„Prodáme byt. Čím dřív, tím líp,“ paní Irma je žena činu. Sedí u internetu a projíždí nabídky realitních kanceláří. Zatím není nic to „pravé ořechové“ co by chtěla vidět hned a na vlastní oči, ale Irma je vytrvalá. Už zadala i poptávku. Každou neděli sedá s manželem do auta a objíždějí podhorské vesničky a kochají se starými usedlostmi, grunty, více či méně opravenými chalupami a typují. Zajímá je nejen jak dům vypadá, ale hlavně do jakého prostředí je zasazený. Za několik neděl už mají docela jasnou představu. Když konečně narážejí na dům, který by alespoň zvenku ideálně splňoval jejich představy - no, ale přiznejme, že hlavně její - nestál ten dům zase tam, kde by jej ráda viděla ona. Někde na nevysokém kopečku, nebo mírné stráni, kousek od lesa a s pěknou zahradou kolem. Dům s nejbližšími sousedy vzdálenými alespoň sto metrů od nich. Zároveň aby k němu byla solidní přístupová cesta a od něj pěkný výhled do krajiny. Nejlépe na západ. Paní Irma miluje nejen romantické západy slunce, ale i bouřky, které v našich končinách přicházejí hlavně ze západních směrů.
„Irmo, nerad to říkám, ale asi seš padlá na hlavu, víš to?“ prohlašuje za volantem již znavený a utrmácený Lubor, ačkoliv souhlasil se všemi plány, které spolu „upekli“. Pomalu už ho přestává bavit každonedělní „šmírování“ v okolí cizích domů.
„Vím.“
„Co víš?“
„Že jsem padlá na hlavu. Ale když já si nemůžu pomoct. Něco mně říká, že náš vysněný dům najdeme už brzo. Tak prosím tě vydrž. Jo?“ Lubor, mírný flegmatik, tedy rezignuje. Stejně mu nic jiného nezbývá. Svou ženu zná a ví moc dobře, že když si něco umane, nemá cenu vzdorovat. Dnes mají za sebou dvě stě kilometrů a dalších sto je čeká na cestě domů.
„Lubo, prosím, poslední odbočka a pak už jedeme domů, ano? Prosím, tam … vidíš ten barák, jo? Tak k němu zajeď. Koukneme se a jedem.“
Už když se k němu blíží, ví stoprocentně, že to je on.
„To je on, Lubo! Do puntíku přesně je tohle dům, který chci.“
„Vidíš, a právě v tom jsi blázen. Vyhlídneš si barák, nic o něm nevíš a myslíš si, že bude na prodej? Takové domy se neprodávají, takové domy se dědí. A stejně, jak vidíš, je kolem posečeno, uklizeno, tady se prostě normálně bydlí. Tak se pokochej a jedeme domů.“
Irma však, jako kdyby ji hnala nějaká neznámá síla, vystupuje z auta a už si to rázuje ke stavení. Směle otevírá branku a než by člověk řekl švec, už zvoní. Až ven je slyšet netradiční zvuk klinkání v útrobách domu. Po chvíli čekání se dveře otevírají. Na prahu se zjevuje milá vrásčitá tvář šedovlasé paní s usměvavýma očima.
„Dobrý den. Irma Skálová.“
„Dobrý den, co si přejete?“
„Já se chtěla jen zeptat, paní…?“
„Thámová. Anna Thámová.“
„Já se chtěla jen zeptat, paní Thámová, jestli náhodou není tento dům na prodej?“ Irma se snaží dát do dotazu co nejvíc upřímnosti a laskavosti, jaké je jen schopna.
„A kdo jej chce koupit?“ Otázka paní Thámové zní překvapeně, ale i zvědavě.
„No, přeci nebudete stát mezi dveřmi, pojďte dál.“
„Já, paní Thámová, mám v autě i manžela, může ….“
„Ale to víte, že jo. Pojďte, pojďte.“ Irma mává na Lubora, čeká, než se „odštrachá“ ke dveřím a oba vstupují do království paní Thámové.
Široká chodba, plnící roli vstupní haly. Stoleček, krajkovaná dečka, váza s živými květy, hluboké čalouněné křeslo, na zdech několik obrazů. Jedním slovem - útulno. Paní domu návštěvu přivedla do prostorného pokoje. Pohled zvenčí vůbec nenapovídal skutečnosti nečekaně velikého prostoru. Z nábytku dýchá historie. Komody, prosklený sekretář, stůl pro dvanáct hostů, několik lenošek. Celé místnosti však udává tón pěkný krb a klavír. Vlastně piano. I tenhle kus „nábytku“ sem báječně zapadá a vytváří z prostoru něco jako hudební salónek.
Irma se nestačí blaženě divit. Neví kam dříve stočit svůj pohled, vše, každý kout místnosti ji fascinuje. O vnější podobě vysněného domu měla jasnou představu, věděla též, jak by mohlo vypadat vnitřní uspořádání. Hlavně toužila po velikém obýváku, kde by se nemusela početná rodina nebo jakákoliv návštěva cítit stísněně. Tenhle obývák byl z oblasti snů.
„Posaďte se přece,“ vybízí návštěvu paní Thámová. „Co vám můžu nabídnout? Kávu? Nebo čaj?“
„Jestli můžu poprosit, tak obyčejnou vodu,“ žádá Lubor.
„Mně taky jen vodu. Děkujeme,“ říká Irma a už z hloubky křesla stále obhlíží pokoj. Lubor chodí místností dokolečka, ruce sepnuté za zády, dvakrát poodhrne záclonu a vykoukne ven. Mírně se svažující pahorkatina, lesíky, remízky, střechy chalup a štíhlá věž kostela. Druhé polovině výhledu dominují zalesněné hory. Divoká křivka jejich horizontu bere dech.
O úchvatném okolí domu samozřejmě věděli, konec konců, byl tohle jeden z důvodů, proč sem Irma chtěla zajet, ale že tuhle fascinující podívanou poskytuje i pohled oknem ven, to Irmě nyní raději neříkal. Nechce zbytečně zvětšovat zklamání, které ji čeká s oznámením, že dům není na prodej.
„Ták, tady to je. Prosím,“ paní Thámová pokládá tác se džbánkem plným vody a dvě sklenice na stůl. „Jen seďte, já vám naleju a podám,“ říká a už nalévá chladivý nápoj do sklenic.
„A kde vy máte manžela, paní Thámová?“ Irma s úsměvem dodává: „Výborná voda, žádný chlór, to já poznám.“
„Však je také z naší studny. Vždycky byla dobrá a vždycky jí bylo dost, no. Já tu bydlím sama. Už deset let.“
„Sama? A jak to zvládáte, takový veliký dům?“
„Těžko. Teď už těžko. Když manžel žil, bylo to fajn. I já jsem ještě vloni běhala kolem domu jako srnka, ale před svátkama mě začalo pobolívat hned tu a hned tam a víte co, přišlo jaro a já najednou zjistila, že si na práci kolem domu musím zjednat pomoc ze vsi. A lepší už to nebude. Osmdesátku mám na krku a už je to znát.“
„A co děti? Děti vám nepomůžou?“ Irma pokládá řečnickou otázku, ale už tuší, že s dětmi to nebude tak jednoduché a že možná fakt, že je pozvala dál, je dobrý, moc dobrý signál.
„Mám jenom dceru. V Americe. Už tu nebyla pět let. A předtím jen na pohřbu táty. Prý pojeď s námi na Floridu. Budeš se mít jako v ráji.“
„A proč jste nešla,“ diví se Lubor, „Já bych šel hned.“
„Mám tu kořeny,“ říká tiše paní Thámová. „A potom, jsou jisté okolnosti, které …ale to je teď jedno. Píšeme si, a co mám mobil, tak si někdy i telefonujeme“. Paní Thámová vysunuje od stolu bytelnou židli a sedá si. „Zrovna jsem uvažovala, že bych odešla do domu s pečovatelskou službou. Je tady v okresním městě, docela nedaleko. Tak vy chcete koupit dům… A smím se zeptat proč?“
„Taky už jsme bez dětí. Bydlíme v paneláku na sídlišti. Vždycky jsme toužili bydlet někde na vesnici, někde, kde budeme mít zahradu, les nedaleko a klid. A hlavně víc prostoru. Umíte si, paní Thámová, představit, že váš obývák, tady co sedíme, je veliký skoro jako celý náš byt?“
…„Kolik má metrů? Dvaačtyřicet? No a my bydlíme v bytě s výměrou padesát devět metrů. Když sedíme v našem obýváku a někdo chce odejít, třeba na záchod, tak se ostatní musí zvednout jako v kině. Chceme už konečně změnu. Sice jsem neviděla dům celý, ale už vím, že tady by se mi líbilo, že?“ a s očekáváním podpory obrací oči k Luborovi.
„Což o to, hezky tu je, to jo, ale cena bude asi taky hezká, chci říct hezky mastná“, podotýká Lubor skepticky
„Víte co, pojďte se podívat, provedu vás,“ říká paní Thámová a vstává.
„Tak co na to říkáte? Skoro jako na zámku, že jo? Ale jak říkám, pro jednoho už to rozhodně není.“
Irma je v sedmém nebi. Každou novou místností, každým kouskem nábytku, zahradou, půdou i sklepem, je unešená. Paní Thámová chce dům prodat, právě se chystala, že zavolá nějakou realitní kancelář. Dům hodlá prodat i s vnitřním vybavením. Jak to vše leží a běží. Co by s tím také v garsonce pečovatelského domu dělala? Všichni končí exkurzní prohlídku a vrací se zpět do obýváku.
„Tak kolik? Kolik za ten hrad chcete?“ Lubor očekává, že uslyší částku, kterou nebudou ani po licitaci schopní dát dohromady. A půjčovat si nebudou. To ne, tuhle variantu už spolu přece zavrhli při panelákových večerních hovorech o novém bydlení.
„Za kolik korun asi prodáte váš panelákový byt?“
„Víc než tři miliony třista tisíc za něj nedostaneme. Škoda, no,“ Lubor je už dopředu přesvědčený, že tento palác bude stát nejméně pět milionů, a to si myslí, že je ve svém odhadu hodně skromný. Chvíli je ticho. Irma napětím ani nedýchá.
„Za čtyři miliony vám dům prodám,“ prořízne náhle vzduch rázný hlas paní Anny.
„I s nábytkem,“ dodává.
Irma háže prosebné oči na Lubora.
„Ne, Irmo, půjčku, a to jsme si řekli dávno a jasně, si brát nebudeme. Víš, že z peněz za náš byt se dá koupit domek i se zahradou. Tak se vzpamatuj. Žádné dluhy! Nabídka tady paní Thámové je vskutku velkorysá. Skutečná cena tohoto domu je mnohem vyšší, ale my ani na tak nízkou cenu, jaká je nám nabízená, nedosahujeme. Je nám líto, paní Thámová.“
„Já bych vám dům prodala i za miliony tři, ale bylo by to s podmínkou.“ Pohledy všech tří se střetly.
„Podmínkou? Jakou podmínkou?“ Irma je ochotná jít do nějakého závazku jen tehdy, pokud by neomezoval nějak zásadně jejich budoucnost. První co ji napadlo, že paní Thámová jim dům prodá, ale bude chtít část domu sama užívat až do smrti. Nu, což o to, to by snad po dohodě s manželem mohli uvážit, říká si v duchu.
„Můj dědeček, dej mu Pánbůh věčnou slávu, umřel na jaře v dubnu čtyřicet pět. Ani konce války se nedožil. A táta skonal v pětasedmdesátým v srpnu. Horko bylo, byly žně. Zrovna stál u okna a pozoroval oblaka prachu za kombajny dole v údolí, když jej ranilo. A můj Jenda umřel před deseti lety. Všichni umřeli tady. Doma. Celá naše rodina byla na muziku, víte?“ Skálovi neví. Nevědí, kam tahle řeč míří, co mají skony příbuzných paní Thámové společného s prodejem domu, proč do toho montuje hudbu a co z toho vlastně vyleze za podmínku.
„Manžel hrával na piáno?“ Irma naznačuje svými pěstěnými prsty hru na klavír.
„Jenda hrál i táta a děda též. A taky babička. Tady bývalo veselo, jé je. Scházeli se u nás sousedé z širokého okolí. Děda hrával klasiku, ale i k tanci. A táta s manželem byli ke hře na klavír vedení odmala, bylo to u nás něco normálního. Když ještě tolik nefrčela televize, byla u nás společnost každou neděli.“
„A vy jste taky hrála?“ ptá se Lubor.
„Pořád hraju. Jako bývalo u nás zvykem, každou neděli. Odpoledne sednu za klaviaturu. Za ty roky už ani noty nepotřebuju. A toho piána se právě týká moje podmínka. Vlastně dvě. Především se ve smlouvě zavážete, že piáno Bosendorfer zůstane tam, kde je. Nejen, že jej neprodáte, či co, ale zůstane stát tam, kde stojí a kde stávalo vždy.“
„No to by snad neměl být žádný problém, Lubo, co?“ Irma ví, že s takovým kusem „nábytku“ manžel problém mít nebude, vždyť sám občas hrává. Sice na elektrické klávesy a v kapele, ale vztah k nástroji jistě má.
„V tom nevidíme žádný problém. Piáno zůstane, kde je. Klidně na věky věků. Vždyť místa je zde dost a rozhodně nepřekáží. Naopak, je to nádherný kus. Kolik má vůbec roků?“
„Víte, že ani nevím? Co si pamatuji, stálo zde vždycky. Sto let? Nevím. Ale ladí! A má zvuk!“ na ta slova paní Anna přistupuje k pianu a zvedá kryt. „Tohle piano má ještě jen osmdesát pět klapek, místo osmaosmdesáti,“ říká a přejíždí prsty po klaviatuře. Nádherná melodie se rozeznívá pokojem. Hned ale, po pár akordech, hru přerušuje a uvádí nástroj do původního stavu. „Má druhá podmínka se týká právě nedělí. Dokud budu moci, budu mít místnost s pianem k dispozici na dvě hodiny každou neděli od dvou do čtyř odpoledne. Sama.“ Paní Thámová stále sedíc se otáčí na otočné stoličce stojící u klavíru. „Je tahle žádost, vlastně podmínka, pro vás přijatelná?“
„A vy byste jako každou neděli přijela, zahrála si na piáno a zase odjela?“ vyptává se Lubor.
„A budu zde sama. Abyste rozuměli, chci zde být sama se svými vzpomínkami.“
„Každou neděli?“
“Pane Skálo, já předpokládám, že každou. Ale víte, jak to v našem věku chodí. Může být, že zrovna budu chorá, že bude velmi nepříznivé počasí… to byste nevěřili, jaké tady dovede být povětří. A když přijde zima, závěje, mráz a fujavice, pak samozřejmě se nejen že vy nedostanete odtud, ale dost pravděpodobně se ani já nedostanu sem. Ale jinak každou. Ano, každou. A takto by to, prosím, stálo i ve smlouvě.“
„Tak co, Lubo? Chceš se ještě poradit, nebo si tady s paní Thámovou plácneme hned?“
…“Tak, což o to, plácnout si můžeme, ale stejně se musí smlouva řádně připravit, dát tam ty věci, ty podmínky tady paní Thámové a tak. To nebude hned. Týden, čtrnáct dní. Peníze budete chtít hotově? Paní Anno, slyšíte? Peníze hotově, nebo na účet?“
„Na účet, pane Skálo. Na účet.“
Není o čem přemýšlet. Za dva měsíce jsou Skálovi v novém. Panečku! To je změna! Skálovi se do prací kolem nově nabytého domu pouštějí s nadšením. Irma má výhodu práce doma. Překládá pro jistou firmu manuály z němčiny. Lubor je čerstvým důchodcem a tak si svůj čas na práci kolem domu můžou rozvrhnout dle svých potřeb. Hned první neděli po obědě se chystají na výlet. Paní Thámová se objevuje na chlup přesně. Jen co za ní zaklapnou dveře, vyrážejí do města do kavárny. Úderem čtvrté odpolední, dle dohody, jsou zpět. Paní Thámová jim předává dům v naprostém pořádku, pěkně děkuje a odjíždí. Tak se to opakuje i v dalších několika týdnech. Pak však Irma nevydrží a se svou zvědavostí se svěřuje manželovi: „Hele, tebe nezajímá, co Thámová doopravdy u nás ty dvě hodiny dělá?“
„Hraje na klavír, co by asi dělala. Že by umyla nádobí po našem nedělním obědě, to jsem si nevšiml,“ říká Lubor a začíná se věnovat zákusku, který jim ke kávě přinesl číšník.
„Ale no tak…ty přece dobře víš, jak to myslím.“ I Irma nakusuje přinesenou sladkou dobrotu. „Tobě se zdá normální, že tam sama dvě hodiny mydlí do kláves? Vím, že ve společenské místnosti domu s pečovatelskou službou klavír mají. Dokonce křídlo. Tam kdyby hrála, tak bude mít i posluchače. A vděčné. Já to nechápu.“
„A co? Myslíš, že místo hraní u nás dělá něco jiného? Fantazii mám, ale co by stará paní mohla sama dělat dvě hodiny, když ne hrát, netuším.“
„A to právě, milý Luborku, musíme zjistit.“
V neděli, když paní Thámová zavírá za Skálovými dveře, se manželé tentokrát vydávají do města jen naoko. Auto odstavují za nejbližší zatáčkou a jako zloději se plíží k domu. Zaujímají pozice každý u jednoho z obou oken obýváku. Opatrně nakukují, co že se u nich doma vlastně děje.
Paní Thámová sedí k oknům zády. Sedí u piana, a ač Skálovi čekají něco jiného, skutečně hraje. Pozorují ji pár minut a už tuhle, jak se zdá, zbytečnou kontrolní misi, chtějí vzdát, když zpozorují paní Annu, která se zvedá od nástroje a přesedá si na masívní židli ke stolu. Anna se usmívá, pokyvuje hlavou do rytmu, sleduje piano, jako by za klávesami někdo seděl a pokračoval v její produkci. Irma ani Lubor však nikoho u klavíru nevidí. Další šok zažívají vzápětí. Někdejší majitelka domu vstává, zvedá ruce do polohy, jako by někoho držela za ruku a kolem pasu při tanci a také skutečně začíná pokojem tančit. Osmdesát let na ní není znát. Vznáší se jako mladice, jako lehkonohá víla.
„Blázen. Thámová je cvok!“ šeptem sděluje manželovi svůj dojem Irma.
„Možná,“ připouští Lubor, „ale řekni mi teda, proč se pohybují klapky piana, když u něj nikdo nesedí?“
„No jo. Nesedí. A tak kdo na něj hraje?“ Irmu obchází náhlý chlad. „Pojď pryč, pojď. Hned!“ poroučí. Srdce má až v krku a dělá se jí nevolno. Málem křičí. Shrbeni probíhají zadem na polní cestu a po ní se rychle přesunují k silnici a svému vozu. Zůstávají v něm sedět mlčky. Irma přerývaně a těžce dýchá, Lubor hledí nepřítomně dopředu. Irma se po chvíli přece jen trošku uklidňuje.
„Lubo, řekni, co si o tom máme myslet? Teda já, abych pravdu řekla, bych si nejraději nemyslela nic. Čert nám byl dlužen to šmírování. Já mám strach se tam vrátit,“ říká tiše a zkoumá pohledem Lubora, co řekne.
„Jak dlouho už zde bydlíme?“
„Počkej, je sedmýho října, stěhovali jsme se v půlce srpna. Necelé dva měsíce.“
„A Thámová přijela zatím šestkrát. Říkám to dobře? Šestkrát, že jo?“
„Ano, šest neděl. Bože, kolik už jsme kvůli tomu sežrali zákusků,“ pokouší se přes svůj psychický stav o vtip Irma.
„Tak. A dělo se nám něco podivného za celou tu dobu? Dělo? Nedělo!“ odpovídá si Lubor sám. „Není tudíž sebemenší důvod myslet si, že by to mělo být i nadále jinak. Víš co? Budeme si namlouvat, že se nám to jen zdálo a že to co jsme viděli oknem, byla jen taková halucinace. Přelud. Dyť ona je vlastně docela milá. A barák, a to musíš uznat, nám i s tou divnou podmínkou, prodala za hubičku. Za hubičku! S vykřičníkem. Tak, Irmo, moje milá, nějak zážitek rozdejcháme, já taky nejsu ve své kůži, ale zvládneme to,“ říká a objímá manželku kolem ramen. Pak startuje.
Ve čtyři je paní Thámová nachystána k odchodu stejně jako jindy. Usmívá se, děkuje, loučí se a odchází k autobusové zastávce.
„Tak zase příští týden. Sbohem.“ A tohle sbohem je poslední sbohem, co od paní Thámové kdy slyšeli.
Doma chodí v obýváku s neuchopitelnou obezřetností. Lubor se po dvou dnech odhodlává prozkoumat piano. Otevírá skříň piana, zkouší upevnění svisle vedených strun, řadu kladívek, pedály. Prohlíží celou ozvučnou desku, všechny klapky, bílé i černé. Neobjevuje nic neobyčejného. Uvádí piano do původního stavu, klávesy překrývá protiprachovou dečkou a zavírá víko. Jak předpokládal při uklidňování Irmy, po pár dnech se nepříjemný pocit z nedělního zážitku začal vytrácet. Přesto už v sobotu začíná u obou, aniž si to navzájem přiznali, stoupat adrenalin. Přicházející neděle se obávají. Jaké však je jejich překvapení, když se paní Thámová ve dvě neukazuje. Ani o půl třetí ani ve tři. Nervózně sedí, přichystáni zase odjet, ale tentokrát nemusí.
Když se paní Thámová neukázala ani příští neděli, volá Irma do pečovatelského domu:
„Kdo volá? Dobrý den, paní Skálová. Nemám pro vás dobrou zprávu. Paní Thámová umřela. Počkejte, vyjela si na výlet, jako ostatně každou neděli, co byla u nás, toho sedmého desátý a potom hned v pondělí umřela. Mrtvička. Ve spánku. Jo, pěkně umřela. Vůbec se netrápila. Pohřeb už měla: Víte, ona u nás složila peníze pro případ téhle události. Tak jsme jí vypravili malý pohřeb, jak si přála. No a vědět jsme dávali jen její dceři do Ameriky. Ta ale nepřijela. Prý ani nepřijede, když není co vyřizovat kolem pozůstalosti. Žádná není. Dům prodala… ano, vím, že vám… proto vám taky dávám tyhle informace. Peníze odkázala nám a zčásti Lidušce. Školu hry na klavír pro nadané. Ten účet bude uvolňovat prostředky postupně. Byla skromná a takhle velkorysá. Ano. Tak nashledanou.“
Skálovi zapalují svíčku a staví ji na vrchní desku piana. Týden utekl jako voda a na dveře ťuká další nedělní odpoledne. Manželům Skálovým přichází po tolika týdnech odjezdů zvláštní, že už nyní nikam nemusí.
Hodiny právě ukazují čtrnáctou, když Lubor vyhrkuje: „Já tu její tradici neporuším!“ Sedá si k pianu, rozkládá letité noty a jeho prsty se rutinně rozbíhají po klávesách. Pokoj plní hudba. Irma se uvelebuje v lenošce, zavírá oči a poslouchá. Po chvíli oči otevírá a s nimi i pusu, kterou hned překrývá rukama. Pokoj je zaplněný lidmi. Několik párů víří v tanečním reji, další lidé sedí u stolu, zdá se, že se živě baví, povídají si, ač skrze zvuk klavíru neproniká ani hlásek. Všichni jsou takoví opravdoví. Nezdá se, že by se jednalo o duchy, o nějaké zhmotněné přízraky. Náhle si uvědomuje, že vidí i paní Thámovou. Tančí a muž, který ji vede, je její dávno zemřelý manžel, jehož podobu zná z fotografií. Irma, neschopná slova chvíli dění pozoruje a pak usuzuje, že musí nutně na vzduch. Lubora nechává hrát a vybíhá před dům. Sedlá si na schod. Za pár okamžiků se vedle ní objevuje manžel a bere ji jemně za ruku. Mlčky přistupují k oknu. Těžko říct, co od pohledu zvenčí čekají. Místnost je prázdná. Jen klapky klavíru se pohybují samy od sebe a pokojem zní povědomá hudba.
