Stála jsem v garsonce za zabouchnutými dveřmi. V chodbě zůstala viset slova, ostrá, jak nabroušený nůž. Dopadala na mou hlavu, zůstávaly jen hluboké rány:
„Jak to, že jsi nebyla na potratu? Já si nenechám kazit život, já dítě nechci. Dám to k soudu, ještě se budeš divit, ty…“
Bolí, moc to bolí.
Nerozumím, co se děje?
Narození dítěte je přece radost a očekávání. Těšení se na dar. Dar pokračování života. Co se to stalo s mým klukem? S tím, který mi tvrdil, jak mě miluje? V koho, v co se proměnil?
Nevěděla jsem, jak jsem se dostala přes pokoj k otevřenému oknu. Najednou jsem stála na parapetu ve čtvrtém patře, ruce a nohy roztažené, zapřené o okenní rám. Dlouhé vlasy mě hladily po tvářích. Víčka zavřená, hlava skloněná...
Co mám dělat, co dál?
Komu se svěřit se svou bolestí, zradou?
Proč mi lhal? Proč jsem to nezjistila dřív?
Komu se svěřit se svou bolestí, zradou?
Proč mi lhal? Proč jsem to nezjistila dřív?
Jak se postarám o to maličké, co mi roste pod srdcem? Co ti řeknu, Cipísku, až se jednou zeptáš na tatínka?
Jsem v pátém měsíci... Jak vše vysvětlím rodičům?
Zdá se mi, že nemůžu dál. Pravá noha se posouvá po oprýskaném okenním rámu.
„Ty jo, ty seš borec, parádní trefa. Vole, vstaň a hraj, nedělej primadonu,“ probereme mě hurónský smích, který se nese ze dvora až k oknu garsonky. Ve stanici profesionálních hasičů kopou do míče čtyři urostlí mladíci. Krásní, snědě opálení chlapi v trenýrkách. Chvíli na ně s vytřeštěně zírám a pak… pak se usměju.
Já jsem ale pitomá! Kvůli chlapovi skákat z okna?! Není jediný... Ucítím mírné kopnutí v břiše. Cipísek se probodil. V poslední době se ozývá čím dál častěji, kope za život. Jen já, zklamaná ženská, jsem ho dnes vnímala nějak míň. Promiň, Cipísku.
„Mami, jdeš teda nebo nejdeš?“ volá na mě od pokladny biografu syn. Šťastně na něj zamávám a projdu kolem požárnického dvorku. Hasiči, děkuji vám, zachránili jste před deseti lety dva životy. Ani o tom nevíte.
Zdá se mi, že nemůžu dál. Pravá noha se posouvá po oprýskaném okenním rámu.
„Ty jo, ty seš borec, parádní trefa. Vole, vstaň a hraj, nedělej primadonu,“ probereme mě hurónský smích, který se nese ze dvora až k oknu garsonky. Ve stanici profesionálních hasičů kopou do míče čtyři urostlí mladíci. Krásní, snědě opálení chlapi v trenýrkách. Chvíli na ně s vytřeštěně zírám a pak… pak se usměju.
Já jsem ale pitomá! Kvůli chlapovi skákat z okna?! Není jediný... Ucítím mírné kopnutí v břiše. Cipísek se probodil. V poslední době se ozývá čím dál častěji, kope za život. Jen já, zklamaná ženská, jsem ho dnes vnímala nějak míň. Promiň, Cipísku.
„Mami, jdeš teda nebo nejdeš?“ volá na mě od pokladny biografu syn. Šťastně na něj zamávám a projdu kolem požárnického dvorku. Hasiči, děkuji vám, zachránili jste před deseti lety dva životy. Ani o tom nevíte.
