme varováni, ať to neděláme. Ale je to prý dobré, nejsou přes tu barvu vidět. 

No, přežili to, já jsem se nechala polít lahví pitné vody a byla to asi moje nejdražší sprcha. 

A teď mi je fajn. Jen se modlím, abych nedostala průjem po zvláštní hromadné večeři a v noci nemusela jít. Nevyšlo to, musela, ale nic mě nesežralo, ale byl to dost adrenalin, opravdu jsem se docela bála a manžel spí jako nemluvně (slovo dřevo už nechci použít, jsem na něj přímo alergická) tak mě nedoprovodil. Není nad to, mít vedle sebe chlapa. 

Ale je to lepší, že spí, než aby ho sežral krokodýl, kterých je tady docela hodně.