Jak (ne) spadnout s letadlem na Erasmu - napsala Mirka Adamcová

Letadlo se kývalo na obě strany již řadu minut a jistota, že letadla padají mimořádně byla v mžiku ta tam. 

Místo toho se mi do hlavy hrne obraz letadla, které padá ze své výšky a řítí se do země.

„Vím, jak vůbec padá letadlo?“ 

Je to možné, že letadlo ztratí každou chvíli stabilitu? 

 Vichr kolem rozpohyboval můj vnitřní pevný bod a dostal mě do fáze naprosté paniky a úzkosti.

Jinak to dopadnout nemohlo. V tranzitu na letiště jsem navrhovala kolegům: „Necháme letadlo odletět bez nás. Necháme letenky propadnout. Nestojí nám to za to.“ Nepřemluvila jsem nikoho, neměli strach a možná ani rozum. Záludně mě posouvali po chytrých tazích a malých krocích dlouho trasou od chekinu k chekinu.
„Letenky jsou koupené a zaplacené, musíme jít,“ hráli si s mojí zodpovědností.
„Bez latté z Paula nepoletím,“ prohlásila jsem, „Může to být moje poslední.“
Ukazuji pas a nastupujeme do letadla. Až do dnešního dne jsem létala přece ráda. V klidu miluji vzlet, pocit, jak se letadlo dostane nahoru. Ale bez problémů, počasí je většinou klidné.
V pátek došlo, ale ke změně a u našeho letu z Prahy na Heathrow toho bylo vážně už moc.
Ještě ve středu hlásilo Aktuálně: „Lety do Británie komplikuje silný vítr.“
A moje urputné přání, ani zoufalé modlitby za změnu počasí nezabíraly.
„Vítám Vás na palubě letadla,“ sebevědomě prohlásil kapitán, na téměř plné letadlo šílenců, opakuji plné, opakuji šílenců, kteří asi stejně jako já, šílenec a moji 3 kolegové nevrátili letenky a nestrávili den příjemnějším způsobem.
„Podmínky jsou mimořádné, ale není nic, co bychom nezvládli.“ zažertoval si pilot.
„Je to opravdu soudný člověk? A to jsme v jeho rukou? Má řádné odlétané lety? Řešil mimořádné krize dostatečně na letovém trenažéru?“
Vystoupit už nešlo. „Cabin is checking cross “ A šli jsme do vzduchu. Nic nebylo stejné.
Letadlo sebou házelo, už nad Prahou.
„Proč nezastaví a nevrátí se?“ ptala jsem se sama sebe.
A uměla jsem si i odpovědět.“ Asi by už nepřistál.“ A zabývala jsem se myšlenkou, co se děje s letadlem, co nikdy nepřistane.
Dostat se do letové výšky, znamenalo přeletět téměř celé Čechy. Nad Německem opravdu začalo houpat. Moje důvěra v pilota, létání a jeho i moje nalétané hodiny, zmizely. „Zabijeme se. “ A kolegové mě chytli za ruku.
„Mohu Vám něco nabídnout“, šveholila letuška anglicky. Míra mě zachránil. „Dvě whisky.“
On jí pije běžně, já jsem podle něj měla zapít úzkost. Ale bohužel to nefungovalo, tak rychle, jak by mělo. Seděla jsem v letadle, zavřené oči a konečně jsem byla schopna se modlit. „Bože, proč mám umřít?“ Ta nejblbější modlitba. A v tu chvíli se můj dech prodloužil. A ve stavu beztíže přišel pevný bod Boží milosti či zemské přitažlivosti. „Vlastně proč ne. Šlo by to. Mám toho hodně už za sebou a dělala jsem svoje věci dobře. Jen by mě to ještě mrzelo.“
Není jisté, co se stalo, snad se dočasně se letová situace vyrovnala anebo se stal Boží zázrak.
A zcela jistě začal působit alkohol. Nejspíše kombinace všech možností. Začala jsem dýchat hluboce a dovolila jsem letadlu doletět nad Londýn a zvažovat přistání v Anglii.
To jsem ovšem neměla dělat. Jak převzal nad letadlem opět kontrolu pilot, rozhodl se jít na přistání a křídlo sem a křídlo tam řídil letadlo k zemi, jak mě informovali kolem sedící. Přes zavřené oči jsem jen cítila, že se natáčíme jednou více doprava a jednou více doleva a vítr s křídly letadla dělá opravdu co chce.
„Jsme nad zemí,“ uklidňoval kolega. 

Už za chvíli se situace změnila. Pilotovi se zřejmě mimořádná situace tak líbila a chtěl si té legrace užít co nejvíce. Moje podezření, že to musí být bývalý pilot stíhač se potvrdilo, když zatáhl za knipl letadla a těsně na přistávací plochou a přeletěl letiště a letadlo zvedl ze směru k blížící se zemi o 45 stupňů prudce do výšky směrem od země do dalekého vesmíru. A všichni začali zvracet.
Po chvíli, kdy se zvuky zvracení uklidnili, zjistili pasažéři, že nejsou na měsíci, ale pouze opět letadlo odlétá z Londýna. Zaplavila mě iracionální úleva.“ Do Francie, do bezpečí. Konečně má pilot rozum“.
V tom kdosi vykřikl: „Už zase jde dolů.“ A město se přibližovalo a přibližovalo a letadlo se kroutilo a kroutilo, ale naštěstí, za zoufalství už všech na palubě bylo níže a níže k zemi a převracelo se zprava doleva, podle toho, které křídlo odolávalo větru a které udrželo stabilitu až letadlo s hřmotem a třesem a jen tak tak se dotklo země.
V letadle se ozval upřímný a úlevný potlesk, spontánní modlitby a letušky začaly vybírat pytlíky se zvratky.

Letadlo se kývalo na obě strany již několik minut. Silný vítr tlačil do každého z křídel zvlášť. V hlavě se mi vynořila představa pilota v kokpitu. Chlap v uniformě, který drží knipl a každý nový tlak vyrovnává ručně. 

„Zaručeně spadneme.“