Mám dvě hodiny pro sebe, manžel s dcerou odjeli na sobotní výuku češtiny pro děti žijící v zahraničí. Moje dcera na všechno odpovídá „dobrý“, má v českém jazyce slabou aktivní slovní zásobu a něco bych s tím měla dělat.
Měla bych něco dělat se spoustou věcí, ale dneska ještě ne.
Měla bych něco dělat se spoustou věcí, ale dneska ještě ne.
Plácnu sebou na gauč a zaposlouchám se do hudby, která přichází z toho bolavého místa, kde si uvědomujeme, že jsme a budeme navždycky sami a že to tak má být.
Vidím před sebou Jeanne Moreau, jak se prochází v dešti po Champs Elysées. Když jsem poprvé viděla Výtah na popraviště, bylo mi asi deset. Televize byla u nás doma zakázaná. Čestnou výjimku měly přenosy atletiky a čtvrteční filmový klub. U toho rodiče nekoukali ani tak na označení hvězdičkou a doporučení ohledně věku pro útlocitnější diváky, jako spíš na to, jestli je film v originálním znění s titulky. Le fin, konec, přeložila Anna Kareninová.
Nemohla být náhoda, že i překladatelka se jmenovala jako románová postava. Tady se otevíral nový svět, který mi přesto, že byl většinou černobílý, připadal mnohem barvitější než ten můj. V oranžovém pyžamu s vrtulníky po starším bratrovi jsem nalepená na obrazovce dávno po večerce hltala francouzskou novou vlnu.
Občas, jako u filmu Jules a Jim, přidali rodiče varovaní, že v opravdovém životě to nechodí jako ve filmu, ale kdo by jim věřil. Nebylo by přeci vůbec špatné jen tak skočit z mostu do řeky nebo nalít vitriol do očí lhářů.
Jeanne Moreau byla moje nejoblíbenější, protože vypadala pořád trochu smutně a nepřítomně jako já. Když se vdávala moje kamarádka z gymplu, uspořádala rozlučku se svobodou a v pražské diskotéce Tropico naší skupinu ohodnotil místní seladon: „Ty seš nevěsta, ty seš ta sexy dračice a ty seš ta smutná.“
Jsem ta smutná. A nakonec, proč ne? Díky tomuhle smutnému výrazu jsem se i vdala: „Když jsem viděl, jak se na chvíli úplně ztratíš ze světa, zamiloval jsem se,“ řekne mi manžel. Stejný do sebe ponořený výraz zpozoruju u dcery, která se takhle ztratí uprostřed vystoupení baletní školy, s pečlivě učesaným drdůlkem, který jí udělala sousedka, protože já celoživotně krátkovlasá vůbec nevím, jak se takové věci dělají, a při shlédnutí šestiminutového tutoriálu na YouTube propadnu zoufalství už v úvodu, když na bílý stůl vyskládají všechny ty sponečky, pinetky, tupírovací hřebeny, laky a síťky. Když ji takhle vidím, jak je najednou sama uprostřed poskakujících holčiček, jak se zastaví a podívá někam, kam dohlédne jen ona, hrozně mě to dojme.
Až trochu povyroste, budeme se na všechny ty filmy koukat spolu. Bez titulků, protože její jazyk není čeština jako můj, ale francouzština. Určitě bude mít nejradši ty s Jeanne Moreau jako já. Ať se Bardotka opaluje na střeše vily Malaparte, ať Romy Scheiderová pomrkává bezednýma pomněnkovýma očima, ať Claudia Cardinalová víří bílou krajkou sicilský prach. Jeanne stačí jen povytáhnout si lehce a pomalu límec u kabátu, zapálit si cigaretu a zmizet v nočním dešti.
