 |
| Ilustrace: Kateřina Krupičková |
„Ano, pane Vopičko?“
„Podívej, Leo, takhle už to dál doopravdy nejde. Tebe bych chtěl mít občas v gatích.“
„Nerozumím.“
„Furt jenom stojíš! A práce samozřejmě taky. Za minulý měsíc jsi do práce přišel pozdě čtyřikrát, jednou vůbec. Jestli hraješ na to, že jsem kamarád tvýho táty, tak na to zapomeň! Rozumíš?! Ještě jeden průser a máš padáka!“
„Rozumím, pane šéf!“
Od tohoto nepříjemného rozhovoru se Leoš změnil. Chodil včas a práce si hleděl. Ovšem ta výtka nebyla příčinou jeho změny chování. Tím byla dýmka.
Leošovi je čtyřiadvacet, nedodělal vysokou, a než najde nový směr svého vývoje, stará se o údržbu, úklid a hlavně o zámeckou sbírku dýmek. Na ni nesmí sedat prach. Expozice je pozoruhodná kuřáckými potřebami evropského, amerického, afrického i orientálního původu. Tisíc dvě stě exponátů z osmnáctého až dvacátého století. Vzácné, starožitné exponáty.
Leoš nejenom práci flákal, ale navíc překračoval přísné předpisy, k jejichž dodržování se upsal. Téměř každý den si bral domů jednu z uložených dýmek a potom, zamčený ve svém pokoji, dýmku naplnil tabákem, uvelebil se do křesla a při bafání snil o dalekých krajích, ze kterých ta či ona dýmka pocházela. Snil také o krásných dámách, jejichž smyslné proporce se na mnoha dýmkách s erotickými výjevy objevovaly. Nutno říci, že každou dýmku vždy pečlivě vyčistil a vrátil zpět na své místo, do vitríny na prohlídkové trase, častěji však do depozitáře.
Toho osudného dne se rovněž pohodlně usadil do křesla a zálibně si prohlížel dýmku, kterou si přinesl. Dýmka pocházející odněkud z Holandska z první poloviny osmnáctého století. Hlavička porcelánová s motivem typické holandské krajiny, troubel pravděpodobně ze vzácného dřeva dovezeného z původního domova dýmek, z jižní Ameriky.
To bude báječné pokouřeníčko, těšil se Leoš, když dýmku plnil tabákem. Nohy si položil na malý taburet, škrtl dlouhou krbovou zápalkou a mocně potáhl.
Jen co z úst vypustil první oblak voňavého kouře, stalo se cosi nevídaného. Já vím, teď si mnozí pomyslí, že tohle se může přihodit jen v pohádkách pro děti, ale nic naplat, tohle se skutečně přihodilo. Totiž oblak dýmu se během vteřiny zhmotnil, podobně jako pověstný džin z Aladinovy lampy. Tenhle měl matný nevýrazný obrys lidské postavy. Zato řeč kouřového ducha byla naprosto zřetelná.
Jen co z úst vypustil první oblak voňavého kouře, stalo se cosi nevídaného. Já vím, teď si mnozí pomyslí, že tohle se může přihodit jen v pohádkách pro děti, ale nic naplat, tohle se skutečně přihodilo. Totiž oblak dýmu se během vteřiny zhmotnil, podobně jako pověstný džin z Aladinovy lampy. Tenhle měl matný nevýrazný obrys lidské postavy. Zato řeč kouřového ducha byla naprosto zřetelná.
Zjevení mělo hlas laskavý. Mužný bas, říznutý sametem, přikoval Leoše v křesle. Prvotní zděšení z toho, co se děje, jej rychle přešlo.
„Dobrý den, mladý muži. Nelekej se. S džinem pana Aladina nemám nic společného, i když stejně jako on, i já plním přání. Ovšem ta, která jsem schopen splnit, jsou jen zcela specifického druhu. Sice nejsou jen tři, jak bývá v těchto končinách zvykem, ale ani neomezená. Ani tě nenechám hádat a rovnou prozradím, že mnou splnitelných přání je dvanáct. Tucet. Tak tomu množství tady říkáte, ne?“
Voňavé kouřové cosi se vlnilo před Leošem, který se do této chvíle ještě nezmohl ani na povzdech. „Tak řekni, Leoši, co by sis přál?“
Leoš, kterému mezitím dýmka v dlani vyhasla, zíral stále do kouře a hlesl: „Peníze. Chci peníze! Chci aspoň milion korun. Ne milion, chci sto milionů! A místo korun by mohly být Eura.“
„Říkal jsem, že mohu plnit jen specifická přání. Peníze ani zlato, či drahokamy, bohužel, mezi nimi nejsou.“
„Tak štěstí a zdraví do sto dvaceti a …“
„Zadrž, zadrž, bohužel, ani plnění těchto přání nemám v repertoáru.“
„Co si teda můžu vlastně přát?“ Zklamaně poznamenal Leoš.
„Ženský.“
„Jak ženský?“
„No, jak bych to řekl…Máš dvanáct přání. Můžeš si tedy přát dvanáct žen.“
„Počkat, a co bych s nimi měl jako to, dělat?“
„Ty nevíš, co si počít s krásnou ženou?“ podivil se přízrak.
„Já si můžu přát nějakou konkrétní ženu?“
„Ano. Přesně jak říkáš. Pomyslíš na nějakou, řekněme dámu, se kterou by ses chtěl pomilovat, ale ve skutečnosti je ti zcela nedostupná. Zapálíš si tuhle dýmku a já zařídím, že přesně ta, kterou budeš chtít, s tebou stráví dvanáct hodin. Řekněme od šesti do šesti, tedy od osmnácti do šesti. Pak zmizí. Ale po tu dobu ti splní jakékoli přání, samozřejmě přání týkající se sexu. Dobrý ne?“
„Dobrý den, mladý muži. Nelekej se. S džinem pana Aladina nemám nic společného, i když stejně jako on, i já plním přání. Ovšem ta, která jsem schopen splnit, jsou jen zcela specifického druhu. Sice nejsou jen tři, jak bývá v těchto končinách zvykem, ale ani neomezená. Ani tě nenechám hádat a rovnou prozradím, že mnou splnitelných přání je dvanáct. Tucet. Tak tomu množství tady říkáte, ne?“
Voňavé kouřové cosi se vlnilo před Leošem, který se do této chvíle ještě nezmohl ani na povzdech. „Tak řekni, Leoši, co by sis přál?“
Leoš, kterému mezitím dýmka v dlani vyhasla, zíral stále do kouře a hlesl: „Peníze. Chci peníze! Chci aspoň milion korun. Ne milion, chci sto milionů! A místo korun by mohly být Eura.“
„Říkal jsem, že mohu plnit jen specifická přání. Peníze ani zlato, či drahokamy, bohužel, mezi nimi nejsou.“
„Tak štěstí a zdraví do sto dvaceti a …“
„Zadrž, zadrž, bohužel, ani plnění těchto přání nemám v repertoáru.“
„Co si teda můžu vlastně přát?“ Zklamaně poznamenal Leoš.
„Ženský.“
„Jak ženský?“
„No, jak bych to řekl…Máš dvanáct přání. Můžeš si tedy přát dvanáct žen.“
„Počkat, a co bych s nimi měl jako to, dělat?“
„Ty nevíš, co si počít s krásnou ženou?“ podivil se přízrak.
„Já si můžu přát nějakou konkrétní ženu?“
„Ano. Přesně jak říkáš. Pomyslíš na nějakou, řekněme dámu, se kterou by ses chtěl pomilovat, ale ve skutečnosti je ti zcela nedostupná. Zapálíš si tuhle dýmku a já zařídím, že přesně ta, kterou budeš chtít, s tebou stráví dvanáct hodin. Řekněme od šesti do šesti, tedy od osmnácti do šesti. Pak zmizí. Ale po tu dobu ti splní jakékoli přání, samozřejmě přání týkající se sexu. Dobrý ne?“
Duch, Leoš nevěděl, jak by jej měl nazývat, se pobaveně uchechtl a dál se převaloval v Leošově pokoji.
„Co třeba, třeba nějaká super sexy herečka, tu bych si mohl přát?“
„Jistě. Jakou jen chceš. Českou, americkou, současnou, nebo už nežijící, to je jedno.“
„Třeba Marilyn Monroe nebo Bardotku, když jim bylo dvacet?“
„Ano.“
„A tu, no, jak se jmenuje, Nicole Kidman a Zetu Jones. Tu tomu Douglasovi závidím. Nebo tu naši herečku Jenvéfu Bokovou, ta se mně moc líbí.“
„Samozřejmě! Nicole, Jenovéfu, či jakoukoliv jinou,“ odpovídal trpělivě kouř.
„A co třeba nějakou, co si ji vymyslím jenom v hlavě? Ta by se mnou byla taky?“
„Pochopitelně. Jak jsem řekl, každá, jakou si v mysli definuješ. Pak stačí už jen říct docela stupidní kouzelné slůvko TEĎ a budeš ji tu mít. Bude zde jen pro tebe a bude dělat vše, o co ji požádáš. Tak co, bereš?“ zavlnila se kouřová clona.
„Beru, beru, jasně že beru. A co bude potom?“ Sršel zvědavostí Leoš.
„Kdy potom?“
„No, až ta přání vyberu.“
„Pak už nebude nic. Další přání by mohl mít zas jen někdo další, někdo jiný. Ale ty si zapamatuj! Co teď řeknu, je velice důležité! Těch přání máš fakt jenom dvanáct! Jen dvanáct! Pokud si dýmku zapálíš po třinácté a pomyslíš na nějakou ženu, ať bude jakákoliv, ve skutečnosti přijde smrt. Pro tebe.“
„Jasně, jasně, to se neboj, já si dám pozor. Čárky!! Budu si dělat čárky tady na futro,“ plánoval už teď Leoš a hlavou mu pochodovala celá škála žen a dívek, na které kdy pomyslel, a teď, teda jestli to funguje, jestli se nejedná o nějaký podfuk, nějaký trik, žert kamarádů, může kteroukoliv z nich mít.
„Tak ujednáno,“ pronesl kouřový oblak a vzápětí se rozplynul po místnosti.
Leoš, ač by mohl rovnou mít v posteli nejatraktivnější ze světoznámých krasavic, na jakou jen pomyslel, překvapivě pro první pokus zvolil sousedku Veroniku.
„Co třeba, třeba nějaká super sexy herečka, tu bych si mohl přát?“
„Jistě. Jakou jen chceš. Českou, americkou, současnou, nebo už nežijící, to je jedno.“
„Třeba Marilyn Monroe nebo Bardotku, když jim bylo dvacet?“
„Ano.“
„A tu, no, jak se jmenuje, Nicole Kidman a Zetu Jones. Tu tomu Douglasovi závidím. Nebo tu naši herečku Jenvéfu Bokovou, ta se mně moc líbí.“
„Samozřejmě! Nicole, Jenovéfu, či jakoukoliv jinou,“ odpovídal trpělivě kouř.
„A co třeba nějakou, co si ji vymyslím jenom v hlavě? Ta by se mnou byla taky?“
„Pochopitelně. Jak jsem řekl, každá, jakou si v mysli definuješ. Pak stačí už jen říct docela stupidní kouzelné slůvko TEĎ a budeš ji tu mít. Bude zde jen pro tebe a bude dělat vše, o co ji požádáš. Tak co, bereš?“ zavlnila se kouřová clona.
„Beru, beru, jasně že beru. A co bude potom?“ Sršel zvědavostí Leoš.
„Kdy potom?“
„No, až ta přání vyberu.“
„Pak už nebude nic. Další přání by mohl mít zas jen někdo další, někdo jiný. Ale ty si zapamatuj! Co teď řeknu, je velice důležité! Těch přání máš fakt jenom dvanáct! Jen dvanáct! Pokud si dýmku zapálíš po třinácté a pomyslíš na nějakou ženu, ať bude jakákoliv, ve skutečnosti přijde smrt. Pro tebe.“
„Jasně, jasně, to se neboj, já si dám pozor. Čárky!! Budu si dělat čárky tady na futro,“ plánoval už teď Leoš a hlavou mu pochodovala celá škála žen a dívek, na které kdy pomyslel, a teď, teda jestli to funguje, jestli se nejedná o nějaký podfuk, nějaký trik, žert kamarádů, může kteroukoliv z nich mít.
„Tak ujednáno,“ pronesl kouřový oblak a vzápětí se rozplynul po místnosti.
Leoš, ač by mohl rovnou mít v posteli nejatraktivnější ze světoznámých krasavic, na jakou jen pomyslel, překvapivě pro první pokus zvolil sousedku Veroniku.
Má jednadvacet, nikdy pro něj neměla ani slůvko pozdravení. Přitom je tak úžasně sexy, blonďatá krasavice ladných tvarů chodí už přes rok s tím blbem Arnoštem z Fořtu. Metrosexuální vůl k pohledání, ale má Veroniku a tu mu strašně, příšerně záviděl. Tak teď se uvidí.
Intenzivně na Veroniku myslel, zapálil dýmku a řekl TEĎ. Ze samé nervozity měl zavřené oči. Pomalu je otevřel a zalapal po dechu. Veronika s bohatě rozčesanými vlasy, jenom v krajkovém negližé, stála uprostřed pokoje, nádherně se na něj usmívala a řekla docela mazlivě: „Ahoj Leošku.“
Leoš, který měl do téhle chvíle jen dvě nemastné neslané sexuální zkušenosti se spolužačkami z fakulty, obojí po mejdanech, kdy byl tak namol, že si z těch zážitků stejně nic nepamatoval, se rázem pohyboval v sedmém nebi. A nutno říci, že tohle sedmé nebe bylo úžasné.
A tak není divu, že Leoš, sice totálně vyčerpán a nevyspalý, přece jen chvátal ráno na zámek a bez reptání plnil všechny úkoly a povinnosti vyplývající z jeho pracovního zařazení. Zapůjčenou dýmku z depozitáře si ponechal doma a netrpělivě čekal, až skončí poslední prohlídkový okruh. Prošel za návštěvníky kontrolně trasu a už mazal jako splašený domů. Obýval vlastní jedna plus jedna, které mu zařídili rodiče.
Leoš pravidelné noční radovánky vynechal jen dvakrát, kdy musel zůstat déle v práci a potom byl už tak zmožený, že na jakékoliv hrátky s kýmkoliv neměl ani pomyšlení.
Leoš, který měl do téhle chvíle jen dvě nemastné neslané sexuální zkušenosti se spolužačkami z fakulty, obojí po mejdanech, kdy byl tak namol, že si z těch zážitků stejně nic nepamatoval, se rázem pohyboval v sedmém nebi. A nutno říci, že tohle sedmé nebe bylo úžasné.
A tak není divu, že Leoš, sice totálně vyčerpán a nevyspalý, přece jen chvátal ráno na zámek a bez reptání plnil všechny úkoly a povinnosti vyplývající z jeho pracovního zařazení. Zapůjčenou dýmku z depozitáře si ponechal doma a netrpělivě čekal, až skončí poslední prohlídkový okruh. Prošel za návštěvníky kontrolně trasu a už mazal jako splašený domů. Obýval vlastní jedna plus jedna, které mu zařídili rodiče.
Leoš pravidelné noční radovánky vynechal jen dvakrát, kdy musel zůstat déle v práci a potom byl už tak zmožený, že na jakékoliv hrátky s kýmkoliv neměl ani pomyšlení.
Nemá smyslu činit zde nějaký výčet dam, které za půl měsíce prošly jeho pokojem a které sevřel ve své náruči. Fakt je, že narůstající únava se na jeho výkonnosti začala podepisovat.
Po jedenácté úžasné noci s luxusní dámou, kterou zná z televizní obrazovky každý a která nezůstává už několik let ušetřena pochvalných chlapských řečí v hospodách, si Leoš řekl, že je čas, dát si před posledním přáním pauzu.
Po třech dnech se již opět cítil připraven. Pečlivě zvažoval, kterou krasavici pro finále zvolit. Nakonec, po dlouhých úvahách, vybral černovlasou dračici, o které bulvár ochotně psal, že je v posteli smyslně divoká, s muži to umí a mnohého už dokázala téměř připravit o rozum.
Po třech dnech se již opět cítil připraven. Pečlivě zvažoval, kterou krasavici pro finále zvolit. Nakonec, po dlouhých úvahách, vybral černovlasou dračici, o které bulvár ochotně psal, že je v posteli smyslně divoká, s muži to umí a mnohého už dokázala téměř připravit o rozum.
Jak jindy lže a přehání, bulvár tentokrát nelhal, ba ani nepřeháněl. Leoš s ní prožil něco úchvatného. Jestli předcházejících jedenáct sexuálních zážitků bylo famózních, pak tenhle byl umocněním všech snad na třetí. Ne na třetí ne, zamyslil se Leoš a chtivě se usmál. Na dvanáctou!
Už v sedm ráno po splnění posledního přání věděl, že se s tímto konečným stavem nesmíří. Dýmku, kterou to ráno vracel zpět do depozitáře, nesl odpoledne, jako smyslů zbavený, zase domů. To s tou smrtí bude nejspíš nějaká blbost. Co se mi může stát?
Už v sedm ráno po splnění posledního přání věděl, že se s tímto konečným stavem nesmíří. Dýmku, kterou to ráno vracel zpět do depozitáře, nesl odpoledne, jako smyslů zbavený, zase domů. To s tou smrtí bude nejspíš nějaká blbost. Co se mi může stát?
Chtíčem omámený se usadil do křesla a poprvé za celou dobu pomyslel znovu na stejnou dámu, na tu poslední dvanáctou a labužnicky si zapálil.
Pro policii to byl zprvu neřešitelný případ. Leoše, který nepřišel už třetí den do práce a ani u rodičů se neukázal, šli hledat. A pochopitelně, že první cesta vedla do jeho bytu. Našli ho sedět se ztuhlou tváří. Jeho ruce svíraly vyhaslou dýmku. Vzhledem k tomu, že nebylo možné určit na místě příčinu smrti, ani to, zda jde o přirozenou smrt, nebo zda nejde o vraždu, byla nařízena pitva. Kriminalistickým zkoumáním prošla i vzácná dýmka.
Forenzní expert nakonec příčinu smrti nalezl. Dřevěná troubel dýmky byla vyrobena z vzácného dřeva stromu rostoucího jen v jihoamerických pralesích. Dřevo bylo napuštěno smrtelným jedem curare, pravděpodobně indiány od povodí Orinoka. Tenhle jed člověka usmrtí do pěti minut. Zasažený člověk se kvůli totálnímu ochrnutí dýchacích cest udusí.
Tenhle závěr ostatně potvrdil i patolog.
Jen nikomu nebylo jasné, že ač člověk zasažený tímto jedem umírá za strašných bolestí a v křečích, Leoš se ve chvíli smrti tak blaženě usmíval.
